About me...
























Agent na útěku

Rána. Záblesk, viditelný i přes pevně sevřená víčka. Cinknutí vyhozené nábojnice. Otevřel jsem oči, které jsem si reflexivně chránil před oslněním a případnými třískami. Obrovská energie půlpalcového explozivního projektilu zámek zamčený na poslední chvíli doslova protlačila dveřmi na druhou stranu, místo aby ho prorazila jako normální kulka. Kopnul jsem. Cesta k osudu byla volná a já na ni vykročil.

Kotoulem přes rameno jsem vletěl do ložnice. I přes brnící uši jsem slyšel vzlykot ženy v minulé místnosti, třetí živé bytosti v tomhle domku na pokraji pouště. Ta čísla se brzy změní.

V ložnici byla pochopitelně tma - ve chvíli, kdy jsem vtrhl do domu, odpálil jsem rádiem malou nálož na rozvodné skříni, pitomě umístěné venku. Laserový paprsek ze zaměřovače Desert Eaglu proťal tmu a letmo se dotkl nahé postavy u postele, sápající se po pistoli ležící v zásuvce nočního stolku. Pohnul jsem zápěstím nahoru a ustálil rudou tečku na spánku své Nemesis.

Otočil ke mně tvář a nadechl se. Poprvé v životě jsem viděl v jeho očích strach. Zpětný ráz mi trhnul celou paží. Ústa už nezavřel. Celá horní část hlavy chyběla. Její kousky přistály na stěně u okna. Zbytek těla následoval jejich směr.

Chtělo se mi řvát. Ať už vítězstvím, nebo vztekem, že to na konec bylo tak jednoduché. Robert Spengler, bývalý náměstek ředitele FBI, dlouhá léta můj nadřízený, přítel, muž, který byl pro mně jako otec. Více než otec. Muž, který mně podváděl a když jsem se dozvěděl pravdu, pořádal na mně hon dlouhé dva roky. Osoba, ke které jsem cítil spalující nenávist. Teď ležel nahý na zemi, s roztříštěnou hlavou. Páchnul. Můj životní cíl se naplnil.

“Sím... prosím, nezabíjejte mně.. prosím..." rozlišil jsem ve vzlykotu z vedlejší místnosti slova. Postavil jsem se do dveří a pohlédl na ni. Choulila se v rozervaných šatech na zemi, vedle mrtvoly mého starého přítele Freda, bývalého bratra ve zbrani. Kdybych počkal hodinu, už by nežila. Cítil jsem ironii v tom, že jí nejdříve život zachráním a pak jí ho vezmu...

Zarazil jsem se. Proč bych jí měl zabíjet?

Svědek. Nesmí zůstat svědci.

Můj výcvik se zase přihlásil. Výcvik muže, ležícího ve vedlejší místnosti. Muže, kterého jsem nenáviděl. Proč bych měl poslouchat takového muže. Je mrtvý.

Proč zabíjet...?

Protože jsi stroj na zabíjení. Výborný stroj na zabíjení. Protože je to v zájmu mise. Nesmí zůstat svědci, stejně jako nikdy předtím... Mlč! Málem jsem zařval nahlas. Měl jsem opravdu výborný výcvik. Vryl se mi hluboko do mozkových závitů. Dokonalé naprogramování.

Uvědomil jsem si, že rudá laserová tečka smrti je přesně mezi jejíma očima. Očima plných slz, které se na mně s děsem dívaly.

Bylo mi jasné, co je zač. Jedna z laciných prostitutek z Vegas, taková, která nebude nikomu chybět. Pečlivě vybraná některým z Robertových lidí. Robert měl trochu ... zvláštní sexuální choutky. Sadismus nejhoršího stupně. Stránka jeho charakteru, kterou jsem poznal teprve nedávno. Měl více takových stránek, včetně naprostého opovržení normálními lidmi. Dobytek. To pro něj byli.

“Prosím..." vzlykala. Ve chvíli, kdy jsem uskutečnil svůj první krok, už z ní Fred a druhý strážce Larry strhávali oblečení, aby ji pak nahou, strachy bez sebe, strčili do Robertovy ložnice, kde už ten zkurvysyn čekal, vzrušením celý bez sebe. Vzrušení, které přešlo na smrtelný strach. Byl to její výkřik, který byl pro mně signálem k útoku. Nemůžu ji zabít. Ne. Zvlášť když…

“Nezabíjej mě…” zašeptala a já se málem zhroutil. Ovládl jsem se a zahnal pocit deja-vu. Několikrát jsem zamrkal a pochopil, proč ji nemůžu zabít.

Vypnul jsem zaměřovač a zajistil pistoli. Nevěděl jsem, co dělat. Můj osud se naplnil. Pomsta je dokonána. Ale co s ní? Co se mnou?

“Já ti neublížím," ujistil jsem ji chraplavým hlasem. Natáhl jsem k ní ruku. "Vstaň, musíme jít pryč. Každou chvíli tady budou. Zabijou tě, když tady ještě budeš. Možná ne hned, ale určitě později."

Nevěřila mi. Na tváři měla Fredovu krev. A kousky mozku. Měl hlavu těsně u ní, když jsem mu do ní střelil. Byla vyděšená. Strach a hrůza z ní jenom vyzařovala.

Povolil jsem svaly ve tváři. Uvědomil jsem si, že jsem se musel tvářit jako šílenec. Ve slabém měsíčním svitu to muselo vypadat jako scéna z hororu.

“Věř mi. Musíš jít se mnou, pokud chceš žít. Ten člověk, ke kterému tě přivedli, je bývalý náměstek šéfa FBI. Velký zvíře. Vím, co s tebou chtěl udělat. Oni to taky budou vědět a nenechají tě žít, abys o tom mohla říct někomu dalšímu."

Polkla. Zírala mi do obličeje, i když ve tmě toho moc vidět nemohla.

