About me...
























Poezie neboli Básně

Bylo nebylo a já dal jedné kamarádce, ze které se později stala moje adoptivní sestřička, přečíst pár svých básniček a ona mě přemluvila, ať je dám alespoň na internet. A protože jí bych nedokázal nic odepřít, poslechl jsem. Takže tady najdete většinu mých básniček, které se uchovaly pro další pokolení.

Byla to doba, kdy jsem byl ještě mladý a blbý :o) a už jsem měl několikrát nutkání básničky smazat, ale co. Berte je s rezervou...

[ Andílek] [Čekání] [Černá skřínka] [Dávám ti růži] [Erotické fantazie] [Hvězdička vzdálená] [ Jak dlouho?] [Jedu do dáli] [ Jsi jako bumerang ] [Kapičky lásky] [Když zavřu oči] [Květina z lásky] [Láska] [Láska je nemoc] [Měl bych tě nenávidět] [Modlitba zavrženého] [Na rozloučenou] [Noc plná snů] [Noční Plížič] [Oči plné slz] [Opuštěná] [Polibky] [Poslední rozloučení] [První vyznání] [Raději zapomenout] [Roxana] [Říkáš zůstaneme přátelé] [Samota] [Sám v posteli] [Sedím tu sám] [Sklad Zhroucených Snů] [Tak blízká a přece tak vzdálená] [Temná paní] [Touha] [Úder Osudu] [Ve vězení tvého srdce] [Věčné hledání] [Vůně ženy] [Vyprahlá Poušť] [Vzpomínky na minulost] [Záblesk] [Zase sám sním] [Zastavit čas] [Žárlivost a zrada]
Andílek
Svatozář medových vlasů a nevinný úsměv na rtech,
nevnímám plynutí času, až mráz mi běhá po zádech.
Její oči jenom září, hlavu teď trochu naklání,
vlasy neklidně zavíří, zapomínám na dýchání.
Krásné oči tak hluboké, v tom pohledu se utopím.
Andílek krásy veliké, už asi zase jenom sním.
Nemůžu tomu uvěřit, ale pochybnosti mizí,
tak snažím se jí zalíbit, nechci být jen někdo cizí.
Ale není tak nevinná, tolik rozumu ještě mám,
jako anděl nádherná, ale i takové znám.
Tam někde uvnitř andílka, ďáblík prohnaný se skrývá,
tomu stačí jenom chvilka a mě sily moc nezbývá.
Protrhávám její kouzlo, jsem jak moucha v pavučině,
Trochu volnosti mi zbylo, ale teď se cítím bídně.
Už zase ten mocný pohled, led mi kolem srdce taje,
znovu toužím se vrhnout vpřed, ale ona si jen hraje.
Možná že ne, že se pletu, snad to není hra troufalá,
krásná je jak anděl v letu, to by snad neudělala.

Nebo ano, andílku?


Tiše v koutě sedím,
na jednu věc čekám,
bolesti se bojím,
mám strach, že budu sám.
Dal jsem ti čas,
ať rozhodneš se,
zda zkusit to zas,
zda budeme spolu zase.
Je to tak těžké,
nevědět co bude dál,
není to lehké,
vědět že jsem se vzdal.

Teď je to na tobě,
rozhodnout se musíš,
přemýšlej o sobě,
o tom, co ke mně cítíš.
Chtěl bych tak moc,
být zase s tebou,
každičkou noc,
chviličku každou.
Jenomže nejde to,
oba to víme,
myslíme jak na to,
zatím jen sníme.

Snad nějak to vyjde
a ty se rozhodneš,
od dna se odrazíš,
láska zas příjde.
Kdyby jen nebylo
tolik věcí mezi námi,
snad by se nestalo,
že trpím teď čekáním.
čekám až zavoláš,
nebo až příjdeš,
polibek hned mi dáš,
ta slůvka řekneš.

Ta slůvka lásky,
prosté miluju tě,
já miluju tě taky,
tohle je jisté.
Pokud snad nepříjdeš,
asi bude to hrozné,
že vidět mně už nechceš,
snad se to nestane.
Ale to čekání,
to mě tak ničí,
jsem jako v ohni,
srdce mám v křeči.

Pevně věřím,
že se to nestane,
prostě to cítím,
že dobře to dopadne.
Ale stejně,
to čekání ničí mně.
Tak kde jsi, lásko má?
 

Nasává pocity, požírá nyšlenky,
zachytává zvuky, vnímá i obrázky.
Sama však nic neukáže, je černá, velká,
všechno jenom pohlcuje,je to černá skřínka.

Díváš se na ni a přitom nevíš nic,
bere ti vše co dáš, chce toho čím dál víc.
Sama však nic, jenom tak stojí,
úplně bez výrazu, tebou se kojí.

Nechápeš, nerozumíš, dál jí vše dáváš,
nějaký smysl v tom všem hledáš.
Dáváš jí lásku, tak čekáš, jak odpoví,
co však ona si myslí, to se nikdo nedoví.

Je to černá skřínka, umí jen brát a brát,
dívat se a poslouchat, v sobě vše nechávat.

Nijak tě neklame, netváří se falešně,
nemá žádný výraz, ale působí omammně.
Chceš jí dát všechno, svou lásku i touhu,
modré z nebe i nebeskou duhu.

Dáváš co máš, ale je to pořád stejné,
už to dál nezvládáš, cítíš se vyčerpaně.

To černá skřínka, ta za to může,
všechno z tebe vysála, málem tě stáhla i z kůže.

I když láska někdy zraňuje,
člověk bez ní nešťastný je,
jen ten kdo lásku daruje
cele se z života raduje.

Láska je jako růžička,
je krásná, ale někdy svými trny bodá,
jsou to ty chvíle bez tebe,
kdy mi bolest v srdci hlodá.

Ale teď stojím před tebou,
do tvých očí se dívám,
a tu růžičku trnitou,
já s láskou ti dávám.

Dobře vím, že květ za čas uvadne,
ale věřím, že s mou láskou
se to nikdy nestane.

Držím tě v náručí a dlouze tě líbám,
Nikdy to neskončí tak rozkoší sténám.
Trvá to hodiny, už nic víc nevnímám,
Teď jsou to jenom sny, stále je prožívám.

Chci tě zase držet, ne jenom vzpomínku,
musím tě uvidět, aspoň na hodinku,
sny milovat nejdou, snad jenom chvilinku,
ty sny mě nepřejdou, chci zpět svou milenku.

Chci tě mít u sebe, líbat se, milovat,
pronikat do tebe, sex s tebou užívat.
Do nebe se vznášet, stále se vzrušovat,
nejde to vydržet, jenom tak vzpomínat.

Hvězdička vzdálená na nebi si bliká,
kde je milovaná, moje láska velká?
Já můžu teď o ní jen snít.

Je to pár mil jen, jen cesty chvilička,
ani ne celý den, přec je to překážka.
A já nemůžu teď s ní být.

