About me...
























Drak na drakovi

„Tak dělej, tati.“

„Nějak se mě to najednou nelíbí, to teda vůbec né!“

„Napadá tě nějaký jiný způsob, jak to stihnout včas za mámou? Mě teda rozhodně ne. Kromě toho, naše věci už jsou v zavazadlovém prostoru. Tak polez, přece se nebojíš!“

„Bát se? Já? Chceš rozčtvrtit?“

„Ne, chci abys šel dál.“

„Já…“

 

„Prosím vás, pánové,“ osmělil se štíhlý mladík v modré uniformě a oslovil dva obrovské muže, hádající se mu přímo před obličejem. Levou rukou si přidržoval čapku, která mu už málem několikrát odletěla při vzduchové turbulenci, vzniklé jako následek rozepře mezi dvěma generacemi barbarů. „Mohli byste prosím nastoupit? Víte… zdržujete totiž řadu a… a…“ Pohlédl na svého společníka, který na sobě měl sice také modrou uniformu, ale v jeho případě modrá barva nepokrývala lněnou látku poněkud pochybné kvality, nýbrž ocelové pláty, kryjící tělo slušné velikosti. Za jiných okolností by se dala použít fráze „pohlédl na obrovského hlídače v mohutné modře nalakované zbroji,“ ale jelikož řečený bezpečnostní pracovník vypadal vedle obou barbarů jako jejich malý bráška, je „obrovský hlídač“ poněkud přemrštěný termín.

„V pořádku, už jdeme,“ uklidnil zoufalého zřízence mladší barbar. „Táta je trochu staromódní a…“

„Jak staromódní? Já akorát  nemám rád todle, tydle novoty…“ ohradil se starší, větší  a zjizvenější barbar.

Balet Jámufláknu si povzdychl. Jeho otec , Rozčtvrť Jámufláknu byl v poslední době nějaký podrážděný, už nebyl jako sud prachu, ale jako sud prachu v hořícím skladišti. Před deseti minutami musel Balet otce uklidňovat, a platit tučné odškodné vozkovi, který je dovezl až sem. Když vysedali, kůň si ulevil a starý barbar si to vzal osobně. Balet alespoň usmlouval cenu koně na polovinu, protože jak správně tvrdil, řezník bude mít s porcováním zbylé koniny jenom málo práce.

 

Balet popadl otce velice opatrně za nárameník (byl totiž pokrytý kovovými ostny, kterým se špičky jedovatě leskly) a jemně, ale s použitím takové síly, že by převrátil vůz naložený kamením, ho postrčil dopředu. „Tak pojď, tati.“ Podal zřízenci v uniformě dva kusy pergamenu a mírným tlakem tlačil svého brblajícího otce dopředu, k dřevěné lávce. Hlídač procházejícím barbarům zasalutoval.

 

Za normálních okolností bylo hlídačovou povinností kontrolovat všechny kolemjdoucí, jestli u sebe nemají nějaké skryté zbraně. Ačkoli barbaři (po té, co díky Rozčtvrťovu neúspěšném argumentování praskly dvě lampy, jedna starší paní omdlela a vlkodlak cestující inkognito se leknutím změnil na svou vlčí podobu, čili na špatně ostříhaného pudla) nakonec své zbraně uložili do balíku a odevzdali spolu s dalšími zavazadly, jejich zbroj by se snadno dala klasifikovat jako útočný prostředek, nemluvě o možnosti ukrývání dalších menších zbraní pod kovovými pláty. Hlídač však pravidelně odebíral populární časopis Plenění A Rabování a dobře si pamatoval, že v Top Ten nejlepších dobývacích zbraní se drží hlava barbara Rozčtvrtě Jámufláknu už několik let a nevypadá to, že by se nechala ze svého momentálně stabilního pátého místa (těsně za relativním nováčkem v soutěži čtyřručným kouzelným mečem Cihložroutem a o několik bodů za stabilní trojkou vítězů Beszthialnim Fshenicziczim Ghardovrahem, přenosným rotujícím šípometem značky Sopka-kanón a cvičeným ptákem Fénixem jménem Zápalka) vystrnadit (i když s novinkou zvanou hrdě Anihilátor, který společně vyvíjí známí zbrojaři z Dejlínu Kroupa, Helekrach a Myšér, se počítá jako s jasným favoritem letošní sezóny). A jakým způsobem by mohl Rozčtvrťovi dočasně odebrat jeho zbraň, to hlídač vskutku netušil. A tak mlčel a v rámci možností se tvářil mírumilovně, jak mu to jenom dovolovala jeho helma, vytvarovaná do grimasy útočícího zubatého berserkra. Modrého berserkra, pochopitelně, s jediným červeným proužkem. Dopravní společnost Tmavomodrý Let brala své firemní barvy vážně.