“Kdo jste?" zašeptala. “Na to teď není čas. Musím zmizet. Nemůžu dál čekat. Věř mi a pojď se mnou. Nebo tady zůstaň. Ale pospěš si!" Podal jsem jí ruku, abych jí pomohl vstát. Ignorovala mou ruku. Pomalu vstávala, paže přitisknuté k tělu. Blůzka z ní visela v cárech. Látky bylo více na zemi než na ní. Všiml jsem si tenké kožené bundičky, ležící na podlaze. Zvedl jsem ji a podal jsem ji ženě.

“Hoď si to na sebe a pojď," přikázal jsem jí příkřeji, než jsem měl v úmyslu.

“Kdo jste?" opakovala otázku. Váhala. Přistoupil jsem blíž a přehodil jí bundu přes ramena. Ucukla, když jsem se k ní přiblížil. Chvíli jsme na sebe zírali.

“Tvůj anděl strážný," odpověděl jsem jí nakonec.

“Vypadáš spíš jako ďábel!" zašeptala.

“Pojď!" už jsem nechtěl ztrácet čas. Vědomím mi mihla myšlenka, že jsem to měl udělat jednodušeji. Poslechnout výcvik. Ne! Okřikl jsem se v duchu.

Znovu jsme na sebe jenom beze slova zírali. Pak se rozběhla k rozraženým dveřím. Vyrazil jsem za ní. Venku se zarazila a zírala na tělo uškrceného venkovního strážce, ležící vedle červené sportovní Hondy.

“Pojď, mám tady auto," popadl jsem ji za ruku. Vyškubla se mi a odskočila ode mně, jako bych pálil.

Zakopla a spadla na zem. Nezvedala se. Omdlela, ruce křečovitě přitisknuté k obličeji. Zvedl jsem ji ze země. Odnesl jsem ji k Land Cruiseru, kterého jsem měl schovaného za kopcem u silnice. Položil jsem ji na zadní sedadlo. Pořád byla bez sebe. Vzal jsem si její bundu a přehodil přes ní deku. Pak jsem jí ještě sundal z prstu malý zlatý prstýnek s umělým diamantem. Vzal jsem si pár předem připravených věcí z kufru, přehodil si její bundu přes rameno a zašel zpátky k domku. Bundu jsem hodil na zem a na podlahu jsem položil balíček na rozloučenou, tentokrát mnohem větší než ten, který jsem použil na vypnutí elektřiny. Zápalná bomba se postará o kremaci všem zúčastněným. Časovač jsem nastavil na hodinu. Dotáhl jsem mrtvoly obou venkovních strážců dovnitř. Ze zničené rozvodné skříně jsem vytáhl zbytek odpalovacího mechanismu.

Posbíral jsem všechny nábojnice. S kulkami se nedalo nic dělat. Používal jsem speciální střelivo. V přesně stanoveném okamžiku po dopadu kulky se její plášť rozevře a střela tak prudce sníží rychlost. Kombinovaná síla setrvačnosti a exploze výbušniny ve spodní části střely vyrazí z obalu množství jehliček, které se kuželovitě rozletí vysokou rychlostí a trhají maso i kosti. Plášť střely se změní na útržky zmačkaného tenkého plechu a sám přispěje k zvětšení rány. Výsledkem je obrovská díra, ve které je spousta kovových útržků a zdeformovaných jehliček. A díky velké rychlosti a teflonové vrstvě na plášti střely proletí i většinou neprůstřelných vest, pokud v nich nejsou velké keramické nebo kovové pláty, narozdíl od normálních trhavých střel nebo kulek s řízenou deformací. Ale z místa činu je prostě neodnesete. Jedině, že byste je vysáli vysavačem. Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že se zase držím svého programování. Přesný postup, zahladit i ty sebemenší stopy…

Podíval jsem se po kabelce, ale nikde jsem ji neviděl. Vyšel jsem ven. Kabelku jsem našel v Hondě, ve které Fred přivezl tu holku. Hondu jsem dotlačil až k domu. Výbuch a následný požár spálí japonský sporťák i černou Robertovu limuzínu natlačenou v malém přístřešku za domkem, který sloužil jako garáž.

Samozřejmě, že tím nikoho neoklamu. Vyšetřujícím policajtům bude jasné, že na požáru je toho dost podezřelého. Domy při běžném požáru, i když ho zaviní výbuch plynu, neshoří na popel jen tak. Ale žár plamene, který způsobí zápalná látka v bombě, změní na prach všechno, co neroztrhá na kusy výbuch plynu. Jenom velice těžko budou zjišťovat co a jak se tady stalo. Až pročesají popel v laboratořích, asi příjdou na to, že někdo zabil lidi vevnitř a pak zapálil celý dům, i když jenom těžko zjistí čím přesně. Bomba byla vyrobená z několika běžně přístupných drogistických výrobků a jako časovač sloužil naprosto obyčejný elektronický budík, kterých se vyrábí a prodávají tisíce. Pokud dobře prohledají okolí, možná najdou místa, kde jsem strunou uškrtil strážce a kde jejich těla nějakou dobu ležela. Asi najdou stopy po Toyotě, ale starý terénní Land Cruiser je poměrně rozšířené auto. V době, kdyby ji snad začali hledat, už budu dávno pryč a případné stopy v Toyotě taky. Ale určitě nezjistí, jestli bylo v domě pět nebo šest osob. Původně jsem bombu plánoval jako prostředek k získání náskoku a odvrácení policajtů i mých bývalých kolegů od své osoby, ale teď velice dobře pomůže při vytvoření dojmu, že v domě zůstala i ona. Dojem jsem hodlal podpořit obsahem její kabelky a kabelkou samotnou.