Hvězdička dál září, vzdálená a krásná,
jak se mé milé daří, když je teď samotná?
Já musím se pro ni soužit.

Obě jsou tak krásné, svou láskou mě hřejí,
obě jsou tak vzdálené, být s nimi si přeji.
Už nejde to , přestat toužit.

Proč světelné roky zas dělit nás musí,
už chtěl bych být zpátky, marně touha prosí.
Dál smutkem se musím dusit.

Jak hvězda daleko moje kráska teď je,
chci s tebou být lásko, živí mě naděje.
Že brzy tě budu moct políbit.

Gin se ve sklenici smutně třpytí
Venku neony vesele svítí
Kapela hraje nějaký slaďák
já se cítím jak největší hlupák
Kolem živě víří krásné dívky
a já se propíjím ze své depky.
Měl bych se radovat, bavit, hýřit,
ne se tady kvůli tobě soužit.
Jak dlouho?
Jak dlouho budu muset myslet,
vzpomínat, toužit???

Sedím ve vlaku a sleduju okolí,
co chvíli mě vzpomínky v srdci zabolí.
Kilometry ubíhají jeden za druhým,
s každým dalším trhnutí za srdce ucítím.
To sebou škube pouto co na srdci mám,
jenom díky němu se necítím tak sám.
Vím, že tam někde v dáli, daleko za mnou,
čekáš mě ty a já bych byl radši s tebou.
Jenomže nejde to a já musel pryč,
aspoň jsem ti nechal od dvého srdce klíč.
Drží nás pouto, myšlenek douhá klička,
když chceme být spolu, stačí jen přivřít víčka.
Ale vzpomínky nestačí, ty spíš bolí,
dychtivě čekám, až budem zas svoji.
Vzdálenost narůstá, linka se napíná,
doufám že má milá na mě též vzpomíná.
Jen jeden měsíc, ten musíme vydržet,
než se zas sejdeme, pouto své udržet.
Vždyť už brzy vlak nazpět se mnou pojede
a to naše pouto k tobě mě dovede.
Zatím musíme vydržet.

A já jedu dál a dál...

Už zas mám zmatek v hlavě, srdce zběsile bije.
Chtěl jsem to zvládat hravě, ale má touha vyje.
Jen pár minut vydržím a z mysli tě vyženu,
chvíli se volně cítím, ale nemá to cenu.

Jako vržený bumerang se vracíš,
ve dne i ve snu mě stále jen trápíš.

Čím silněji tě hodím, tím rychleji se vracíš,
zbavit se tě neumím, jak oheň ve mně hoříš.
Asi už bych to měl vzdát, ale toho se bojím,
jen se tomu tiše smát, jak se marně snažím.

Jako vržený bumerang se vracíš,
ve dne i ve snu mě stále jen trápíš.

Asi to bude láska, co o ní všichni mluví,
ale ve mě to praská a ničí mi to zdraví.
Chtěl jsem se jen pobavit, trochu si s tebou užít,
potom tě pryč odhodit, ne se pro tebe trápit.

Jako vržený bumerang se vracíš,
ve dne i ve snu mě stále jen trápíš.
Ze všech sil se snažím před tebou ukrýt,
dál nejde to, bude tě muset chytit.

Kapička dopadla a kámen syčí
za tou kapkou další, brzy ho zničí.
Kámen se rozpouští, více je kapek,
už za chvíli krátkou zbyde z něj prášek.
A pak se rozzáří ta svíce jasná
plamínek zahoří, ta zář bude krásná.

Není to poprvé, co kámen praskne,
i dříve ho ničili, bylo to špatné.
Snad je to naposled, snad v prachu zůstane,
snad kámen přepevný znovu už nevznikne.
Co je to uvnitr, pod slupkou kamennou,
co je tam ukryto, pod ochranou vrstvou?

Ten kámen zakrývá, to moje srdce,
chrání ho před světem, jak skořápka vejce.
Kapičky padají, skořápka praská,
stále jich přibývá, žene je láska.
S každým tvým polibkem, s úsměvem každým,
s každým tvým dotekem já obranu ztrácím.

Dokonce vzpomínky ten déšť spouští,
ty kapičky lásky, co kámen rozpouští.
Kámen na srdci mém brzy už zanikne,
láska se objeví a plamen zaplane.
Žhavý lásky plamen, té mocné síly,
co hory přenáší, bude tu za chvíli.

Už se ji nebojím, ba právě naopak,
vítám ji u sebe, chci mít ten zázrak.
Chci se tě dotýkat, cítit lásku tvou.
A chci ať ty cítíš na oplátku mou.
Do ouška šeptat ti lásky mé vyznání,
já chci teď hned, už nesnesu čekání!
 

Když oči své zavřu,
vidím tě před sebou,
XXXXX překrásnou,
svou lásku nádhernou.
Jsem jako uhranut,
do očí se ti dívám,
trochu se předkláním,
něžně tě na rty líbám,
Mé rty tvých dotkly se,
obraz tvůj přede mnou zmizel,
já cítím smutně se,
jen na rtech cítím chuť kouzel.
Byla jsi tak blízko,
jen na dosah ruky,
teď jsi tak vzdálená,
na světelné roky.
Jenom to vědomí,
že brzy tě uvidím,
též díky svému snění,
já pláči se ubráním.
Teď už vím, že jestli dřív,
před několika týdny,
já jistý nebyl si,
teď už to vím.
Takže až potkám tě,
asi už tušíš,
že toužím objat tě
a říct ti:
Lásko, já miluju tě!!!
 

Lásky symbolem květina bývá,
proto snad z lásky často se dává.
Láska má k tobě je opravdová,
proto květinu já teď ti dávám.
Tobě, mému srdci nejmilejší
chtěl bych dát květinu nejkrásnější.

Snad tahle postačí.

Láska je nádherná,
ale ráda tě spálí,
umí být kouzelná,
často však jen bolí.

Kdo lásku nezažil,
ten neporozumí,
jen kdo si ji prožil
to pochopit umí.

Láska jako plamen je,
co život tvůj prozáří,
Jen ten kdo ji zažije
tomu plně uvěří.

Září plameny lásky,
bez nich život je smutný,
chci to prožívat taky,
nechci být dál bez ní.

Jenomže dobře já vím,
že láska potvora je,
tak snadno si představím,
jak mě láska zabije.

Když oheň v nitru hoří,
to láska v něm plápolá,
snadno nitro tvé zboří,
a časem tě udolá.

Ale pro pár chvil šťastných,
já budu to riskovat,
to pro pár chvilek vzácných,
chci někoho milovat.

Bojím se lásky bojím,
však stejně toužím po ní,
já představit si umím,
jak krásné bude to s ní.

A tak dál světem kráčím
a po své lásce pátrám,
vždyť i já milovat smím,
snad brzy nebudu sám.
 

Láska je nemoc, léku na ni není,
nenajdu pomoc, krev mi v žilách pění.
Horečka stoupá, až pot ze mě proudí,
Země se houpá a křeče mám v hrudi.