 

Lávka pod barbarskou váhou trochu zaskřípala. Rozčtvrť po ní vrhnul rozhořčený pohled, ale než mohl kus dřeva nějakým způsobem zapříčinit další výbuch vzteku uraženého barbara, Balet ho netrpělivě popohnal. Rozčtvrť se vyhoupl na palubu a rozhlédl se.

Lávka si tiše, natruc skřípla a pak se odmlčela.

 

„Támhle jsou naše sedadla,“ ukázal Balet. „V klidu si sedni, tati, je to jenom hodinka dvě cesty, to snad vydržíš, ne?“

„Vydržím všechno, ale stejně se mi to nelíbí. Je to bordel. Místo aby ho někdo…,“ v Rozčtvrťově tónu bylo naprosto jasně poznat, koho tím „někým“ myslí. „… zakroutil tím hnusným krkem, nebo ho třeba rozčtvrtil, tak…“

„Tati, nech už toho. Užívej si výlet. Je to přece poprvé, co…“

Rozčtvrť něco zachrochtal a padl na dřevěnou sedačku. Naklonil se přes okraj kabinky, do které postupně proudili další cestující, a odplivnul si.

Balet si sedl vedle něj, upnul si kožený pás kolem těla, donutil otce udělat to samé a pak si začal prohlížet pasažéry, kteří se usazovali kolem nich. Mezi cestujícími se proplétala drobná štíhlá osůbka v podobné uniformě, jako měl mladík před lávkou. Pravda, střih uniformy byl poněkud jiný (pokud ovšem nebyla šitá z nějaké úžasně elastické látky a to nebyla) a elfka s bílými vlasy ji zaplňovala naprosto jiným způsobem, ale rozhodně se uniformám určitá jednotnost nedala upřít.

Kabina se rychle zaplnila. Rozčtvrť si něco brblal a kopal nohou do dřevěné stěny, až ho nakonec Balet musel uklidnit. Rozčtvrť si odněkud vytáhl svačinu a  s občasným vzteklým pohledem na syna začal ohryzovat něco, co vypadalo jako kuřecí stehno. Pokud by řečené kuře bylo velké asi jako pořádný kůň a mělo povrch těla pokrytý místo peřím drobnými šupinami.

„Co to vůbec jíš,“ zeptal se jen tak ze zvědavosti Balet, zatímco si prohlížel mohutnou postavu zahalenou v mnoha vrstvách černé látky, která se právě hádala s bělovlasou elfkou ohledně pásů. Rozčtvrť pronesl hlubokým, dobře slyšitelným hlasem:

„Pečený stehno černýho draka, fakt super.“ V hlase mu přímo vibrovalo zadostiučinění a zároveň výzva komukoli, kdo by se pokusil cokoli namítat na téma oblíbeného barbarského snacku, nebo dokonce (i když ani Rozčtvrť nečekal, že by se nějaký takový blázen se sebevražednými sklony objevil) řečenou pečínku vzít. Barbar si utřel mastnotu z vousů a blýsknul pohledem kolem, jestli někdo něco řekne.

Většina cestujících Rozčtvrtě slyšela a bylo slyšet několik ostrých nadechnutí, které většinou předcházejí začátek litanie nadávek nebo rozhořčené výkřiky. Majitelé plící, které tento zvuk vydali, však už většinou věděli, kdo asi mohl řeč pronést, nebo se nejprve alespoň podívali.

„To od tebe nebylo moc vychované, tati,“ povzdechl si Balet bezmocně. Rozčtvrť se momentálně bavil tím, že upřeně zíral do očí rozzuřenému obličeji s žlutýma očima. Když už to vypadalo, že se majitel zelené šupinaté tváře povýšeně otočí, Rozčtvrť si provokativně ukousnul velké sousto a pomalu ho žvýkal, ale ani na chvíli nepřerušil zrakový kontakt. Sousto mu ale zhořklo v ústech, protože ještěroidní mág si odfrknul a místo (jak Rozčtvrť doufal a těšil se) aby se pustil alespoň do hádky (nebo v ideálním případu do boje), se klidně otočil a opřel se do sedadla.