Rychle jsem se probral jejím obsahem. Z peněženky jsem vybral několik papírových bankovek, které by stejně shořely beze stopy. Stejně tak jsem si nechal jednu plně nabitou cash kartu. Zůstala tam ještě jedna skoro prázdná cash karta, běžná kreditní karta Visa a především ID karta. ID karty jsou vyráběné ze speciálních hmot, které jsou odolné proti žáru. Je pravděpodobné, že alespoň část z nich jich zůstane neporušená do té míry, že je bude možné identifikovat. Jinak měla v kabelce nový model mobilního telefonu, líčení a pár dalších zbytečností, které se snadno nahradí. Raději nic zbytečného nebrat. Co kdyby něco z toho bylo napíchnuté… což mě přivádí na myšlenku, že budu muset zkontrolovat i ji. Později.

Navlékl jsem si velké plastikové rukavice, abych se neušpinil. Pak jsem natahal všechny mrtvoly na hromadu, hned vedle balíku s bombou. Kabelku jsem strčil do křesla, které jsem odstrčil co nejdál od bomby, až ke stěně. Pevná konstrukce kabelku částečně ochrání před výbuchem. Samotná kabelka byla “nehořlavá", což sice proti chystanému požáru nepomůže, ale je z jejího obsahu zůstane alespoň něco. Prstýnek jsem pohodil na hromadu mrtvol. Pokud nenastane opravdu zázrak, najde se z těl jenom popel a pár úlomku kostí. Ze zlatého prstýnku zůstane jenom ztuhlá loužička a malý umělý diamant, který byl do něj vsazený. Teď už zbývalo jenom pustit plyn na starodávném vařiči v kuchyňce a aktivovat časovač. Za šedesát minut tady vypukne peklo.

Bylo téměř nemožné, aby snad policejní technici zjistili, že v domě bylo jen pět osob a ne šest. Jediné vodítko by mohly být zuby. Zubní sklovina je docela odolná a bude to asi jediné, co z rozervaných těl zbude. Možná by jim mohly nějaké chybět. S tím se nedalo nic dělat. Jedině že bych mrtvolám zuby povyrážel, ale to bych na to zase připoutával pozornost. Přestal jsem si s tím lámat hlavu a šel ke svému autu. Bylo mi totiž jasné, že zasvěcené agenty napadne, kdo to celé spáchal. Byl jsem pro ně sice mrtvý, ale oni jsou nedůvěřiví a určitě je to napadne. Když si dají pořádnou práci, asi zjistí, že moje smrt byla jenom fingovaná, a půjdou po mně zase. To mi nevadilo. Utíkal jsem dva roky, budu utíkat dál. Richard byl mrtvý, na tom mi záleželo. Šlo hlavně o tu ženskou, která teď ležela v mém autě. Kdyby je napadlo, že unikla, šli by po ní stejně jako po mně. Jenže neměli důvod předpokládat, že bych ji vzal sebou. Měli stejný výcvik jako já. Na mém místě by ji zabili. Já ji přece taky málem zabil. Určitě je nenapadne, že bych se ohrožoval zbytečnou sentimentalitou, jak se tomu někdy říkalo. Jenže já se změnil, hajzlové.

Vrátil jsem se k autu. Pořád byla bez sebe. Nasedl jsem, nastartoval a zamířil zpátky do Vegas. Asi za pět minut se probrala. Pomalu se posadila a dívala se na mně. Sledoval jsem ji ve zpětném zrcátku. Můj předchozí dojem, že je to tak třicetiletá žena, byl mylný. Měla maximálně pětadvacet, anebo dala spoustu peněz za doktory. Před tím, ve tmě, mě popletla vrstva špíny, kterou měla pokrytý obličej.

Z palubovky jsem vytáhl balíček vlhčených ubrousků a podal jí je. “Otři si obličej," navrhl jsem jí. Nemohl jsem se dívat na tvář, která byla místo make-upu pokrytá nerovnoměrnou vrstvou krve a špíny.

Chvíli na mně jenom zírala. Pak si ubrousky vzala a začala se bezmyšlenkovitě zbavovat krve, slz a špíny. Už nevzlykala. Byla bledá a tvářila se smrtelně vážně.

“Kdo jsi?" zeptala se. Mlčel jsem. Nebyl důvod jí lhát. V něčem. Řekl jsem: “Kdysi jsem se jmenoval Daniel Michaels. Zvláštní agent Michaels. Možná jsi o mě už slyšela."

Na její tváři, před chvíli ještě smrtelně klidné, se objevila hrůza. Otevřela ústa.

“Neječ," zarazil jsem ji právě včas, “Ne všechno, co se o mně říká, je pravdivé." Nevěřila. Pochopitelně.

"Čekáš, že ti to uvěřím? Po tom co... po tom co jsi..." zase začala popotahovat.

“Zabil jsi kolik? Dvě stě lidí? Unesl jsi letadlo, zabil všechny rukojmí a pak ho ještě vyhodil do vzduchu! Vím o tobě všechno! Jsi ďábel!" vyrazila ze sebe nenávistně. “Proč jsi mě nezabil hned? Co po mně chceš, ty hajzle?" Celá se třásla. Teď vztekem.

“Když letadlo přistálo, všichni pasažéři byli živí. Ani tu bombu jsem tam nenechal já," uznal jsem za vhodné poopravit ji. Pak jsem jí odpověděl.

"Pokud jde o tvou otázku, co po tobě chci, tak je to záchrana tvého života. Možná mi uvěříš, když ti připomenu, co by se stalo, kdybych se rozhodl počkat ještě hodinu."

Zarazila se. Pak se nadechla a vykřikla: “Zastav! Pusť mně ven!"

“Ne. Jedeme zpátky do Vegas. Tam tě vysadím, dělej si pak co chceš, ale doporučuju ti změnit město. Nebo lépe stát. Ale radím ti, vyhýbej se policajtům. Měla bys vypadnout, změnit stát. Možná i světadíl." Vytáhl jsem z kapsy její peníze a cash kartu. Přidal jsem jednu svou a deset papírových tisícovek. Podal jsem jí to dozadu.