Láska je bolest, utišit se nedá,
je těžké ji snést, v srdci stále hlodá.
Zkouším se opít, vzpomínky utopit,
snažím se nesnít, lásku pryč odhodit.

Láske droga je, přináší extázi,
vezme naděje, když potom odchází.
Má láska je pryč, teď absťák mě svírá,
srdce volá křič, je v něm velká díra.

Láska je nemoc, smrtelné zranění,
má kouzelnou moc, která vše promění.
Nemoc na radost, radost na zoufání,
smutek zas na zlost, zuřivost v doufání.

Co láska zničí, jen láska zas spraví,
když srdce křičí, láska ho uzdraví.
Usuší slzy, bolesti se ztratí,
doufám že brzy i ke mě se vrátí.


Já miloval věrně,
téměř tě uctíval,
aty mě ses smála,
jský jsem pitomec.
Na mně ses culila,
z mé lásky se těšila,
ale pak beze mně
s jiným ses bavila.

Byl jsem jen hračka,
teď už to vím,
ale já stejně
nenávidět tě neumím.

Všichni mi říkali,
že prý jsem hlupák,
jsi jí jen pro srandu,
ale já věřil v opak.
V lásku tvou bezmeznou
nikdy jsem nedoufal,
ale že ráda mě máš,
v to věřit jsem si troufal.
Nikdys mě vážně
mít s sebou nechtěla,
ale já stejně,
nenávidět tě neumím.

Trpěl jsem bolestí,
bolestí nezměrnou,
pro trochu radosti,
pro lásku údajnou.
Není snad na světě
už člověk další,
který by způsobil,
bolest mi větší,
ale já stejně
nenávidět tě neumím.

Sám můžu si za to,
že neprohlédl jsem dříve,
je pozdě ptát se jak to,
že trpěl jsem jako zvíře.
Byla jsi moje láska,
i když bylas ke mně krutá,
jsi jako žhavá tříska,
do mého srdce vražená.
navždy už zůstane
na srdci mém jizva,
ale já stejně
nenávidět tě neumím.

Je mi tak líto,
že nic z toho nebylo,
snad být něco jinak,
bez bolesti by to zůstalo.
Mohli jsme zůstat
jen dobří přátelé,
ale když já chtěl víc,
ty v omylu jsi mě nechala,
ale já stejně
nenávidět tě neumím.

Teď stojíš tu vedle mně,
a vůbec netušíš,
co si to píšu.
Kdybys to věděla,
asi by ses zlobila,
i když proč nemáš.
Snad zůstanem přátelé,
snad vyprovokovat znovu
se ti mně nepodaří.
Nejraději bych tě
už nikdy neviděl,
ale to nejde,
na to moc rád tě mám.

Teď už mám jinou,
a ta mě má ráda,
hlavu však klidnou,
stále ještě nemám.
Stále se usmíváš,
někdy mě dráždíš,
pro tebe asi nic,
má bolest není.
Ano, jsme přátelé,
ale však bez tebe,
bylo by mi asi lépe.
Snad pro to přátelství,
já tě prostě
nenávidět neumím.

Stojím pod oblouhou hvězdami pokrytou,
ruce vzhůru vzpínám, zaťaté pěsti mám.
Hej ty nahoře tam, to k tobě promlouvám,
to pro tebe jsou ta slova, vyslyš je znova a znova!
 
Prý stvořil jsi svět a vše je tvá vůle,
tam zvysoka sleduješ nás dole.
Hraješ si s námi jak s figurkami šachovými,
prý jsi náš pán a my ovečkami tvými.
Některým věnuješ zvláštní pozornost,
to ale nebývá důvod pro radost.
Možná že jsou takoví, které máš rád
a ty necháváš ve své přízni hřát.
Možná že jsou takoví vyvolení,
ale je nás víc, co jsme Zavržení.
Prokletí bez nějakého důvodu,
nenechal jsi nám žádnou výhodu.
Náš život je jen utrpení bolest a žal,
to je vše, co jsi nám ve své dobrotě dal.
A když už ukážeš nám lásku či radost,
je to jen na chvíli, pak řekneš už dost!
Vždy když máme pocit že prokletí mizí
udeříš a my jsme zase světu cizí.
Plní zoufalství, bolesti hněvu,
vyčníváme ze spokojených davů.
Hrozeb trestu a pekla se nebojíme,
stejně se už hůř cítit nemůžeme.
Jsme Zavržení, tvou zlobou prokletí,
nenávidíme tvé bolestné objetí.
Jsme prokletí, jsme Zavržení,
do pekla na zemi uvržení.
Slyš má slova, hej ty nahoře tam,
poslouchej, co ti to tu povídám.
Nenávidím tě celou svou duší,
není tu na světě parchant horší.
Nečekej ode mně slova děkovná,
ty proklatá svině odporná!
Uslyšíš jenom nadávky a hrozby,
svírám pěsti až praskají mi klouby.
Nenávidím tě a proklínám
tak jako proklels mě ty sám.
A tak končí má modlitba vzteklá,
táhni si do toho svého pekla!
CHCÍPNI!

Už tak dlouho hledám tu pravou,
s kterou budu konečně šťastný,
hezkou, milou a taky hravou,
najít si lásku je můj sen dávný.
A tak teď v duchu tvoji tvář vidím.

Že jsi to ty, si někdy říkám,
jak s tebou jsem, ve dne v noci sním,
Když kvůli tobě potom vzlykám,
že jsem byl hlupák, moc dobře vím.
Ale po tvé lásce pořád toužím.

Rozum říká mi, nech ji už být,
najdeš si jinou, hezčí, lepší,
já musím pořád o tobě snít,
stále mám v sobě city hlubší.
Vypudit je ze sebe neumím.

Zkoušel jsem je zabít, udusit,
abych se mohl jen radovat,
ne se tak v hloubi srdce trápit,
nechávat se láskou rozervat.
Ale co bez tebe dělat nevím.

Bitvu o tvé srdce jsem už vzdal,
snad se to jinému podaří,
to něco, co já nedokázal,
snad jemu tvé srdce uvěří.
A já už na něho teď strašně žárlím.

A tak i když mě to bolí dost,
stahuju vlajku a pryč prchám,
s nadějí na šťastnou budoucnost,
se před touhou po tobě skrývám.
Mám pocit, že se bez tebe topím.

Posílám ti poslední báseň,
a rád bych ti poslal spolu s ní
všechnu touhu, lásku a vášeň,
jako rozloučení finální.
Snad se tě tímhle konečně zbavím...

Zbavil jsem se bolesti, ale teď se cítím prázdný.