Balet se omluvně zatvářil na elfku, která se zjevně také nechystala pogratulovat barbarovi ke skvělé volbě hlavního chodu. Pak smutně řekl otci: „Kde jsi to vzal? A kde jsi to vůbec měl schované, tati?“

„Jak kde? No to je ten, ta přenosná jídelní dávka, takovej ten balíček, jak do něj drcneš a von se ti rozbalí a máš z něj žrádlo na den.“

„Neříkej mi, že se ve městě někde prodávalo… tohle?“

„No měli to v jednom kšeftě ve výprodeji, tak sem to vzal. Čum.“ Barbar vytáhl z váčku malý balíček a vyklepal z něj džbánek překrytý voskovou pečetí, několik ožehlých kostí a pár placek. Balet zahlédl na balíčku nápis a řekl: „To je přece po armádě Temného Dobyvatele. Potravinová dávka pro megaskřety.“

„Jo, je to super. Chceš hryza?“

„Ne. Proč jsi to kupoval?“

„Bylo to levný, mě to chutná a navíc sem na to měl chuť. Víš, že mě při cestování vyhládne.“

Balet jenom smutně vzdychl, věděl, že s otcem se občas nemá smysl hádat. Navíc mu tohle malé psychologické vítězství pozvedlo náladu.

„Dámy a pánové, prosím připoutejte se, za chvíli odstartujeme,“ volala bělovlasá a procházela mezi tuctem lavic v kabině. „Tady přichází náš kapitán a také majitel společnosti Tmavomodrý Let, Arosik Dalosdaj.“

Do kabiny vstoupil malý štíhlý mužík celý v modré. Na hlavě měl velkou čapku se zlatým nápisem „Kapitán.“

„Dobrý den, vážení cestující. Za chviličku odstartujeme a sotva za pár okamžiků přistaneme v našem cíli, ve městě Dejlíně. Let je bezpečný, nikdo z vás se nemusí bát. Tento způsob dopravy je sice poněkud nezvyklý a relativně nový, ale já mám mnohé zkušenosti ještě z války s Temným Dobyvatelem a ubezpečuji vás, že se mnou jste v bezpečí. Přeji vám zábavný let,“ drmolil, zatímco procházel kabinou dopředu. Když procházel kolkem lavice okupovanou barbarskou armádou, začichal a zatvářil se nesouhlasně. Když však viděl, že původ pachu pochází z rukou velkého barbara, jenom kývnul na pozdrav a pokračoval dál, byť s trochu kyselým výrazem na tváři.

Letuška ještě rychle upozornila cestující, že pokud by se snad někomu udělalo špatně, v sedadle před sebou najdou váčky, které mají pro případ nevolnosti použít, a pak se vydala za kapitánem, aby zaujala svou pozici na vedlejším sedadle, což bylo její místo v době, kdy ji nepotřebovali cestující.

 

„Ten pytlik je prázdnej!“

„Správně, tati. Má být prázdný.“

„Jak mě pomůže na bachor nějakej blbej prázdnej pytlik? Toho mám sežrat? To mě bude teprv blbě.“

„Až ti bude blbě, tak to máš…. Přemístit do toho pytlíku, tati,“ snažil se mu to Balet vysvětlit. Několik cestujících vrhalo jejich směrem pobavené pohledy, i když velmi opatrné. Co kdyby si jich barbar všiml.

„Jako nablejt do toho? Fuj! To chrstnu rovnou přes palubu, ať se ryby nažerou. Teda ptáci.“

„Kašli na to,“ navrhl Balet. „Snad ti špatně nebude.“

„No nevim. Ten drak mě nějak dráždí….“

 

V tu chvíli se kabina otřásla a dala se do pohybu. Po několika nárazech se pohyb zklidnil a trávník viditelný z kabiny se začal vzdalovat.

„A letíme. Zatím nahoru, ale dolů to taky příjde,“ prohlásil prorocky Rozčtvrť. „Dycinky nakonec všechno spadne dolů,“ doplnil se a aby význam svých slov zdůraznil, mrštil ohlodanou kostí dolů. Balet si jenom povzdychl a ani se nenamáhal otce upozorňovat, že zase dělá něco, co by neměl. Ohlodaná kost zasáhla do hlavy vozku, který si právě zakoupil nového koně a chystal se ho zapřáhnout. Kůň, kterého představa tahání vozu v žádném případě nelákala, ve vzniklém zmatku uprchnul a cestou porazil staršího jáhena církve Nanebevzetí (ve většině případů praktikovaném nepříliš dobrovolným upálením), který z toho vyvodil příslušné rozhodnutí, týkající se nešťastného omráčeného vozky. O problémech, které rozsáhlá pře mezi představenými cechu převozníků a závozníků a Volnou Konfederací Osvícených Církví způsobila, se barbaři dozvěděli až mnohem později, k velkému znechucení Rozčtvrtě. Fakt, že sotva odjede a v městě se strhne nějaká pořádná mela, ho rozladil na tolik, že vyprovokoval hádku se skřetojedím tygromužem, ale o tom až někdy jindy.

 

 Z vedlejší řady se ozvalo vyděšené zalapání po dechu. Žena navlečená do složitých bohatě zdobených šatů se zřejmě podívala dolů na rychle se vzdalující povrch a poněkud jí to vyděsilo. Rozčtvrť si toho všimnul:

„Nebojte se, paninko. Eště prej nebylo takový letecký neštěstí, aby se cestující nakonec nedostali na zem.“ Barbar se zachechtal.