“Vezmi si to. Máš dost na to, abys vypadla a začala znova. Když se mnou chvíli vydržíš, obstarám ti i doklady."

“Budou mě hledat." Nebrala si peníze.

“Nebudou. Budou si myslet, že jsi mrtvá. Vypálil jsem tu díru. Nebo, přesněji řečeno, vypálím. Když včas zmizíš, dřív než si tě někdo všimne, nepůjdou po tobě. Budou mít důležitější práci. A teď si ksakru vezmi ty peníze, už mě bolí ruka. Je toho dost, aby ses nemusela živit jako děvka."

Zrudla.

“Já nejsem žádná šlapka, ty hajzle!” zaječela z plných sil.

To mě zarazilo. Richard si vybíral vždycky kurvy, takové, které by nikdo, snad kromě jejich pasáka, nehledal. Že by tentokrát šáhl vedle? Položil jsem peníze i karty na palubovku.

“Přestaň ječet," okřikl jsem ji. Zase se rozbrečela. Zatracená ženská. Teď se třese strachy.

Bylo třeba, aby se dala do pořádku. Já se taky potřeboval převléknout. Měl jsem to udělat hned, ale nechtěl jsem jí křísit. Kromě toho jsem měl radši mezi sebou a domem, který se za slabých čtyřicet minut změní na sopku, trochu prostoru. Vyhlédl jsem vhodné místo a sjel na vedlejší cestu. Celou dobu nepromluvila. Seděla schoulená na zadním sedadle zabalená do deky a zírala na mně. Zastavil jsem a zajel ke krajnici. Ve tváři se jí zase objevila hrůza. Vystoupil jsem a zezadu vozu vytáhl kufr. Vyhrabal jsem z oblečení tričko a džíny. Byla asi stejně vysoká jako já (měla zatraceně dlouhé a docela hezké nohy), ale v pase měla pochopitelně mnohem míň. Tak jsem si z kalhot vytáhl opasek a spolu s dalším balíčkem ubrousků jí to podal.

“Uprav se trochu a oblíkni se. Takhle do města nemůžeš." Pak jsem se vrátil zpátky dozadu a přehraboval se v poloprázdném kufru. Kromě oblečení tam ležel drobný notebook, krabice s maskérskou soupravou pro případ nouze, jiná menší s elektronickou soupravou,další dva zásobníky do Desert Eagla a dva mnohem menší plastové do malé kompozitové pistole Terrorist, kterou jsem měl v kotníkovém pouzdře na pravé noze. Obrovského Eagla se budu muset zbavit, neexistovala možnost, jak s ním projít letištní kontrolou, narozdíl od kompozitového Terroristy na beznábojnicové střelivo s keramickými střelami, který v sobě nemá ani gram kovu. Ale mezi účinností Eagla a Terroristy je propastný rozdíl.

Převlékl jsem se z kombinézy do černých kalhot a košile. Kalhoty byly bez opasku trochu volné, ale naštěstí nepadaly.

Pořád seděla na sedadle. Měla otočenou hlavu a dívala se na mně.

“Poslouchej, převlíkni se. Otočím se k poušti, jestli ti nějak vadím. Nemusíš se bát, že bych se pokusil civět na tvé dívčí půvaby," pokusil jsem se o žert. Neodpověděla. Nacpal jsem si do kapes zásobníky do Eagla i Teroristy a zavřel kufr. Těžké pistole i zásobníků do ní se zbavím až na letišti. Zavřel jsem kufr auta a otočil se. Zaslechl jsem pohyb v autě.

Chyba. Udělal jsem zatracenou chybu, uvědomil jsem si, když jsem uslyšel startovat motor. Neměl jsem jí věřit. A rozhodně nenechávat kartu v zapalování. Taková blbá chyba!

Otočil jsem se a vrhl se k předním dveřím. Chňapl jsem po klice. Pochopitelně zamkla dveře. Land Cruiser prudce nabíral rychlost. Na tváři měla sveřepý výraz, tolik odlišný od předchozí hrůzy. Máchl jsem levou rukou. Znovu. Zatracená Toyota a neprůstřelné sklo, klouby budu mít pěkně omlácené. Po třetím úderu jsem prostrčil ruku skrz a sklo se jí vysypalo do klína. Auto už jelo nechutně rychle, na takový sprint nejsem stavěný ani já, za chvíli mi upadnou podrážky. Popadl jsem volant a zkroutil ho. Zvedl jsem nohy a držel se jenom rukama.

“Zastav!" zařval jsem a zatáhnul za volant. Vyděšeně na mě zírala. Toyota zasmykovala, otočila se skoro o stoosmdesát stupňů a zastavila. Rychle jsem levou rukou vytáhl kartu řidičáku ze zapalování. Otevřel jsem si dveře a vytáhl jí za ruku ven. Nebránila se. Zase vypadala, jako by umírala hrůzou.

Pěst mi slabě krvácela. Několik štěpinek skla mi uvízlo v kůži. Nevšímal jsem si toho. Škubnul jsem jí rukou a odstrčil od auta.

“Teď jsi mě pěkně nasrala, dámo. Měl bych tě zastřelit."

Nereagovala.

“Můžu tě tu nechat. Jsi skoro nahá, minimálně dvacet mil od města. Je noc, zima, takhle zmrzneš. Noci jsou tu chladné, narozdíl od dne, pokud sis toho ještě nevšimla. Nebo mě poslechneš, převlíkneš se, nebudeš dělat pitomosti a já tě ve městě pustím, abys šla po svých. Stačí mi, když mi slíbíš, že budeš používat mozek a nepoběžíš za policajtama deset vteřin po tom, co tě pustím."

Mlčela.

“Uvědom si, že kvůli tobě zbytečně riskuju. Nejrozumnější by bylo, kdybych tě tam zastřelil. Jenomže já nechci zabíjet. Rozumíš? Už mám toho dost. A teď se rozhodni."