Přichází noc, noc plná snů,
bojím se těch krásných nocí,
budou u mně do konce dnů,
dokud budu ve tvé moci.
V pravém světě zničilas mě,
teď i ve snech mě jen mučíš.
Tváříš se v nich tak dojemně,
a pak mě svou falší ničíš.
Vždycky to začne tak krásně,
tak jako bylo to kdysi,
vidím tě před sebou tak jasně,
zlatě září tvoje vlasy.
Navzdory tváři anděla
a úsměvu tak milého
tam uvnitř krásného těla
skrývá se něco prokletého.
Ublížilas mi v životě,
teď dál ničíš aspoň mé sny,
pořád nevím jak vyhnat tě,
chci zpátky své noci, své dny.
Nejde to, jsi moc hluboko,
když se tě snažím vyrvat ven,
odejdeš jenom na oko,
pak vrátíš se zpět jako sen.
Konečně zase usínám,
vysátý a vyčerpaný,
své okolí už nevnímám,
žitím bez tebe unavený.
Přicházíš jako krásný sen,
i když vím jak to dopadne,
nedokážu tě vyhnat ven,
čekám až bol mě napadne.
Bolest už zpátky přichází,
vždyť je tady noc plná snů,
sténání ze mě vychází,
tak bude to do konce dnů.

Přichází noc, noc plná snů.

Plížim se nocí, plížím se sám,
hledám si lásku svou, já hledám ji dál.

Musí být na světě nějaká co mě chce,
musí být na světě ta láska má.
Musím ji najít, musím jí mít,
musí tu někde být, já nechci jen snít.

Plížim se nocí, plížím se sám,
hledám si lásku svou, já hledám ji dál.

Však já ji najdu, někde tu bude,
musím ji najít, já dívám se všude.
Dívám se na strom, dívám se pod kámen,
dívám se do díry, hledám jak blázen.

Plížim se nocí, plížím se sám,
hledám si lásku svou, já hledám ji dál.

je to snad ona, támhleto přede mnou?
Našel jsem lásku svou, lásku svou ztracenou!
Vrhám se kupředu, za svojí trofejí,
vrhám se naproti .... jedoucí tramvaji.

Plížím se nocí, už nejsem sám,
našel jsem lásku svou, smrt jsem si vzal!

Mé oči krásné, jak jsi jim říkala,
Vlhce se lesknou, slza z nich skanula.
V mé hlavě bolest a v srdci jen žal,
Že se to nestalo, jak jsem si přál.
Přál jsem si lásku, přál jsem si tebe,
Teď ke to mimo, jak modré z nebe.
To modré z nebe, co bych ti daroval,
Kdybys jen chtěla, já bych to dokázal.
Vím že už nejde to, přesto chci zůstat,
Těšit se z tvé lásky a dál tě milovat.
Všechno bych dokázal, pro tebe lásko,
Jen jedine nesvedu:
ZAPOMENOUT!!!

Refrén:
Opuštěná,vzdálená,
moje láska velká,
osamělá, nádherná,
moje kráska čeká.
Sedí sama, vyčerpaná,
tahle smutná holka,
slzičkami unavená,
zničila ji láska.
Musel jsem zmizet, musí to být,
teď můžu o ní navždy jen snít.
Nešlo to jinak, dobře to vím,
stejně se pořád, příšerně cítím.
Ref: Opuštěná...
Sedí sama, naděje mizí,
nemůže tušit, že už je mi cizí.
Čeká tam dál, srdce ji bolí,
proč se to stalo, to se nedoví.
Ref: Opuštěná...
Je to tak lepší bez ní dál být,
bez slova zmizet, nechat ji jít.
Když jsem to říkal, tak nevěřila,
že nejsem ten pravý, nepochopila.
Ref: Opuštěná...
Už to dál nešlo, takhle ji klamat,
musel jsem lásku svou samotnou nechat.
Nešlo to vydržet, dále nás mučit,
musel jsem lásku svou násilně skončit.
Ref: Opuštěná...
Možná že za čas všechno to pochopí,
trápit se přestane, lásku svou utopí.
Že utek' jsem z lásky, nechtěl ji klamat,
na její ideál, dále si hrávat.
Zavržená, zklamaná,
moje láska pláče.
Zneužitá, zmámená,
svírají ji křeče.
Rozesmátá, milovaná,
v náručí jiného,
zapomněla, strašně šťastná,
na mě bývaleho.
A já jsem rád, že je šťastná,
i když mě to bolí,
nevzpomíná, zapomněla,
jak jsme byli svoji.

Tvé rty, tak hebké,
tvé polibky, tak sladké.
Když na ty polibky pomyslím,
v křeči svírá se mi srdce,
bez nich si život představit neumím,
nechtěl bych bez nich žít více.

Byl to tenkrát okamžik osudný,
hned jsem se bál že budu nešťastný.
Na první pohled se zamilovat,
to by se nemělo jen tak stávat.
Jenmože ty jsi byla tak skvělá,
krásná, prostě dokonalost celá.
Neměl jsem šanci, hned jsem to věděl,
jasné to bylo, když jsem tě viděl.
Žádné chvalozpěvy a popisy
nemohly popsat ty tvé krásy.
Když jsem tě poznal o trochu více,
už láskou jsem hořel jako svíce.
Marný byl můj boj s tím okouzlením,
iž nebylo to dál k udržení.
Nevěděl jsem, co mám s tebou dělat,
zda mám srdce své ti na pospas vydat.
Že mě rádá máš, to už jsem věděl,
kousek tvého srdce jsem určitě měl.
Bylas tak ochotná a přátelská,
nevěděl jsem však zda je to láska.
Měl jsem tě rád, vážně tě miloval,
ach jak rád bych se tě teď dovolal.
Když jsem se odhodlal něco dělat,
bylo už pozdě na tebe volat.
Už to vypadalo že vyhraju,
tvé srdce získám, lásku si užiju.
Jenže vložil se mezi nás osud,
jeho krutosti lituju dosud.
Proklínal jsem ho a ronil slzy,
že to zničil vše už tak brzy.
Teď zbývají mi jen vzpomínky,
v mojí paměti slabounké vlnky,
Tvé úsměvy a všechna tvá slova,
vyvolávám si znova a znova.
Osud odporný proklínám stále,
to za to že vzal mi tě tak náhle.
Dřív než jsem stačil svou lásku ti vyznat,
musel tě ze světa mého vyhnat.
Lidé umírají, to sice vím,
ale proč zrovna ty, to nepochopím.
Nabízel jsem výměnou život svůj,
život za život, můj bídný za tvůj.
Prosil jsem boha, ďábla jsem volal,
však žádnou odpověď jsem nedostal.
Dal bych cokoli na světě celém,
klidně bloudil bych i peklem.
Jenže ty stejně zůstaneš mrtvá,
tak už to na tomhle světě bývá.
A tak na posled se s tebou loučím,
poslední rozloučení už končím.
Dál budu procházet světem krutým,
Nějak vyrovnat se s tím musím.
Navždy ale zůstaneš v srdci mém,
alespoň v vzpomínkách spolu zůstanem.
Sbohem má lásko, loučím se s tebou,
i když ta slova v srdci mě zebou.
Posílám poslední rozloučení,
tam tobě ve věčném zapomění.
Sbohem má lásko...

Jak snadno slova v mysli mé víří,
ale když pokouším se vyslovit je,
jejich nesmyslnost mě silně tíží.