„Pokud nás zasáhne blesk a spálí nás, na zem se nedostaneme, barbare,“ zasyčel hlas ze sedadla před nimi. „Tedy ty rozhodně ne, já jsem vůči blesku imunní.“

„A seš imunní i proti tomu, dyž padneš na držku z takový vejšky, mágusáku?“ Zavrčel Rozčtvrť. „To je skoro stejně silná prda, jako kdybych tě popad a praštil hlavou. Nekopej do mě,“ obořil se najednou na Baleta.

Madam se slabými nervy zřejmě proti blesku také imunní nebyla, stejně jako nebyla imunní vůči prudkému záchvatu nevolnosti. Rozčtvrť chvíli se zájmem sledoval praktickou demonstraci používání pytlíku na nevolnost a pak to okomentoval: „To si chcete nechat na památku, nebo to povezete domů prasatům, ať se taky maj?“

Balet chytil otce za rameno a zasyčel mu do ucha: „Já vím, že jsi nervózní, tati, ale nemusíš si léčit nervy tak, že budeš do každého rýpat. Nech toho, prosím tě.“

„Cože? Já? Nervózní? Ale houby,“ zavrčel Rozčtvrť a vypil obsah džbánku z potravinové dávky. Otřel si vousy a odplivnul si. „Dobrý pití.“

Balet se zájmem sledoval, jak se z místa, kde dřevo podlážky zasáhla Rozčtvrťova slina, valí tenká stroužka temného dýmu.

 

Několik minut probíhal let klidně, ale jakmile začal účinkovat třikrát destilovaný kvašený vývar ze smrtníku nadýmavého, mozkotřesku obecného a napalminu divokého, oblíbeného nápoje megaskřetů, začal se Rozčtvrť opět ošívat, tentokrát už ne nervozitou, nýbrž nudou. 

„A hele, letíme docela rovně! Jakou to má asi todle, no stavebninu?“ drcnul loktem do syna.

„Myslíš stabilitu, tati. Dobrou, řekl bych.“

„A já bysem řek že ne,“ zašklebila se statutární hlava rodiny a než v tom jejímu majiteli stačila skutečná hlava (mluví se o přemýšlecím potenciálu, nikoli o dobývacím) dvoučlenného týmu zabránit, byla stabilita létajícího prostředku změněna.

Za normálního stavu byla váha nákladu a cestujících rovnoměrně rozložena (barbaři na pravé straně, jejich zbraně na pravé, zbytek jak kde bylo zrovna místo), ale poskakující hora masa a kovu by s trochou snahy zřejmě rozhoupala i jednu z větví stromu, na kterém podle legend a mýtů jednoho zaostalého a extrémně nemoderního (každý přece ví, že podle nejmódnější teorie se svět nachází uvnitř obrovského složitého preclíku sypaného mákem, a že začátek světa se nazývá odborně „Upečení“ a konec „Pohlcení“) kmene stojí svět.

Kabina se několikrát zhoupla, než stačil naštvaný Balet svého otce uklidnit.

 

Hlasitý hlas, který v zápětí promluvil, přecházelo mocné zařvání (v okamžiku zařvání ztratil Rozčtvrť dobrou náladu, protože si moc dobře uvědomoval, že takhle hlasitě nezařval ani on, když mu do rozkroku vrazil tvrdou hlavou rozběsněný kamenorožec – na druhou stranu nedostatečnou hlasitost vyvažovala do určité míry alespoň výška onoho zaječení), které upozornilo cestující, že:

 

„PROSÍME CESTUJÍCI O KLID!!!“

 

Po zařvaní, které hlášení ukončilo, se mnohem tišší, i když stále hromové postěžování si: „Mě to kymácení nedělá dobře na žaludek a já tady pytlík jako vy nemám.“

 

„Vidíš, co provádíš?!“ zasyčel Balet na otce. „Sakra tati aspoň jednou se chovej jako normální dospělý…“

„Barbar! Dyť se tak chovám?!“

„Nebudeme se hádat. Hlavně už nedělej žádné blbosti, rozumíš?“

„No jo furt…“

 

Mohutný modrý drak dál letěl po obloze vysokou rychlostí a v kabince na svých zádech nesl téměř dva tucty cestujících a jejich zavazadla. V hrozné (podle mínění „některých“ hrozně zábavné, ale smutně krátké) válce s armádami Temného Dobyvatele byli velcí modří draci nejmocnější a nejhrozivější zbraní, kterou hordy mocného zloducha vlastnily. Po válce se k překvapení mnohých zjistilo, že velcí draci jsou vesměs lenoši se sklony k jalovému filozofování nad naprostými zbytečnostmi (jako třeba proč skály vždycky padají dolů a proč těžší skály padají stejně rychle jako lehčí), kteří lidi žerou jen velice neradi, protože je po nich hrozně nadýmá a takto vzniklý plyn pak ze sebe vyvětrávají formou čistého plamenného zášlehu, který na rozdíl od metanových plynů neobtěžuje čich ostatních draků.