Pořád nic.

“Pochop sakra, že kdybych ti chtěl něco udělat, měl jsem milión příležitostí. Znamenáš pro mě jenom problém, kterého by bylo nejrozumnější se zbavit, ale já jsem pořád ochotný ti pomoc. I po té blbosti, co jsi teď provedla."

Teď se pro změnu tvářila nechápavě. Nebylo mi jasné, jak může tak prudce střídat nálady od naprosté rezignace po prudkou agresivitu a odhodlání.

“Proč?" řekla tiše.

“Proč ti pomáhám? Protože můj výcvik mi velel zabít. Vycvičila mě osoba, kterou jsem k smrti nenáviděl a před chvíli konečně zabil. Proč bych měl poslouchat mrtvolu, navíc mrtvolu, kterou jsem nenáviděl? Mám už po krk zabíjení. Nejsem jako Richard a ostatní. Pro mě nejsou lidi jenom věci." Nějak jsem se rozkecal.

“Richard?" nechápala.

“Ten cukroušek, který se na tebe chystal."

Pořád nechápala.

“Pokud ti to nedošlo, děvče, až by s tebou Fred a ten druhý skončili, strčili by tě do ložnice panu Richardu Spenglerovi, bývalému náměstku ředitele FBI, který nedávno odešel do důchodu z údajně zdravotních důvodů. A z ložnice bys odešla po kouskách. Richard míval rád kus ženské. Doslova, zkurvysyn jeden. A měl jich dost."

Zalapala po dechu. Několik Richardových “přítelkyň" náhodou před třemi roky našli, na smetišti v New Yorku. V médiích to způsobilo pořádný rozruch. FBI v rekordním čase našla nového sériového vraha, zvaného v novinách Jack Rozdrásávač a při zatýkání ho zastřelila. Byla z toho slušná ostuda, protože to byl kapitán městské policie. Mimochodem člen Organizace, kterého Richard pověřil likvidací nepohodlných těl. Příhodný trest za neschopnost. Jedna z událostí, která mi umožnila prohlédnout.

“Ano, novináři mu říkali Jack. Jack Rozdrásávač."

“Ale toho přece zastřelili!"

“Udělal chybu, že neuklidil po Robertovi pořádně. Zaplatil za ni a Robert si od té doby dává větší pozor."

“To není možné! Přece..."

“Děje se spousta věcí, které by ti připadly nemožné. Půjdeš teda se mnou?"

“Ty máš být taky mrtvý! Máš být roztrhaný na kusy!" uvědomila si najednou. Zprávy o mé pečlivě připravované smrti byly veřejnosti dobře známé, i když byly značně přehnané.

“Nejsem. Byla to finta, abych dostal vlky ze své stopy. Podařilo se mi to. Kdyby si Richard nebyl jistý, nikdy by nepodnikal vyjížďku jenom tak nalehko. A teď se ksakru rozhodni. Tlačí mně čas." Bylo krátce po půlnoci. Potřeboval jsem zařídit dost věcí, než sednu na letadlo a ještě budu muset udělat něco s ní. Pak mě něco napadlo.

“Nechci tě jako rukojmí, chápeš? Vůbec by mi to nepomohlo. Snad jedině proti místním policajtům, kdokoli ostatní by tě s radostí odstřelil, pokud by měl šanci mě dostat. A pokud by věděl, co jsi zač, tak bys to teprve schytala."

Vykročila k autu. Zatímco se převlíkala, vytáhl jsem střípky skla z pěsti a očistil se. Krvácení už přestalo, ale klouby byly dost odřené. Bude trvat alespoň hodinu, dvě, než se úplně zajizví. Dokonce jsem měl pocit, že kloub na ukazováčku tak nějak prasknul. Příšerně vrzal. Jde to se mnou poslední dobou z kopce.

Tentokrát jsem se neodvracel. Možná jsem ji přesvědčil, že nejsem úplný lidožrout, ale už mi dokázala, že je schopná pěkných pitomostí. Měla docela hezkou postavu. Jako prostitutka, kterou prý nebyla, si určitě vycházela na pěkné peníze, pokud neměla pasáka úplného hajzla. V mých džínách i volném tričku vypadala dobře, ale střevíce dojem trochu nabourávaly. K takovému oblečení se spíše hodily tenisky. Jenomže do mých by se jí vlezly obě nohy.

Pak jsem si všiml, že její tvář nevypadá zrovna nejlépe, i když kapesníčky vyčistila co se dalo. Fred jí nejspíš několikrát praštil. Kromě toho, mohl by ji někdo poznat. Otevřel jsem maskérský kufřík.

"Pojď sem. Zkusíme udělat něco s tvým obličejem. Máš podřenou pusu."

Překvapilo ji to. Ale o chvíli později jsme už seděli v autě. Ona vedle mně na sedadle spolujezdce, kde jsem jí měl spíše pod dohledem. Nechtěl jsem riskovat, že by se mě pokusila za jízdy uškrtit. Ne snad, že by se jí to mohlo povést, ale snadno bychom mohli havarovat.

Prohlížel jsem si jí koutkem oka. Společně jsme odvedli dobrou práci. Úplně jiný účes, tmavý pudr, výrazné malování. Hrudka maskovací plastelíny jí pozměnila nos. Rychle působící barva změnila blond vlasy na tmavě hnědé, trochu do zrzava. Kontaktní čočky změnily barvu očí z modrých na zelené. Rozhodně by ji jen tak někdo nepoznal. Vyplatil se mi ten kufřík, i když sám jsem ho používal minimálně. Jsou lepší metody, jak změnit vzhled. Ale ty jsou poměrně zdlouhavé a nepříjemné.

Ani se moc nevzpírala. Jenom se divila, proč jsem se nenamaskoval sám. Dokud si neuvědomila, že s agentem Michaelsem mám společnou jenom postavu.