Pocity mé jsou zmatené
a těžké mi vyjádřit je,
ale jedno vím: jsou nádherné.

Kdo může za to, že zmatená je mysl má,
nejspíš už tušíš, ale povím ti to já.
Jsi to ty, má lásko první a jediná.

Ač lásku pravou dříve nezažil jsem,
i když hledal ji a nenacházel jsem,
bál se jí a přesto stále toužil po ní,
zjistil jsem už, co teď stalo se mi.

Zdí, kterou obehnal jsem srdce své,
abych ochránil se před neštěstím,
pronikl malinký střípek, tehdy poprvé.

Teď ze zdi pouze zbořeniště je,
přestože dlouho vzdorovala té síle,
tomu kouzlu, té síle magie,
která porazila mě během krátké chvíle.

Ptáš se nad, proč ta zeď je zbořená?
To tys zasela v mém srdci semínko lásky,
Jsi to ty, má lásko první a jediná.

Byl to snad tvůj úsměv, který o mě zavadil letmo,
který způsobil všechna ta kouzla báječná?
To vážně nevím, lásko má, ale je mi opravdu jedno.
Stejně tě vroucně miluji, má paní nádherná.

Ať provedlas to schválně, nebo ne,
zažehla jsi v mém nitru plamen,
jehož záře se nikdy nerozplyne.

I když snad někdy pohasne jeho žár,
navždy ve mně bude oheň skrytě doutnat,
v památku na tvůj možná nevědomý dar,
protože já budu stále v srdci svém doufat.
Doufat, že jednou, snad za dlouhý čas,
dáš mi možnost vyznat ti svou lásku zas.

Omluv má slova, jsou asi příliš troufalá,
ale jsi to ty, pro koho jsem je vytvořil.
Jsi to ty, má lásko první a jediná.
 

Naproti mě s úsměvem sedíš,
chceš po mě milostnou basničku,
A na jiného přitom hledíš,
V levé ruce svíráš skleničku.

Druhou pátráš v jeho blízkosti,
Pokoušíš, svádíš, naznačuješ
a přitom po mně chceš sladkosti,
i mou touhu si vynucuješ.

Pohled klopím, pocity dusím,
protože nevím, co dělat mám,
Dělám si srandu, uvnitř brečím,
A nejraději bych byl teďka sám.

Marně se pokouším veršovat,
Spojhovat dohromady slova,
Myšlenky papíru předávat,
Zkouším to znova a znova.

Už se tu rýsuje řešení,
Bolí, ale bude fungovat,
Ponese sebou zapomnění,
Řešení je se ti vyhýbat.


Každý všimne si jí, i v sebevětším davu,
ženu vzteky zmírají, muži ztrácí hlavu.
Je tak svůdně krásná, až pohled na ní bolí,
kolem ní zář jasná, krása, která pálí.

Vlasy žárem hořící, vlasy barvy ohně,
Vlasy láskou vonící, vypadají krásně.
Odhalují úsměv na rtech, odhalují touhu,
Ze rtů uniká povzdech, chceš ho slyšet znovu.
To je Roxana, Roxana...
Roxana překrásná, Roxana čarovná.

Anděla ti připomíná, její krása nebeská,
na opatrnost zapomínáš, sevřela tě láska.
Na rtech slova jako med, krásnější snad nejsou,
sžírají však jako jed, naplňují touhou.

Oči vášní planoucí, oči plné lásky,
oči život kradoucí, táhnoucí tě zpátky.
Jen jednou se podíváš, jen jednou ji spatříš,
už se nikdy neschováš, navždy jí už patříš.
To je Roxana, Roxana...
Roxana překrásná, Roxana čarovná.

I já jsem se podíval, do těch jejích očí,
ihned jsem se zamiloval, ach kdy už to skončí.
Že mě štěstí potkalo, myslel jsem si hnedka
copak by mě napadlo, že budu jenom hračka?

Tělo žárem planoucí, tělo hodné bohyně,
tělo touhou křičící, vypadá tak svůdně.
Stačí jen jeden dotek, stačí pouze chtít,
stačí přání vyslovit, a můžeš jí mít.
To je Roxana, Roxana...
Roxana překrásná, Roxana čarovná.

Spousta mužů chtěla, na rozum svůj zapomněli,
Roxana je okouzlila, na vždy se jí odevzdali.
Přidala je do své sbírky, oblouzených hlupáků.
Já ve sbírce skončil taky, z té už není návratu.

Duše stále dychtící, duše plná zla,
duše po tvé toužící, navždy už ji dostala.
Zaprodal jsem srdce, zaprodal jsem duši,
zaprodal se čarodějce, stejně jako další.
To je Roxana, Roxana...
Roxana ukrutná, Roxana prokletá.

Ale já ji stejně miluji.

Vždycky jsem tě miloval,
tys to taky tvrdila,
zatímco jsem tě objímal,
tys slůvka lásky šeptala.
Byli jsme spolu šťastní,
vůběc nic nám nechybělo,
svou láskou unášení,
nic se nám stát nemohlo.
To spolu jsme se smáli,
užívali života,
plakali i milovali,
ať byl pátek, či sobota.
Pak jsi jednou přišla,
podivný pohled v očích,
pár divných slov jsi řekla
a nechalas mě v křečích.
Říkáš zůstanem přátelé,
jsi moc fajn a já tě mám ráda,
není lepšího přítele
a pak přišla ta tvá zrada.
Tak dlouho jsme spolu byli
a tobě staší jen slov pár,
abychom se rozdělili
a přišel naší lásky zmar.
Teď už jenom kamarádi,
ale ty sám zůstaneš,
dál se budeme mít rádi,
ale ty se mě nedotkneš.
Nechápu to, nerozumím,
co jsem špatně udělal,
že tě dál milovat nesmím,
jako jsem miloval.
Když se tě přímo zeptám
proč, z jakého důvodu,
proč musíme být každý sám,
vyhneš se mému pohledu.
Naléhal jsem a sliboval,
snažil se tě obměkčít,
klečel na kolenou, plakal,
ať to nemusíme ukončit.
Tvrdohlavě stálas na svém,
smutně se usmívala,
nakonec bylo po tvém,
šanci jsi mi nedala.
Zůstanu tvá kamrádka,
klidně za mnou někdy zajdi,
jestli ti ale chybí láska,
raději jinou si najdi.
A tak jsme jen kamarádi,
občas se zase setkáme,
stále se máme rádi,
nic víc však spolu nemáme.
Ale já pořád doufám...