Někteří, včetně „některého“, toto zjištění však rezolutně popírali a snažili se draky postřílet (v „některých“ případech rozčtvrtit). Většina modrých draků, která se po konci války těšila, že teď, když jsou překonány drobné společenské rozdíly (jako třeba příslušnost k válečným stranám a podobně), budou moci filozofovat i s jinými životními formami, byla takovýmto jednáním vesměs znechucena a proto houfně odletěli pokračovat ve svém na čas zastaveném projektu v dalekých horách, odkud je Dobyvatel přivedl do své armády. Obojí (jak projekt, tak naverbování draků, kteří po porážce svého velitele okamžitě začali jednat o příměří) bylo tak trochu záhadou a ve všeobecném povědomí se staly příslovečným. Jako „dračí projekt“ se označovaly nesmyslné hloupé nápady (vlnit magnety, takovou pitomost si mohou vymyslet jedině draci, shodovali se učenci, kterým se podařilo od draků vyzvědět něco blíže o jejich projektu), rčením „nechal se zverbovat jako drak“ se označovali neopatrní hlupáci, kteří se ať už z vlastnosti patřící jim podle jména, nebo opilosti či zvědavosti nechali uvrtat do nějaké neopatrné, nebezpečné, či podivné činnosti – kupříkladu k členství v Asociaci Stoupenců Přátelského Soužití se Zombiemi.

 

Drak Hrhrgr-ghgrhh-hrghghr-grhrg-grh-urgruh, zvaný přáteli, svým společníkem a zaměstnanci jednoduše jak Hr (případně Velký Hr), byl jeden z prvních, kterému došlo, že ta krásná hračka, kterou je při své návštěvě obdaroval ten hodný velký temný pán, je sice obdivuhodná a je s ní úžasná zábava, ale že je mnohem více vhodné obdivovat ji odněkud zdáli a ne v zrcadle. O hraní si s ní ani nemluvě.

Když si Velký Hr uvědomil, že ta úžasná zábavná společenská strategicko taktická hra vůbec nebyla hrou a že jeho žaludeční potíže nezpůsobila epidemie střevní chřipky, cítil se velice pohoršen, že byl takto zneužit, a tak se ve smyslu fair play rozhodl skóre poněkud vyrovnat tak, že si pro změnu zahraje za druhou stranu.

Po válce se rozhodl věnovat se vlastnímu projektu, ale aby si na něj mohl vydělat, společně se svým letcem z války založil dopravní společnost, která rychle vzkvétala, i když už se začala objevovat konkurence, která firmě Tmavomodrý Let zřejmě bude brzy šlapat na ocas.

 

Balet Jámufláknu už tohle všechno víceméně věděl, ale aby zahnal dlouhou chvíli, přečetl si letáček společnosti znovu (samozřejmě informace v něm byly poněkud odlišné jako ty uvedené o něco výše – lidem pochopitelně nemůžete říct věci jasně jak jsou, ale musíte je obalit do husté omáčky hloupoučkých slov).

Po té, co se Rozčtvrť rozhodl pokusit se o ptakolov a vyhodil z okénka kabiny hák na šňůře v naději, že se nějaký kondor chytí, už Balet opravdu nevěřil, že se otec bude chovat aspoň chvíli rozumně a tak se ho snažil sledovat alespoň koutkem oka, přesto mu ale něco uniklo.

 

Rozčtvrť už byl delší dobu z ticha. Balet si až teď všiml, že otec usilovně saje cosi hadičkou vyrobenou z mízy plastikovníku. Hadička vedla někam pod sedadlo.

„Tati. Co to zas děláš?“

„Hmá? Hm hmif hmehehám!“

„Co to piješ? Kdes to vzal?“

Rozčtvrť si vytáhl hadičku z úst a rozhořčeně se na syna obořil: „Co je ti furt po tom? Místo abys byl todleto, poslušnej synek, tak se do mě furt akorát todle, sereš!“

Baleta ovanul silný pach, z větší části alkoholoidní. Než se však stačil na otce obořit a zjistit, co hadičkou do těla jeho předka proudí za látku, hlasité zaječení připoutalo jeho pozornost. A pozornost všech ostatních cestujících.

 

Uprostřed kabiny stál černě oděný vyzáblý muž  a mával kolem sebe malým pistolovým samostřílem.  