Auto polykalo míle. V kapse měla přes dvanáct tisíc dolarů a dvě Cash karty s tisícem sedmi sty padesáti dolary. Přidal jsem jí i hrst drobných. Cash karty jsou vynikající, pokud potřebujete platit tak, aby vás nikdo nevystopoval a papírové peníze by byly nápadné. Elektronická hotovost. Bohužel se na normální nedá nacvakat více než tisíc dolarů, což je při dnešních cenách docela pakatel. A obchodnickou kartou jenom tak platit nemůžete. Na dražší nákupy je třeba opravdová kreditka a s těmi jsou problémy, pokud se snažíte zůstat schovaný před vládními agenturami a vlastně kýmkoliv, kdo je dostatečně schopný, aby se naboural do jejich počítačů. A Cash karty mají pro mně další velkou výhodu. Znám totiž způsob, jak jejich hodnotu poněkud upravit. Je to dost zdlouhavé a otravné, ale žádný běžný převaděč to nepozná, pokud se to podaří. Přesná funkce karet a převaděčů je jedna z nejutajovanějších tajemství Spojených států. Kterou znám, mimochodem. I když je nepoužívám, mám to jen pro případ nejkrutější nouze.

“Co se stalo s mými doklady?" zeptala se.

“Nechal jsem je tam. ID karta by měla požár přežít dost na to, aby se dala identifikovat. Tak si budou jistí, že jsi tam zůstala taky. Vzal jsem ti i prstýnek," dodal jsem.

“Ale.. přece tam nebude tělo?"

“Nechal jsem tam zápalnou bombu. Každou chvíli vybuchne. Zůstane tam jenom popel. Těžko je napadne, že je jenom z pěti těl."

Chvíli mlčela. Vegas už bylo na dohled.

“Jmenuju se Angela," promluvila potichu.

“Pravé jméno, nebo umělecké?"

“Už jsem ti říkala, že nejsem kurva," odpověděla klidně.

“Promiň. Já se jmenuju Dan, jak už víš."

“Opravdu nejsem prostitutka."

Neodpověděl jsem.

“Měla jsem… nějaké problémy, tak jsem se rozhodla, že se trochu odreaguju a vyrazila jsem si. Zahrála jsem si na štětku, chtěla jsem do postele jakéhokoli chlapa a první, na koho jsem narazila, byl Fred. Chvíli jsem ho oblbovala, až mi navrhl, že si spolu zajedeme do jeho letního sídla. Ale venku byli další dva chlapi. To mě zmátlo," vyprávěla nezúčastněným hlasem.

“Chytil mě za ruku a vytáhl mě ven. Bránila jsem se, ale vevnitř byl ten druhý. A pak..." odmlčela se.

“Já vím. Viděl jsem to."

Podívala se na mně. “Tys tam byl celou dobu?"

"Ano. Jakmile tě odtáhl dovnitř, zabil jsem ty dva venku. Chtěl jsem počkat déle, ale když jsi začala ječet, vtrhnul jsem dovnitř."

Dívala se na mně. Pak se zeptala: “O co tady vlastně šlo?"

“Už jsem ti to říkal. Nejspíš bys skončila v igelitových pytlících zahrabaná v poušti. Nebo spíš spálená na popel."

Podíval jsem se na hodinky. Za dvacet minut elektronický budík sepne. Elektrický proud, který by normálně rozhýbal membránu reproduktoru a způsobil to děsné pískání, zapálí rozbušku. Půl kila trhaviny z chemikálií koupených v supermarketu vybuchne a rozprskne po místnosti deset litrů prudce hořlavé látky z benzínu, do kterého byl zamíchaný termit. Takzvaný pyrogel. Teplota hoření je tak velká, že se roztaví skoro všechno. Mělo by se to dostat až na dva tisíce stupňů. Současně exploduje puštěný plyn. Napadlo mě, že jsem byl možná až moc pečlivý a že po mně zůstane jenom jedna velká vypálená díra a ne stopy, které jsem tam nechal jako důkazy, že je propečená i Angela. Bude to ohnivé peklo. Ale Robert se už v něm stejně smaží.

“Na to jsem se neptala. Myslela jsem tebe. Co jsi vlastně udělal?" přerušila moje myšlenky.

“To nechceš vědět. Tohle jsou vědomosti, které zabíjejí."

“Zabíjejí?"

“Pokud by se někdo dozvěděl, co bych ti mohl říct, zemřela bys. Jsou to nebezpečné vědomosti. Tobě musí stačit, že jsem Dan Michaels, bývalý agent FBI, zrádce, drogový mafián a mnohonásobný vrah, veřejný nepřítel číslo jedna. I když to není pravda. Většinou. Máš nějakou rodinu?" změnil jsem téma hovoru.

“Ne. Žiju sama."

“Vždycky si vybíral osamělé ženy, nejlépe prostitutky, které nikdo nebude hledat."

“Proč jsi řekl, že by mně policie zabila, kdyby mně tam našli?"

“Policajti ne. Pochop, že Spengler byl a je velké zvíře. Kdyby se o něm něco takového profláklo, byla by z toho obrovská aféra a mohlo by to vést k dalším odhalením. A ty... osoby si nemohou něco takového dovolit. Nebyla bys první, ani poslední, koho by takhle umlčeli. Nikdy, opakuji nikdy, neříkej nikomu o tom, co jsi zažila. Vyhýbej se policistům. Máš dost peněz. Sedni do letadla a odjeď jinam, na východ. Nebo pryč ze Států, do Evropy."

“To je sice hezké, že jsi mi dal peníze. Ale jak to chceš udělat s dokumenty? Kde vezmeš ID kartu?"

“To se ještě zařídí."

“Jakto myslíš?"

“Uvidíš. Jak se chceš jmenovat?"

“Kde seženeš falešné dokumenty?"

“Dostaneš pas i ID kartu. Obstojí při každé prohlídce."