Samota sžírá mně,zevnitř mně ničí,
samota prokletá ze mně šíleně křičí.
Jsou tady všude ty tváře krásné,
ten pohled ničí mně,kdy ten žár zhasne?
Pálí mně touha po blízkosti její,
po krásné neznámé, svou lásku si přeji.
Chtěl bych to dokázat, chtěl bych být sám,
já to však nezvládnu, natolik se znám.
Samota mě bolí, dlouho ji nezvládnu,
proto co nejdřív společnost si najdu.
Po lásce toužím, teď ničí mně samota,
skrytě se soužím, už sám nechci být.
Ale až skončí osamění prokleté,
bude zase srdce mé k praksnutí napjaté.
Už s tím mám zkušenosti, vím jak to chodí,
že láska sladká je, nakonec ale bolí.
Mám trochu strach, ale nemůžu být sám,
proto ze všech sil dál lásku svou hledám.
Protože ničí mě ta
SAMOTA PROKLETÁ!!!

Zas sám ležím v posteli, osamělý se cítím,
chci tě aspoň na chvíli, zatím jen do tmy hledím.
Tak moc chtěl bych být s tebou a držet tě v náručí,
těšit se tvojí krásou, teď samota mě mučí.
Už cítím tvou vůni a tvůj pohled mě pálí,
to jen přelud mě honí, pak zmizí někde v dáli.
Oči mi tiše slzí, smutek mi srdce ničí,
ale doufám že brzy uvidíme si do očí.
Budeme zase spolu, nebudu muset zoufat,
nebudu padat dolů ale slůvka lásky šeptat.

Já sedím tu sám,
do prázdna hledím,
prázdno v srdci mám,
jen touhu svou cítím.

Touhu po tobě,
po tvé přítomnosti,
přitulili bychom se k sobě
a nepřemýšleli o budoucnosti.

Možná to místo znáš,
není tak daleko,
ale ani blízko,
je stále na dosah,
pro každého z nás.

Každý z nás tam přispěl,
každý tam něco má,
od každého bys tam něco našel,
od každého, koho znáš.
Jsou tam věci krásné,
někdy také odporné,
věci často tajné,
nikdy nahlas nevyřčené.

Často tam pobývám,
nechal jsem tam toho dost,
většinou jsem tam sám,
společníka mi dělá lítost.
Někdy si prohlížím,
ty svoje příspěvky,
jindy zase prolézám,
vás ostatních sbírky,
Je tam tolik věci,
tak ohromný počet,
všechny tak rozdílné,
jedno přec mají stejné.

Když se na ně podíváš,
i když tak různé jsou,
jedno mají stejné:
je v nich žal a lítost.

Všude jinde jsou nehmotné,
jen přeludy, myšlenky,
tady však hmotu získaly,
dají se vzít do ruky.

Co že je to za místo,
co je to za věci,
o čem básníku mluvíš to,
tak odpověz nám přeci.

Zkusím to vysvětlit,
je to dost prosté,
zkus si jen vzpomenout,
cos proklínal snad po sté.

Každý z nás sny má,
po něčem tajně touží,
svou krásnou představou,
skrytě se souží.
Ale když sen ten,
krutě se zhroutí,
copak se stane s ním,
když ti ho osud zhatí?

Na tomhle místě,
skladě snů zhroucených,
ty sny se skladují,
v hromadách zborcených.
Najdeš tu ztracené lásky,
nenaplněné touhy,
nemožné představy,
prázdných snů hory.

Jen málo návštěv
bys tady našel,
vždyť tak strašně bolí,
když se sen toužebný
náhle krutě zhroutí.

Já jsem tu často,
mám k tomu své důvody,
hledám si místo,
kam další sen odložím.
Všechny mé sny
v tom skladišti skončily,
často se stává mi,
že rvou se mi zpět do hlavy.
často bych si přál,
aby tam mohl alespoň jeden,
aspoň jeden splněný sen,
který by se mi jen nezdál.

Jenže mám smůlu,
dávno moc dobře to vím,
ze skladu zhroucených snů
nikdy se se snem nevrátím.
Stejně tu chodím,
často vzpomínám,
občas vhodné místo
pro svůj nový sen hledám.

Často se taky ptám,
většinou jen sám sebe,
proč všechny mé sny,
skončí vždy u tebe,

ty prokleté Skladiště zhroucených snů?

Tak blízká a přece tak vzdálená

Procházím městem, zdánlivě bez cíle,
ulicí sem a tam, motám se opile.
Nad hlavou blikání lamp a hvězd záře,
v šeru města déšť stéká mi do tváře.

Něčí smích do uší vítr mi přináší,
zima a déšť oheň v srdci nezháší.
Tam za tím oknem, tam se mi ukrýváš,
mé touze, lásce, jenom se vymíváš.

Refrén:
Jsi tak blízko a přece tak vzdálená,
na oko sladká a uvnitř kamenná.
Má láska pro tebe nic neznamená,
já jsem zvíře a ty kráska nádherná,
má blízká, vzdálená...

Hořce se směju a vztekle nadávám,
své slzy zoufalství před světem neskrývám.
City mnou zmítají, jsem jako šílený,
skrz na skrz blázen, pro lásku zrozený.

Ref: Jsi tak blízko...

Promoklý, prochladlý, vracím se domů,
krokem zoufalým, za zvuku hromů.
Proklínám tě a hned ti odpouštím,
musím tě milovat, nic jiného neumím.

Ref: Jsi tak blízko...

Rozhazuje všude sítě, pátrá po nové kořisti,
číhá v každém možném koutě, má temná paní bolesti.
Medovými slůvky láká, nabízí slasti nebeské,
touha v nás pak mocně vříská, touha po dívce andělské.
Chvíli dává radost, lásku, sama však bere si víc,
vodí nás jak na provázku, smutně vyjeme na měsíc.
Víme že nám ubližuje, sloužíme jen její slasti,
ona zatím zrady kuje, ta temná paní bolesti.
Když už jí nemáme co dát, když jsme vysáti úplně,
už nám zbývá jenom se bát, kdy vyhodí nás z předsíně.
Zoufalí a vyčerpaní, po ulicích pobíháme,
naštěastně zamilovaní, až si nás všimne čekáme.
Když získáme zpátky sílu, vrátí se nám naše přání,
potkáme tu temnou vílu, naši krásnou temnou paní.
Nechceme být jen otroci, snažíme se být dost silní,
ale stejně jednou v noci, budeme zas s temnou paní,
před ní není záchrany...

Chtěl bych tě strašně
mít vedle sebe,
natáhnout ruku,
milovat tebe.

Líbat tě na ústa,
chci strašně moc,
myslím že vydržel
bych celou noc.

Až by se dotkly
jazyky naše,
cítili bychom
plameny vášně.

Chci cítit v sobě
ten jazýček tvůj,
po chvíli příjemné
dal bych ti svůj.
Pak bych ho vytáhnul
a jel s ním níž,
tvou touhu cítím,
tak pojď ke mně blíž.
Po tváři krásné,
po pleti hladké,
je to tak krásné,
je to tak sladké.

Konečky prstů
po tobě jezdím,
tam kde to ráda máš,
jak já už vím.
Zatím už jazykem
tam níže jsem,
vy ňadra nádherná,
tak pojďte se.
Ach jsou tak krásná
a já je líbám,
celou svou duši
do toho dávám.