„Tento vzdušný dopravní prostředek je nyní pod kontrolou Organizace Pro Osvobození Draků! Nedovolíme další zotročování tohoto nebohého zvířete…“

„KDO JE U TEBE ZVÍŘE?“ zahřměla podlaha kabiny.

„Mlč, draku, dělám to pro tvé dobro! Kapitáne, okamžitě přistaňte na prvním…“

Šipka z podobného samostřílu, jakým prosazoval své požadavky, ho zasáhla do hrdla a ukončila jeho kariéru ve vznešené organizaci OPOD. Většina cestujících začala halasně provolávat slávu statečnému zachránci, zatímco mrtvý idealista rozložil své končetiny na dřevěnou podlážku.

 

Zachránce, pobledlý mladík sedící v jedné z předních řad, povolil svůj ochranný pás a vztyčil se. Zpod sedadla vytáhl podivnou černou krabici a pisklavým hláskem oznámil: „Toto je únos!“ Druhou rukou zamával samostřílem, který o chvíli dříve ukončil první neúspěšný pokus o totéž-

Jásající cestující šokovaně zmlkli.

Rozčtvrť nadšeně zamrkal. Vypadalo to, že nudný let se právě stal velice zábavným letem.

Mladík dál pištěl: „V téhle krabici je uzavřený neviditelný běs! Pokud ji pustím, krabice se otevře a běs nás všechny zabije! Pokud kapitán nevyslechne mé požadavky, udělám to! Přísahám!“

„Správně! Udělej to!“ povzbudil ho Rozčtvrť a proluskal si nadšeně klouby. „Správně mladej!“

Nadšené povzbuzování z publika únosce poněkud zmátlo a tak se zakoktal: „U-udělám to! Já to fakt udělám, jestli mě ne- neposlechnete!“

Výhrůžně se zatvářil (s poměrně chabým výsledkem) a zatřásl krabicí. Z přepravní schránky se ozvalo nespokojené zabublání.

Chvíli bylo ticho. To přerušilo až diskrétní odkašlání si kapitána, který opustil své místo a vstoupil do kabiny pro cestující, aby se vzniklou situaci pokusil vyšetřit.

Mladík leknutím poskočil a málem krabici upustil. Obořil se na kapitána: „Tohle už mi nikdy nedělejte, nebo ho pustím! Okamžitě mě poslechněte, jasné?!“

„Samozřejmě… a mohu se zeptat, jaké jsou ty vaše požadavky?“ odvážil se po chvíli zeptat majitel pobledlého kapitánského obličeje.

„Eh? Jistě, málem jsem zapomněl. Okamžitě změňte směr! Poletíme do hlavního města skřetí rezervace, Orggh-City! Okamžitě!“

„Ano, pane únosče. A mohl byste mi prosím říct důvod této změny letového plánu?“ zeptal se slušně kapitán. „Ať vím, co mám uvést do palubního deníku.“

Únosce na něj chvíli zmateně zíral.

„Děláte si ze mě srandu?!“

„Ne, to jistě, ne. Ale je to nutné, kvůli správnému účtování a tak.“

Únosce se nadechl a spustil: „Musíme ukončit nespravedlivou blokádu skřetí rezervace, kterou tu hlupáci ve vládě označují jako ochranné obklíčení!“

„Správně, moje todle, řeč! Pryč s těma fízlama!“ zahřměl Rozčtvrť Jámufláknu. Jeho syn se na něj vytřeštěně podíval.

„S rukojmími v rukou budeme moci žádat o rozpuštění armádního sboru a o uvolnění volné cesty rezervací!“

„Jo, super, přesně tak! Chceme volnej průjezd do města!“ bublal Rozčtvrť a plácal dlaněmi do dřevěného opěradla a poté do jeho trosek.

„Chceme lepší podmínky pro skřety, šanci na svobodný život!“

„Sprá…“ Rozčtvrť se odmlčel v půli slova. „Cože?“

„Co to meleš za hovadiny?“ zahřměla mohutná ženská postava obalená mnohými vrstvami černé látky. „Nebýt blokády, je po skřetech, krvežízniví lidi by je všechny vyvraždili!“

„Přesně tak,“ zabručel Rozčtvrť a místo krve nasál cosi ze své hadičky. Tohle začínalo být opravdu zajímavé.

„Mlč!“ obořil se na ženu únosce. „Ničemu nerozumíš!“

„A ty snad ano,“ nedala se žena zastrašit. „Jseš snad skřet?!“

„Svým srdcem,“ zadeklamoval, „jsem skřetem, i když je má tělesná schránka lidská! Není mezi námi rozdílů, kromě…“

„Několika fleků, kde je třeba praštit,“ zavrčel s plnými ústy Rozčtvrť.

„Nevýznamných fizolofigických detailů,“ dokončil poněkud kostrbatě únosce.

„Já ti ukážu rozdíl,“ zahřměla žena a strhla si černý šátek, který jí zatím skrýval obličej.

Závoj odkryl mohutnou tlamu natřenou červenou rtěnkou, upilované tesáky, a mocný rozpláclý nos. Oči  dlouhými řasami několikrát zamrkaly.

Únosce chvíli vytřeštěně zíral na obličej megaskřetice a pak se zavytím namířil svůj samostříl přímo mezi oči, jejichž víčka byla silně pokryta modrými stíny. Momentálně nepotřebnou krabici pustil a sevřel rukojeť oběma rukama. „Zhyň, zrádkyně rasy!“

„Chceš nás zabít všechny, tak si posluž!“

„Chci vás osvobodit!“

„Kecy! Beztak to děláš jenom proto, aby měla armáda záminku vtrhnout do rezervace a skončit to s námi!“

„Mlč, já tě…“

 

Než však stačil vystřelit další šipku ze svého samostřílu,  zasáhl ho ze strany do obličeje plný cestovní pytlík, vržený ženou, jež už svou nevolnost překonala. Obsah se rozprskl a na chvíli zastřel (velice nechutným způsobem) zrak rádobyvraha.

Rozčtvrť usoudil, že je na čase se do toho vložit. Mocně potáhl ze své hadičky a vstal za zvuku praskajícího dřeva  kůže.  Balet, který se nejprve odpoutal, se za svým otcem opozdil jenom o zlomek vteřiny.

 

Ten zlomek ale stačil naštvané megaskřetici, velvyslankyni skřetí rezervace v Dejlíně, cestující toho času inkognito. Utrhal dřevěné opěradlo před sebou a bacila s ním únosce do hlavy.

Zatímco se tělo hroutilo k zemi, cestující opět provolali slávu a kapitán se hlasitě zeptal: „Jen tak pro pořádek, ještě někdo chce unést našeho draka, nebo už můžu palubní deník schovat?“

 

Odpovědí mu bylo táhlé zavytí, které vyvolala na chvíli opomenutá krabice. Pokud by byl děs viditelný, všichni cestující by bez pochyby začali při pohledu na jeho nebezpečná chapadla ječet, tak se vesměs jenom zmohli na vyděšené zalapání po dechu těsně následované zalapáním po dechu způsobeném škrcením neviditelným chapadlem.

 

Běs však udělal chybu a jako jeden z prvních cílů si vybral stojícího barbara Rozčtvrtě. Ten ve chvíli, kdy ucítil na svém krku sevření, prudce vyprskl veškerou tekutinu, kterou si ještě stále vychutnával na jazyku. Tekutina podezřelého složení pokryla část běse, který se tím stal viditelný a zároveň velice vyděšený, protože na pocit, jaký má kousek zlata při testování v lučavce královské, rozhodně nebyl zvyklý. Povolil sevření a bolestivě zasyčel. Chapadla a část nafouklého těla díky tekutině světélkovala a čím více se snažil běs smrsknout, tím větší část jeho těla byla zasažená.

 

Balet vyrazil vpřed, několika ladnými pohyby spletl blízká chapadla do vánočky, a mrsknutím přehodil běs přes palubu.

Rozčtvrť rozzlobeně zakašlal. „Co blbneš, ještě žil! Měli jsme ho dorazit, takhle dopadne na zem a až se zrychtuje, zaškrtí víc lidí, než jsem jim rozbil hlavu hlavou.“

„Jakoby ti to vadilo, tati.“

„Nevadí, ale pokad zaškrtí celou dědinu, nezbude nikdo, kdo za něj zaplatí odměnu…“

 

Do vznikající hádky udeřil blesk. Tedy přesněji řečeno ji přehlušil a udeřil do padajícího těla běsa. Chapadlovité tělo vzplálo jako otep slámy a k zemi se začal snášet hustý oblak sazí. Ještěří mág spokojeně stáhnul ruku, ze které blesk vyletěl.

 

„To bylo dobrý, mágusáku,“ pochválil poněkud nevrle Rozčtvrť mága. „Hušššš a už je z něj popel.“

„Díky, barbare. Ale nebýt té tekutiny, který jsi na něj vyplivnul, tak by tak dobře nehořel.“

„Jo, byla to spolupráce,“ zatvářil se spokojeněji Rozčtvrť.

„A co to vůbec bylo?“

„Ále, to… nějakej chlast,“ zavrtěl se nervózně plivač.

„K tomu taky dojde,“ vmísil se do debaty naštvaný Balet. „Ale nejdřív mě řekni, proč jsi toho blázna povzbuzoval?“

„Copak ti to není todle, jasný? Sem si myslel, že chce vtrhnout na skřeťáky a všecky ty ha…“ Rozčtvrť zachytil vzteklý pohled megaskřetice. „… ty hanebný to, ničemy, povraždit, do toho bysem šel taky, že jo. Teda až na skřetí to, dámy, to já nebiju.“

„To bych ti taky radila, barbare,“ řekla skrz přeceděné zuby skřetka, která se odpoutala a přistoupila blíž. „Poslyš, nejseš ty Rozčtvrť Jámufláknu? Který sám zničil komando Gurhroma Odporně Nechutného?“

„Jo. A co má bejt?“

„Gurhrom byl můj manžel.“

Balet se bolestivě zatvářil a otevřel ústa, aby se celou hádku pokusil zažehnat. Nestačil to.

„Byl to odporně nechutný parchant. Máš u mě flašku, barbare, jakmile přistaneme.“

Rozčtvrť se rozzářil. „A to zas jo, to beru…“ Náhle se předklonil a obličej se mu zkroutil bolestí.

„I když teďka… na chlast moc chuť to… nemám… Spíš ten blicí pytlik bysem… potřeboval.“

„Co jste to vůbec pil,“ vmísil se do hovoru kapitán.

„Ale to… tady máte pod těma sedadlama nějakej ten… sud. Tak sem si ho napích a teď je mě z toho nějak šoufl…“

„U třistasedmnácti očních výrůstků Svatého Melgeba!“ vykřikl kapitán. „Žádný pytlík, pusťte to přes palubu, pojďte sem dozadu a pozor, ať něco nepotřísníte…“

 

Zatímco barbar rozstřikoval bojovou biologickou látku (nijak jinak to nelze nazvat) nad pustou pouští (tedy zanedlouho, prozatím to byl les), ptal se Balet kapitána: „Co to tam vůbec máte?“

„Ale on Velký Hr chytil nějakou kožní chorobu, plesniví mu šupiny na nohou, máme na to takový lektvar, vždycky po přistání mu s tím mažeme tlapy, aby se to nešířilo. Abychom ušetřili místo, dali jsme to pod sedadla, nenapadlo nás, že by se to někdo pokusil pít. Vždyť už jenom z toho zápachu se nám rozpouští lak na dřevě.“

„A co to vlastně je?“

„Ani sám pořádně nevím, jakási směs kyselin proti té plísni a denaturovaného alkoholu na dezinfekci. Je zázrak, že to váš otec přežil.“

„O toho se nebojte,“ povzdechl si Balet. „Ten vypije všechno, co teče.“

Po chvíli přemýšlení dodal: „Teda kromě děravého vědra.“

 

Zbytek letu proběhl relativně bez problémů. Jenom Rozčtvrť si stěžoval na silnou bolest hlavy.

„Mám draka, jako je ta potvora, co nás nese,“ bědoval. „Už abysme přistáli, jakmile budu sedět na zadnici a chlastat na tu skřetici, bude mě líp.“

Balet raději mlčel.

„Drak na drakovi,“ brblal Rozčtvrť. „Ve válce to byla sranda, bylo co zabíjet, ale teďka mě to zabíjí.“

 

Těsně před přistáním se už ale barbarova mocná konstituce dokázala s následky agresivního „nápoje“ vyrovnat a spravoval si chuť vydatným popíjením s ještěroidním mágem Ssss-sss (čtyřikrát měkké „s“ a třikrát tvrdé, ne naopak) z jeho cestovní láhve plné kvašeného napalminu. Přidala se k nim i velvyslankyně Garigula (po třetí rundě trvala, aby ji všichni oslovovali zdrobnělinou Garigulinka) a společně vzpomínali a vyprávěli historky z války. To že byli všichni na jiných stranách (Ssss-sss patřil k ozbrojeným neutrálům, kteří vydatně hubili jednu i druhou stranu podle momentální konstelace hvězd případně promile alkoholu v krvi) debatě nijak neškodilo, naopak ji to vylepšilo. Garigulinka střídavě zdlouhavě děkovala Rozčtvrťovi za zabití jejího odporného manžela, střídavě mu lála, že jí ho nenechal.

A tak když drak přistál, jako první sestoupily na povrch zemský tři velice různorodé postavy, které se navzájem podpíraly (tedy dvě krajní se opíraly o prostřední největší, která to moc nepotřebovala). Za nimi vystoupil Balet, který si raději zakryl oči po té, co zahlédl, jak se k nim vysokou rychlostí blíží jeho matka, bezpochyby připravená k násilí nejvyššího stupně, které vždy svému manželovi  slibovala, pokud ho někdy načapá chlastat s ženskýma. Jenom zadoufal, že se Garigula včas prokáže diplomatickou imunitou.


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word 97