Moc mi nevěřila. Pochopitelně. Všechny elektronické ID karty byly celonárodně registrované. Údaje z nich si mohl každý ověřit během několika sekund. Papírové dokumenty se daly zfalšovat jednoduše, proto se skoro nepoužívaly. Elektronické se falšovaly mnohem obtížněji, ale tak, aby obstály i při kontrole přes centrální registr FBI, bylo nemožné. Pokud jste nedokázali karty zaregistrovat i tam. Užitečná znalost, ke které jsem se dostal při výkonu svého bývalého povolání. Často jsme potřebovali falešné průkazy, které obstály před jakoukoliv autoritou. Pochopitelně jsme je dostávali od nadřízených, ale já byl vždycky zvědavý, jak se to dělá. Celý vládní počítačový systém je prolezlý spoustou zadních vrátek. Když je znáte, dokážete téměř vše. Čehož mí bývalí zaměstnavatelé hojně využívali.

Vjeli jsme do města. Zamířil jsem k autobusovému nádraží. Musel jsem si vyzvednout ještě pár drobností. A měl jsem hlad jako vlk, jako vždy po akci. Po cestě jsem v prodejně rychlého občerstvení, kde dalo nakupovat z auta, koupil na jednu ze svých Cash karet dva hamburgery (masa v nich nebylo ani trochu, ale sójové maso se už používá prakticky všude) a dva jahodové koktejly. Angela hamburger odmítla, ale koktejl si vzala. Když ho dopila, řekla: "Vezmi mě s sebou."

“Cože?" překvapila mně. Málem jsem se zadusil kouskem druhého burgru.

“Říkal jsi, že jsem v nebezpečí. Když mě najdou, zabijou mě, sám jsi to říkal. Tak mě vezmi s sebou. Ty jsi mě do toho dostal."

“Kdybych tě do toho, jak říkáš, nedostal, byla bys mrtvá," připomněl jsem jí. "A já tě s sebou nemůžu vzít. Po mně půjdou určitě. Po tobě jenom v případě, že budeš pitomá a zavoláš nějakému známému. Pochop, že oficiálně budeš mrtvá, hromádka popela."

“Proč bys mě nemohl vzít sebou? Doopravdy."

Protože... Nevěděl jsem co říct. Pak jsem řekl pravdu. “Protože s tebou by mně brzy dostali. Já musím zmizet ze Států, tady jsem moc na ráně."

“Nejdříve si hraješ na milosrdného samaritána, pak mě vykopneš z auta?" ptala se klidně. "Sama se před federály neschovám. Nejsem jako ty, nikdo mě necvičil na Jamese Bonda.”

“Pochop, že tě nehledají a hledat nebudou. Jinak... tady nejde jenom o FBI. Dovedeš si představit celý život pořád utíkat, tam a zpátky, být se každého stínu?"

“Před kým utíkat?"

“Před... lidmi, kteří mně chtějí mrtvého. Nejpozději za dvě hodiny už budou vědět, že Richard je mrtvý. Za další dvě hodinu je napadne, jestli jsem to nebyl já. Nejpozději zítra nebo pozítří si tím budou skoro jistí, že je to má práce. Padne několik hlav, které potvrdily, že jsem zneutralizovaný. A pak nastane hon, jaký svět nezažil."

“Kam utečeš?"

“Já... nevím. Neplánoval jsem až tak daleko." přiznal jsem se. Dostat Richarda bylo pro mně mnohem důležitější, než vlastní přežití. Pochopitelně jsem si zařídil únikovou cestu, jak mi diktoval výcvik, ale co bude dál, to zatím nevím. Letadlem se dostanu do San Francisca, kde už mám rezervované místo na lodi do Ásie. Cestou se nejspíš někam ztratím. Pokud nevyužiju nějakou jinou trasu, hlavě aby mě dostala pryč. Ve Státech už nemám nic na práci.

“Nemůžu tě vzít sebou. Bylo by to jako podepsat ti ortel smrti. Po té práci, co jsem si dal, abych ti ho zachránil..."

“A co když půjdu za policajty, jakmile mě ztratíš z dohledu a všechno jim řeknu?"

“Zemřeš. Policistům, kteří tě vyslechnou, se pravděpodobně stane nehoda, pokud tě snad nezlikvidují oni sami. Zápis tvé výpovědi se někde ztratí, případně vznikne chyba na disku, kde bude zaznamenaný. Papírové výtisky někdo omylem sešrotuje nebo někde založí."

“Jak to myslíš?!" už skoro křičela.

“Dají tě do ochranné vazby. Při převozu vozidlo vybuchne a Krvavý Danny bude mít na kontě další nevinné oběti. Třeba. Policajta může porazit auto. Nebo se může v baru napít trochu přes míru a pak ho druhý den najdou v příkopě. Nebude si pamatovat nic za posledních pár týdnů. Je obrovská spousta možností. Další je třeba výbuch policejní stanice číslo dvě. Taková likvidace svědků a důkazů se děje poměrně často. Jsou v tom dobří."

“Kdo? O kom to pořád mluvíš? Federálové? CIA? Nebo je to snad nějaké spiknutí? Tajná organizace? Ty jsi opravdu blázen. Paranoia? Znáš to slovo? Jsi šílený!"

“Ticho!" okřikl jsem jí. “Ne, nejsem šílený. Šílená budeš ty, pokud půjdeš na policii. Slíbil jsem ti papíry. Dostaneš je. Peníze máš. Je toho dost, abys odjela pryč. Někam na východ, nebo třeba na sever, do kanadských států. Tam budeš v klidu. A teď zatraceně přestaň řvát, nebo ti budu muset zacpat pusu."

Zmlkla. Díval jsem se jí do očí. Viděl jsem v nich nedůvěru, trochu strach. Už tam ale nebyla ta hrůza, děs, který před tím ke mně cítila. Šok už překonala. To je dobře.