Jazykem, rty,
laskám tvé bradavky,
cítím jak vzpřímí se,
můj úd už taky.
Pomalu blížím se
ke svému cíli,
už brzy budu tam,
už jenom chvíli.
Jen látky hebké,
tenounká vrstvička,
dělí mně od tebe,
už jenom chvilička.

Jazyk už dorazil
ke svému cíli,
má ústa žíznivá
teď z tebe pijí.
Cítím tvou chuť
až hluboko v krku,
chci si ji vychutnat
ještě pár roků.
Tvé tělo třese se,
je to tu už,
já dal jsem ti to,
nač ženě je muž.

Slyším tvé steny,
jak toužebně vzdycháš,
všechen čas na světě
je teď jen náš.
Nemůžu vydržet,
musím jít dál,
proniká do tebe,
můj velký sval.
Jsme teď spojeni,
jak jedna bytost,
a až se pustíme,
zbude nám lítost.

Lítost že nejde
věčně spolu být,
že nejde nechat
zvony lásky znít.
Tak jako teď,
když jsi tak daleko,
chci tě mít u sebe,
má velká lásko.
Nejde to vydržet,
jenom tak vzpomínat,
budeme už muset,
něco udělat.
Čekám tu na tebe,
snad věčnost celou,
nemůžu vydržet,
musím být s tebou.
Musíš už přijít,
nebo se zblázním,
lásko tak kde jsi,
já bez tebe blouzním.

PŘIJĎ!!!

Už od prvního setkání, od pohledu jediného,
cítil jsem v sobě nutkání, sílu něčeho mocného,
ale tys utekla mi.
Dlouho jsem tě hledal, držel se stopy jako pes,
všude jsem po tobě pátral, konečně našel jsem tě dnes.
A tys přece utekla mi.
Popletla jsi mi hlavu,nevěděl jsem co mám dělat,
přemýšlel jsem stále znovu, proč jen tě musím milovat.
Zatímco ty ubližuješ mi.
Dál jsem tě pronásledoval, snažil se k tobě přiblížit,
ten tvůj výsměch jsem poslouchal, nedokázal jsem se zastavit.
Tak moc učarovalas mi.
 
Osud ten si nevybírá,
jen málokdy někomu přeje,
kvůli osudu se umírá,
žije, trpí i raduje.
Osud údery rozdává,
životy najednou mění,
osud ten vždycky vyhrává,
před ním níkdo jistý není.
 
Teď konečně jsem tě našel, tvé tělo v náručí svírám,
už ten okamžik nadešel, po kterém tak dlouho zmírám.
A přece už nepatříš mi.
Prorazil jsem ty zdi pevné, co zakrývaly srdce tvé,
robil jsem stěny mocné, silu dalo mi srdce mé.
Které teď žalam puká mi.
 
Klidně bych se životu vzdal, teď už k ničemu mi není,
jen kdyby ten úder nenastal, který vše na věky mění.
Už nikdy nebudeš utíkat mi.
Osud na věky mi tě vzal, teď v tomhletom okamžiku,
kdy už jsem tvou lásku získal, byli jsme spolu jen chvilku,
navždy už ztratila ses mi.
 
V mém náručí jsi zemřela, se slovy Má Lásko na rtech,
už navždy jsi mi unikla, stále slyčím poslední vzdech,
ten který darovalas mi.
 
Chci zemřít s tebou...

Říkáš mi to pořád,
jak moc mě miluješ,
jsem tvoje všechno,
beze mně nepřežiješ.
 
Mé kouzelné oči
prý drží tě nad vodou,
jenomže jsou věci,
které udělat nemohou.
 
Tvá láska se mi líbí,
já tě taky rád mám,
jsem s tebou rád,
šťastnější chvíle neznám.
 
Jenomže tvá láska
je těžké břemeno,
tíží mě na duši,
tvé srdce je zavřeno.
 
Zamčeno na sedm západů,
dovnitř se nic nedostane,
jenom mně tam máš,
tak to navždy zůstane.
 
Jenomže nejenom dovnitř,
ani ven to nejde,
uniknou z vězení,
to jen tak nepůjde.
 
Jsem zamčený ve vězení,
ve vězení tvého srdce,
navždy odsouzený,
tak pusť mě přece!
 
Miluju tě doopravdy,
to ti tu přísahám
jenomže nechat se uvěznit,
to já se nenechám.
 
Tak jako pták,
i já něco potřebuju,
musím mít volnost,
ať si chvíli poletuju.
 
Jenomže ty mě nepustíš,
stále jsem zavřený,
ve vězení tvého srdce,
je mi na umření,.
 
A tak i když tě miluju,
musím uletět ven,
uniknou z vězení,
alespoň na jeden den.
 
Pochop to lásko,
vždyť je ti snad jasné,
že jsem jako pták,
bez svobody život můj zhasne.
 
Láska tvá je světlo,
dává mi sílu žít,
však v tom vězení,
nemohu dál být.
 
A tak unikám ven,
z vězení tvého srdce,
odpusť mi lásko,
tak odpusť mi přece!
 
Budu se vracet,
dál tě milovat,
jenom mě musíš občas
nechat volně zalétat.
 
Já nemohu žít zamčený ve vězení tvého srdce.
Promiň, lásko má.
 

Od věků pradávných já světem kráčím,
srdci rozbytými svou cestu značím.
Hledám si svou lásku, tu pravou, jedinou,
krásnou, dokonalou, lásku předurčenou.
Vím že tam někde je a tak heldám ji dál,
lásku svou vysněnou, kterou jsem si vždy přál.
 
Občas se to stane, myslím si že už ji mám,
že cíl cesty své teď už konečně znám.
Zatím však pokažde jsem se krutě spletl,
zatím ani jednou lásky květ nevykvětl.
Vysál jsem její lásku a šel zase dál,
vždyť nebyla to ona, koho jsem si přál.
Když byla slabá, tak zbyly z ní trosky,
tragické pozůstatky nešťastné lásky.
A když byla silná, sama mě vyhnala,
to když srdce mého hlubiny líp poznala.
 
Tak kráčím dál světem, další pokus chystám,
trochu bojím se jak to zas schytám.
Mé vlastní neštěstí to bolí víc než dost,
však z lámání srdcí já nemám radost.
Když se zpět ohlédnu, vidím jen slzy,
zmučenou tváře snad už zklidní se brzy.
Výčitky svědomí v duši mi hlodají,
chviličku klidu mi jen tak nedají.
Ale já stejně jdu dál, věčné je hledání,
já prostě musím naplnit své touhy nutkání.
 
A tak budu dál hledat a srdce jim lámat,
plakat a milovat, v svou lásku doufat.
Já budu ji hledat až do konce světa,
dokud neotevřou se mi ráje vrata,
nebo dokud nezavřou se za mnou brány pekelné,
až tak dlouho bude trvat mé hledání věčné.
 
Mé věčné hledání trvá dál a dál...
 

Přinesl ji vánek,
nosem ti prolétla,
přerušila spánek,
rychle tě probrala.
 
Není to módní značka,
žádný drahý parfém,
přesto byla jak facka,
zakroutila ti nosem.
 
Je to nádherná vůně,
proniká až do srdce,
cítíš se tak vzrušeně,
vždyť voní tak sladce.
 
Musíš jít za tou vůní,
motá se ti z ní hlava,
co to tak božsky voní,
čicháš znova a znova.
 
Tak tady je zdroj té krásy,
zvláštní látky omamne,
už to taky tušíš asi,
co je to tak ůžasné.
To je vůně pravé ženy,
nádherné a přitažlivé,
nepotřebuje parfémy,
sama voní uhrančivě.
 

Vyprahlá poušť, všude je sucho,
žízní zmírá, slyší jen ticho.
Obloha modrá, obloha jasná,
pohled stále láká, byla tak krásná.
Dívá se vzhůru, sucho v hrdle má,
chce vzývat to nejkrásnější, co zná.

Srdce teď kamenné bez vláhy chřadne,
skrývá se vevnitř, brzy už zvadne.
Ve vláhu doufá, v kapičky lásky,
asi si troufá, že snad příjdou zpátky.

Koupalo se v naději,koupalo se v lásce,
teď však už ví, že bylo to jen krátce.
Naději ztrácí, samo se cítí,
stále však čeká, jak pouštní kvítí,
v zemi se skrývá a čeká na vláhu,
na vláhu z nebes, neztrácí odvahu.

A stále doufá.

Zas lesem se procházím,na všechno vzpomínám,
zapomenout neumím,zvlášť když jsem sám.

Vzpomínám na lásku,i když to v srdci bolí,
v mysli mám otázku,proč jen jsme skončili.

Zapomenout na ni nejde,ať se snažím sebevíc,
vždy se něco najde,třeba jen pohled na měsíc.

Pod měsícem jsme stáli,drželi se za boky,
lásku si přísahali,lásku až na věky.

Nebo támhleten strom,mé vzpomínky jitří,
jako když udeří hrom,když ho mé oko spatří.

Tam pod tím stromkem,držel jsem jí v objetí,
tam svým něžným hláskem,šeptal lásky své rozpětí.

Už je to minulost jen,zbyli mi vzpomínky.
Zbyl jen občasný sen,jako stopy mé lásky.

Vzpomínky krásné,a přece mě bolí,
nálada vždy klesne,když vzpomínky hlodají.

Všichni mi říkají:
Čas jde dál a život s ním,
pravdu však nemají,já se své lásky
jen tak lehce nezbavím.

A vzpomínky bolí dál.

Pocity pomalu zháší,
řeka života proudí dál,
tam do dáli mě unáší,
někdy jinam, než bych si přál.

Stále do práce se vrhám,
vyhýbám se chvilkám klidu,
nechci vnímat, že jsem teď sám,
ale stejně čas si najdu.

Přemýšlím, taky vzpomínám,
na chvíle s tebou, na nás,
teď už se jenom usmívám,
úsměvem žijícím z tvých krás.

Natrápil jsem se pro tebe
víc než dost a taky dlouho,
když spadl jsem na zem z nebe,
vzdálená, minulá touho.

Je dobře, že žal už skončil,
že srdce zas mám kamenné,
více než dost slz jsem ronil,
pro tvé oči tak nádherné.

Jako záblesk to přichází,
vždy z klidné oblohy jasné,
dostává mě do nesnází,
naštěstí po chvíli zhasne.

Stačilo zaslechnout tvůj hlas,
vzpomenout si na krásnou chvilku,
a ty pocity jsou tu zas,
i přes tu obrovskou dálku.

Setřásl jsem to ze sebe
zas uvnitř klid mám na chvíli,
pryč jsou vzpomínky na tebe,
co jak záblesk mě trefily.

Přemýšlím a opravdu nevím,
jestli to zas někdy příjde,
co bude až tě uvidím,
co z toho setkání vzejde.

Budu silný...

Zas sám v hospodě sedím,
osaměle se cítím,
na tebe krásko myslím,
marně po tobě toužím.

Chtěl bych tě na rty líbat,
do tvých očí se dívat,
tvých vlasů se dotýkat
a svou lásku ti vzdávat.

Tak velikou touhu mám,
sním o tom co vše ti dám
a zatím sedím tu sám
a chuť hořce plakat mám.

Marně já budu toužit,
zbytečně budu prosit,
slzy a lásku mařit,
věčně budu se soužit,

protože ty jsi tak vzdálená,
jak modré z nebe nedostupná...

Občas zažívám okamžiky,
ve kterých bych se chtěl utopit,
hodinových ručiček tiky
chtěl bych navždycky zastavit.
Přál bych si teď zastavit čas,
v téhleté chvíli ho zmrazit,
navždy už jen takhle se cítit.
Pokaždé když takhle spolu jsme,
když v náručí se svíráme,
když jako jediné tělo jsme
jako andělé se cítíme.
Jen v těhle chvíliích chce se mi žít.
To vím, že život smysl má,
tvou lásku celým tělem cítit,
nic jiného už cenu nemá.
Cítím jak bije tvoje srdce
v těsné blízkosti toho mého,
držím v dlani tvé hebké ruce,
dotýkám se rty čela tvého.
Přál bych si umět zastavit čas,
až navěky v téhleté chvilce,
postavit času plynutí hráz,
žít jenom v naší věčné lásce..
Jenomže vím, že to neumím
a už brzy ta chvíle skončí,
vím že čas zpět nevrátím,
tak zachytím pohled tvých očí.
Vidím že cítíš to samé co já,
svírám tě v náručí ještě víc,
už jenom chviličku lásko má,
pak už nebudeme spolu víc.
Snad nebude to dlouho trvat
a zase se spolu sejdeme,
dokážem si chviličku získat,
kterou si spolu prožijeme.
Slzičky radosti i smutku
v koutcích očí se mi vytváří,
sdílíme spolu svou lásku
a vášeň nám v srdcích zahoří.
 
Chci zastavit čas!!!

Žárlivost je hnusná věc,
dá se však pochopit,
ale v mém případě přec
není ji čím omluvit.
Žárlím na kamaráda,
závidím mu tvou lásku,
cítím že je to zrada,
chtít položit otázku:

Já vím, že on tě má rád,
že i ty ho máš ráda,
ale musím se tě ptát:
nechceš ho jen jako kamaráda?
Už od té první chvíle,
co se s tebou pochlubil,
ty mile ses usmála,
já po tobě zatoužil.
Vždyť co má on i já mám,
dokonce mám toho víc
a to všechno ti rád dám,
za polibek na tvůj líc.

O kamaráda příjdu,
ale budu tebe mít,
konečně lásku najdu,
nebudu už jenom snít.

Cítím se jako svině,
že takhle přemýšlím,
snažím se ale stejně
zbavit se tě neumím.
Těch myšlenek na tebe,
ře řeknu ti tu pravdu,
snesu ti modré z nebe
a spáchám hnusnou zradu.

Tak a tímto končím své romanticko-depresivní výjevy...