“Teď jedeme na autobusové nádraží. Mám tam uložené nějaké věci. Potom ti zařídím doklady. Pořádně se najíme. Ty se rozhodneš, kam pojedeš. Doporučuju ti pro začátek autobus. Nebo pokud chceš, nechám ti auto, i když to je trochu riskantní. Pak se rozejdeme a už se nikdy nesetkáme. Určitě o mně ještě uslyšíš, nejspíše samé hezké věci. Ale pokud si dáš pozor, budeš žít v pohodě a tohle ti bude připomínat jenom starý ošklivý sen."

Že ji asi budou nějakou dobu trápit noční můry, jsem jí neřekl. Každého takové sny potkávají, pokud si prožil něco takového, co my dva dnes večer. Snad kromě těch nejhorších sadistů, kteří je naopak mají rádi. A většiny členů mé bývalé organizace. “Rozumíš mi?"

“Nechápu tě. Nejsi takový, jak se o tobě tvrdilo v televizi a v síti. Jestli to opravdu dokonale nehraješ. Ale chováš se šíleně. Proč takhle utíkáš a zabíjíš lidi? Jsi snad nějaký špión? Nebo jsi opravdu pracoval pro narkomafii? A neodbývej mě kecy o tom, že pro mně bude lepší nevědět to!" rozohňovala se.

Možná byla anděl, jak tvrdilo její jméno, ale potom jedině anděl s ďáblem v těle. Stále mě fascinoval ten neustálý přechod mezi netečností a téměř zuřivostí. Chvíli byla jako led, chvíli jako oheň.

“Už ani slovo." Dojeli jsme k nádraží. Byly sice skoro dvě hodiny, ale v nádražní hale bylo pořád dost lidí. Většinou bezdomovců, jako na každém takovém místě. “Teď půjdeš se mnou. Vyzvedneme si něco ze skřínky, v restauraci se najíme. Pak se vrátíme do auta. Ráno dostaneš papíry a půjdeš si po svých. Opovaž se ale něco na nádraží zkusit. Jasné?"

Přikývla. Teď byla ve stádiu led. Ani na chvíli jsem jí to nevěřil. Určitě něco zkusí. Už jsem jí poznal dost.Vystoupili jsme z auta. Vzal jsem si svou vlastní volnou bundu. Trochu zakrývala bouli po pistoli. Zamkl jsem auto a aktivoval bezpečnostní systém. Ze skříňky zamčené na kód, jsem vytáhl svůj druhý kufřík. Další zavazadlo mám schované jinde, ale to tady bude muset zůstat. Věci v něm bych přes letiště nedostal.

Pak jsme šli do nádražní restaurace. Bylo tam překvapivě dost lidí, takže jsme nepůsobili moc nápadně. Drželi jsme se za ruku, pravý milenecký páreček. Hmm. Andílkovi se to moc nelíbilo, ale nechtěl jsem riskovat, že udělá nějakou pitomost. Naštěstí se o nic nepokusila. Nedal jsem jí příležitost. Rychle překonala nechuť k jídlu, přece jenom to vypadalo lépe než hamburgr z mletého plastiku. Já do sebe něco málo naházel, čili toho byla pořádná hromada. Ten můj prokletý hlad…

Snažil jsem se vymyslet, co teď budu dělat. Můj předchozí život se dal v podstatě celý shrnout do dvou kapitol. Práce pro Richarda, snaha zabít Richarda. Ten tenký předěl mezi nimi, kdy jsem se dozvěděl pravdu, se nedal počítat jako samostatná část. V obou svých životních kapitolách jsem měl cíl, smysl života. Teď nemám žádný, kromě vyhovění pudu sebezáchovy, který mi velel dát nohy na ramena a zmizet. Uvidíme, o čem bude zápletka třetí kapitoly.

Když jsem se chystal odejít, zaslechl jsem v rádiu vzrušený hlas moderátora, který informoval o vypuknutí prudkého požáru chaty nedaleko města, který způsobil pravděpodobně výbuch plynu. Angela ztuhla. Položil jsem svou ruku na její, trochu se uklidnila. Pak ale svou rukou ucukla.

“Dopij džus, půjdeme."Moderátor zatím kecal typické kecy. Oheň zpozorovala dálniční hlídka. Jako na potvoru, kdyby jeli kolem o hodinu později, už by tam byla jenom hromada popela, která by jejich pozornost neupoutala a dala mi náskok několika dalších hodin. I když by možná vyhlásil poplach satelit. Pořár o teplotě tisíců stupňů…

Zatím nevěděli, komu chata patří, ani kolik lidí tam bylo. Shořela na popel. Moje zápalná směs fungovala výborně. Místní policajti jenom blábolili pitomosti. Ale nechtěli novináře pustit dost blízko, abych viděl, kolik z toho zstalo. Za dvě hodiny tam už určitě budou mí přátelé, pokud ne dřív. Souběžně začnou prohledávat okolí. Ale nenajdou mě. Dobře jsem znal jejich metody a byl jsem připravený. Nejbližší vhodné letadlo odlétá za dvě hodiny. Pokud nenastane nějaká katastrofa, budu brzy pryč. Své dokumenty jsem měl připravené. Dokumenty pro Angelu zaberou asi hodinu práce. Hlavou mi bleskla myšlenka, o kolik jsem to mohl mít snadnější, kdyby její popel teď rozfoukával pouštní vítr. Hned jsem ji zahnal. Jsem přece nový Danny. Ten hodný.



Tak tohleto je ukázka (začátek) z románu, který nese pracovní název Agent na útěku. Momentálně mám hotové asi tři čtvrtiny první části. Pokud se to chytne (tj najdu nakladatele), bude z toho asi trilogie, celý zamýšlený děj se prostě do jednoho románu jen tak nevejde. Uvidíme. No a pokud nakladatele nenajdu, do roka a do dne od dokončení finální verze román prsknu na internet. Zatím vám musí stačit ukázka.

Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz