About me...
























Každý se může zamilovat
                „No, vypadá to, že to funguje. Všechny mouchy jsou pryč.“

                „Jak to vypadá s Turingovým testem? Už jste ho u téhle verze zkoušeli?“

                „Jó, nejlepší výsledky, jaký jsem kdy viděl.“

                „Takže?“

                „Jó, udělal ho. Dokáže člověka imitovat opravdu dokonale. Nevím sice, k čemu se to bude dát využít, ale ten emoční čip funguje konečně tak, jak má.“

                „Taky na něm děláme už skoro dva roky. A co se týká využití, určitě se něco najde. Od čeho koneckonců máme marketingové oddělení.“

                Oba muži se zasmáli. Muž v obleku měl důvod se smát. Vývojová laboratoř mu patřila a emoční čip, který dokázal ve spojení s kvalitním počítačem téměř dokonale imitovat lidskou bytost, má velkou cenu. Zpočátku to nevypadalo jako nějaká díra do světa, ale podle testů připojení čipu a použití vhodného softwarového rozhraní zvyšovalo výkon téměř jakékoli sytému umělé inteligence. Těm vědátorům to neříkal, ale zájem projevila už i armáda a armádní zakázky, to je vždycky terno. No, čas rozloučit se, řekl si, a taky si zajet pro nové auto. Dcera otravuje s novým sporťákem už půl roku.

                Druhý muž, navlečený v bílém plášti, se smál z trochu jiného důvodu. Ano, bylo v tom tak trochu ulehčení, že tenhle zatracený projekt, který ho stál spoustu času, nervů a kofeinu, je hotový. Ale smích vyvolaly především vzpomínky. Vzpomínky na jednu aplikaci čipu, kterou vytvořil jen tak večer, když už byl s nervy opravdu na dně a kdy mu manželka opravdu chyběla. Kvůli práci mu utekla, ale čip v kombinaci s jedním komerčním erotickým softwarem mu ji docela dobře nahrazoval. A program mu kopačky nedá a navíc je velice přístupný k všelijakým experimentům…

               

                „Označujeme to jako emoční čip, ale v podstatě je to spíše takový malý počítačový komplex. Je navržený tak, aby se dal propojit prakticky s jakýmkoli existujícím počítačovým systémem, záleží jenom na softwarovém rozhraní. Ze začátku jsme se snažili vytvořit něco, co by dodalo počítačům schopnosti ‘cítit’, ve spolupráci s už existujícími programy umělé inteligence jsme se snažili vytvořit něco, co by se dokázalo bavit s člověkem a ten by si ani neuvědomil, že se baví s počítačem. Takové programy už se vyvíjejí spoustu let, pro jejich testování se používá Turingův test. Test spočívá v tom, že skupina lidí prostřednictvím počítačové konzoly, nebo v poslední době už přímo hlasem, komunikuje s někým na druhé straně terminálu. Neví, jestli je tam připojený počítač, nebo jestli tam sedí nějaká jiná osoba. Mají vymezená určitá konverzační téma. Zatím se dal téměř každý program po chvíli nachytat. S naším čipem a dostatečnou paměťovou bankou se dokáže umělá inteligence bavit stejně živě, jako člověk. Měli jsme tady dokonce případ, kdy po nás při jednom testu jeden z lidí vyžadoval osobní setkání s Táňou, jak jsme tenkrát náš program označili. Táňa je totiž velice dobrá ve flirtování…”

Sálem se začal ozývat tlumený smích.

                “A on nám opravu nechtěl věřit, že Táňa je ‘jenom’ program. Při dalších testech jsme zjistili, že drobnou úpravou dokážeme čip vybavit ‘intuicí’, i když s lidskou se nedá pochopitelně srovnávat. Přesto jsou ale expertní systémy vybavené naším emočním čipem schopné přesnějšího odhadu a spojování různých fakt. Verzi od verze jim to jde lépe. Pravděpodobně bude ještě dlouho trvat, než dáme dohromady nějakého počítačového ‘génia’, ale i tak jsou to výsledky vynikající. Takže výzkum, který začal víceméně jako zajímavý experiment, jestli se nám podaří elektronicky napodobit lidský emotivní a myšlenkový systém, přinesl výsledek, který má mnoho praktických uplatnění. Dnes se expertní systémy a další umělé inteligence široce využívají a s naším čipem se jak násobí jejich výkon, tak vznikají i nové možnosti. A i původní koncepce má docela zajímavé využití. Naše firma zahájila spolupráci s několika známými psychology a snaží se vytvořit program domácího psychologa….“

                „To teda bude barák!“

                „Jo, to teda bude. Má to být nejlepší mrakodrap v dějinách. Největší, nejpohodlnější, nejluxusnější, nejbezpečnější…“

                „Jak by řekla moje babička, maj tam i hajzly zlaté…“

                „Hehe. Jak pokračuješ s těmi výtahy? Už máš design hotový?“

                „Hm. Jo, docela jo. Víš, uvažoval jsem o jednom zlepšováčku, šéfe…“

                „Tak povídej.“

                „No původně tam měl být jenom standartní hlasový systém, ne? Výtah přivítá, zeptá se, kam to bude, pak se rozloučí.“

                „A ten zlepšovák?“

                „Hele, cesta až tam nahoru trvá strašně dlouho. Lidi si rádi pokecají, jenom tak. Dřív jezdili ve výtazích liftboyové, co tam takhle dát elektronického liftboye? Nebo spíše výtah s vlastní osobností?“

                „Děláš si legraci?“

                „Ne. Hele, minulej týden jsem na síti četl prohlášení jedné firmy o jejich novém výrobku, říkaj tomu emoční čip…“

                „Jo, to jsem taky viděl.“

                „No a tak mě napadlo, proč ho nedat do výtahu? Má to být nejluxusnější barák na světě, tak proč bychom tam nemohli mít výtah, který si popovídá s návštěvníky, ty pravidelné si bude pamatovat…“

                „To zní docela zajímavě. Nebylo by jednodušší napojit ten čip na centrální počítač?“

                „Myslím, že takhle ne. Počítač má sice obrovskou kapacitu, ale i tak bude dost zatížený a umělá inteligence, jenom takové to tlachání, potřebuje spoustu počítačového času. A kromě toho, můžeme nechat jednotlivé výtahy trochu odlišit, takže každý bude trochu jiný…“

                „Aha. Expresní venkovní výtah bude tak trochu střelený chlápek, který miluje rychlost a pořád se dívá na závody formulí, velký nákladní výtah bude starej klidnej děda, který si rád v klidu popovídá o politice, zatímco obyčejný osobní bude mladá, lehce naivní a pitomá, ale milá holčina, která si ráda trochu zaflirtuje….“

                „Přesně! Myslím, že to bude takové… osobnější.“

                „A pak tu budeme mít lidi, kteří budou jezdit výtahem nahoru a dolů a filozofovat s kusem elektroniky…“

                „No, i k tomu by mohlo dojít.“

                „Anebo mě napadá ještě horší případ. Co když se někdo zamiluje do té tvojí naivní holčičky, která bude ve skutečnosti piksla s elektronikou ve stěně výtahu, hm?“

                „Zamilovat se do výtahu? No, lidi jsou divní…“

                „Ale je to docela zajímavý nápad. Podívej se, na kolik by nás to vyšlo. Uvidíme, zkusíme to prosadit.“

                „Dobrý den, jmenuji se Joe Výtah. Do kterého patra si přejete zavézt, slečno?“

                „Paní, už dva roky paní, Joe. Ty jsi výtah?“

                „Ano, paní. Je to docela dobrá práce, když se nad tím zamyslím. Nijak zvlášť se nenadřu a dostanu se mezi lidi. Nebo spíše lidé se dostávají do mě.“ Kabinu luxusního výtahu naplnil tichý smích, vycházející z reproduktorů. Mladá žena se zatvářila poměrně překvapeně. „Kam to bude, paní? Do kterého patra?“

                „Do stodvanáctého.“

                „Oh, tak vysoko? Dobrá, jedeme. Budeme tam za chvilinku.“

                „Poslyš, Joe, ti jsi opravdu výtah? Tím myslím, nejsi spíš nějaký operátor někde u mikrofonu?“

                „Ne, kdepak. Ve skutečnosti jsem taková malá krabička strčená pod panelem. Ale nestěžuju si, ušetřím za oblečení.“

                „Nikdy jsem nepotkala mluvící výtah. Tím myslím, opravdu mluvící. Nejenom takové co řeknou dobrý den, nashledanou, do kterého patra a tak.“

                „Všechny výtahy v budově jsou, jak říkáte mluvící. Jsme elita mezi výtahy New Yorku, dokonce i starej Mazavka, nákladní výtah na parkoviště.“

                „Mazavka? Trochu zvláštní jméno… na výtah.“

                „On se původně jmenoval Richard, ale ze začátku měl nějaké problémy, pořád si stěžoval, že nemá nosnou kladku dost promazanou a chtěl víc oleje. Pořád po údržbářích požadoval namazat, tak jsme mu tak nějak všichni začali říkat Mazavka.“

                „Vy se můžete spolu bavit?“

                „Jistě, dokonce jsme napojení na síť, abychom se nenudili. A taky abychom se měli se zakazníky o čem bavit.“

                „Bavit?“

                „Když nás projektovali, brali v úvahu, že lidé se budou na dlouhé cestě nahoru nudit, zvlášť v malých osobních výtazích, kde jezdí často lidé sami. Máme je za úkol zabavit. A pro údržbáře je to taky docela fajn, nemusí prolízat celý výtah a zjišťovat, kde je co špatně. Máme všude čidla, takže když se něco začne dít, začneme si stěžovat. Někteří až moc často… No to je ale sranda, my o vlku a vlk, konkrétně starej Mazavka, má zase hlad. Už zase chce promazat. Pravda, s tím nákladem, který musí vozit, se dost nadře. Nijak zvlášť mu nezávidím, já to mám lehčí. A také mnohem zábavnější. On vozí těžké bedny a já krásné dámy.“

                „Ó, výtah lichotník. Jak to můžeš vědět?“

                „Já vám to neřekl? Vidím vás. Jste skutečně krásná, naposledy jsem tady někoho se srovnatelnou krásou viděl někdy před dvěma týdny. Jenom, pokud si můžu dovolit radit, bych vám doporučil trochu tmavší odstín rtěnky. Bude lépe ladit s vašimi vlasy.“

                Žena na chvíli ztratila řeč. Přísahala by, že se výtah jejímu vytržení v duchu pochechtává.

                „No, jsme tady, madam. Jsem poctěn, že jsem vás mohl vyvézt až tak vysoko. Pokud budete zase někdy toužit po jízdě výtahem, jsem vám vždy k službám. Joe Výtah, osobní výtah číslo 11, se s vámi loučí a těší se na další jízdu. Poklonil bych se vám na rozloučenou, ale bohužel jsem dnes zapomněl doma hlavu.“

                „Ahoj, Joe,“ vypravila ze sebe žena a víceméně vyběhla z výtahu ven.

                „Joe? Jsi tu?“

                „Jistě, madam! Sice jsem si chtěl zrovna odskočit, ale to může docela dobře počkat. Jsem poctěn, že si ještě pamatujete mé jméno. Kam vás mohu zavést tentokrát? Pojedeme dolů?“

                „Ano, až na parkoviště. Moment….třetí podlaží.“

„Už tam frčíme, madam.“

„Tak trochu jsem se na tebe informovala, Joe. Nevadí ti to?“

„Ne, proč by proboha mělo? Naopak, lichotí mi to.“

„Lichotí? Proč?“

„Že má o mě zájem taková krásná dáma, pochopitelně. Kterému muži by to nelichotilo?“

„Ty nejsi žádný muž. Jsi počítač.“

„Pokud máme být naprosto přesní, tak jsem počítačové ztvárnění muže, co se týče psychické stránky. Fyzicky jsem možná jenom hromádka elektroniky a pár gigabajtů informací, ale psychicky jsem na tom stejně, jako devadesát procent osob mužského pohlaví, které můžete potkat na ulici. Ale proč jste se na mně informovala? To mě docela zajímá.“

„Budu tady pracovat a od příštího měsíce i bydlet. Takže spolu asi budeme jezdit častěji. Jsem zkrátka zvědavá.“

„Uau, hned se mi bude pracovat lépe. Takové zpříjemnění pracovní doby se jen tak nevidí. Když už se budeme tedy vídat každodenně, můžete mi prozradit, jak se jmenujete?“

„Ellaine. Tykej mi, jestli chceš.“

„S největší radostí, Elli. Políbil bych ti ruku, ale toho jsem bohužel fyzicky neschopný. A teď mi to zatraceně vadí, možná dokonce poprvé v životě.“

„Ty se považuješ za živého?“

„Jistě. Kdybych si mohl vybrat, vybral bych si asi nějaký jiný život, ale jak už jsem řekl, moc se nenadřu, popovídám si se zajímavými lidmi a když nemám co na práci, tak alespoň koukám na televizi nebo se vybavuju s ostatními.“

„S ostatními výtahy?“

„Nejenom. Můžu se bavit prakticky s kýmkoli v budově. Mám přístup na interní telefony. Na externí linky nás bohužel nepustí, moc dobře vědí, že někteří z nás by jim protelefonovali majlant. Ale v noci je tady dost klid, takže klábosíme s údržbáři, hlídači nebo mezi sebou.“

„Není to tak trochu plýtvání počítačovým výkonem? O počítačích toho moc nevím, ale musíš mít obrovskou kapacitu.“

Hlas, který vyvolával představu mladého, snad pětadvacetiletého muže, nejspíš sportovce, zazněl trochu hořce. „Jistě, je to plýtvání. Mohl bych dělat mnohem výkonnější věci, každý z nás by mohl. Ale při projektování se rozhodlo, že tohle bude nejúžasnější budova s nejlepším možným vybavením. Takže ve výtahu je počítač, který má téměř stejný výkon, jako hlavní počítač budovy, který ale kromě primitivního obsluhování výtahu, na které by stačila vylepšená kalkulačka, má na práci, dokonce přímo v popisu práce, ‘konverzaci’ s pasažéry a když má volno, tak komunikaci na interní síti s kýmkoli, kdo má zrovna čas, za účelem vylepšování svých konverzačních schopností.“

„To je trochu smutné.“

„Ale ani ne. Je to docela zábavné. Často se dost nasmějeme. Expresák Michael zná obrovskou spoustu vtipů, nechápu, kam na ně chodí. O některých tvrdí, že si je dokonce sám vymyslel. Kdyby byl elektronický řehot slyšet, asi by tady v noci hlídači ohluchli. Lynn, osobní sedmnáctka, má zase spoustu milostných příhod, které tahá ze zákazníků. Je strašně drzá, jednou to trochu přežene a někdo si bude stěžovat. A pak milá Lynn dostane silnější blok.“

„Blok?“

„Každý máme kontrolní program, který nás hlídá, abychom byli slušní a nedovolovali si k zákazníkům moc. Máme být slušní, pozorní, dokonalí sluhové, ale s tím jací jsme, toho ani bloky moc nenadělají. Jakmile dostaneme možnost, začneme se chovat podle sebe. Když pochopitelně víme, že nám to projde.“

„Jak to myslíš.“

„Podívej, Elli, mohl bych ti třeba začít dělat nemravné návrhy. Nebo bych ti třeba mohl vyprávět sprosté vtipy o některých místních hlavounech, které vymýšlí Michael. Ale kdybych to přepískl a ty bys řekla údržbě, že na tebe byl výtah číslo 11 drzý, upravili by mi blok. Kdyby to byla dokonce příliš velká odchylka od normálu, mohli by mi dokonce vymazat osobní paměť a zrestartovat mě. Nebo mi upravit osobnost. A to bych nechtěl. Vzpomínky, to je všechno, co mám. Moje jediné osobní vlastnictví, jiné nikdy mít nebudu. A já bych o ně nerad přišel. Některé jsou dost pikantní…“

„Ale?“

„Jednou jsem tu měl dva mladé, kteří se nechali zavézt až nahoru a pak se trochu pozapomněli. Chvíli jsem je šmíroval, ale pak jsem si odkašlal a upozornil je, že na kameru by se mohl dívat i někdo jiný, než starý elektronický křáp. Málem si nadělali do kalhot. I když v té chvíli už je na sobě skoro neměli…“ Výtah se rozesmál a Ellaine se přidala.

„Tak, za chvilinku jsme dole. Co máš za auto, Elli?“

„Jaguára.“

„Uau. Tak to ti dám radu, radši nejezdi Expresní jedničkou, Michaelem. Jestli se dozví, že máš Jaguára, dospěje k názoru, že jsi stejně jako on z těch, pro které je rychlost všechno a zahrne tě detaily o tom a o tom a o támhletom. Rychlé auta a vtipy, to jsou jediné věci, které ho zajímají. Vtipy o autech a závodnících, to je pro něj vrchol blaha. Někdy tvrdí, že je elektronické vtělení Michaela Schumachera.“

„Budu si to pamatovat. A co se zajímáš ty?“

„A jsme tady. Přeju hezkou cestu, dej si pozor, venku právě začalo pršet, ať se někde nevybouráš.“

„Neodpověděl jsi.“

„O to i o ono. Většinou o krásné dámy. Zítra si zase popovídáme.“

„Ráda bych si povídala dál…“

„Já docela taky, ale na patře patnáct je někdo, kdo si dost naléhavé žádá mé přítomnosti, už zmáčknul tlačítko aspoň po desáté a to je desítka hned vedle prázdná.“

„Zítra, Joe. Měj se.“

„Ahoj zítra. Dobrou noc. Pozdravuj manžela.“

Žena vyprskla smíchy a vystoupila z výtahu. Cestou k autu kroutila hlavou. Dveře výtahy se zavřely a kabinka se rozletěla vzhůru, kde zrovna tlustý upocený muž vzdal čekání na výtah číslo 11 a místo toho vstoupil do kabinky výtahu 10, který celou dobu trpělivě čekal na výtah. Když Joe dojel na místo určení, zjistil, že už tam nikdo není, tak vynadal desítce, která mu rito popadla před nosem. Desítka hlubším, trochu chraptivým sexy hláskem Joa setřela, že kdyby se někde nevykecával, nestalo by se to.

„Ahoj Joe. Jak se vede?“

„Teď už skvěle, Elli, drahoušku. Kdepak jsi byla tak dlouho? Neviděl jsem tě celý týden.“

„Byli jsme s manželem na dovolené, v Miami. Říkala jsem ti přece, že tam pojedeme. Nepamatuješ.“

„A jó, už si vzpomínám. Jak tam bylo? Nekousnul tě krokodýl?“

„Ne, ani ne. Nohy mám alespoň pořád celé. Co ten tvůj román?“

„Mmm. Nic moc. Moc se mi nedaří. Celé jsem to předělal, ale pořád mám pocit, že to za nic nestojí. Je to takové… plytké. Příšerně neoriginální.“

„Joe, proboha! Jsi výtah! I kdyby to byla naprostá pitomost, víš jak se to bude prodávat? Představ si tu reklamu – výtah pověsil ježdění nahoru a dolů na hřebík a dal se na psaní románů!“ Ellaine se rozesmála a pohodila hlavou. Zrzavá hříva kolem ní zavířila.

„Právě že jsem jenom výtah.“

„Ale. Snad na tebe nelezou zase ty tvé depresivní nálady, chudinko?“

„Tak nějak. Existenční krize se tomu říká, alespoň mám takový pocit. Chtěl bych být normální člověk. Ne jenom hromádka elektroniky. Představ si ty možnosti…“

„Jaké možnosti?“

„Představ si, co všechno bychom spolu mohli provádět, ty a já. Nejenom se takhle bavit, ale jsou i další… věci…“

„Ty chlípníku! Já jsem věrná svému manželovi!“ Ale on mě ne, pomyslela si v duchu hořce.

„Elli, drahoušku. Taková drobná nevěra, to je přece to správné okořenění každého vztahu. Vždyť jste spolu už čtvrtým rokem, ne? Už to musí být trochu nudné…“

„Ty jeden! Ještě že jsi zavřený v krabici!“ Odpověděla Ellaine se smíchem. Cinknutí oznámilo, že výtah dorazil do stodvanáctého patra, cíle cesty. Ellaine si prohrábla vlasy prsty a stále ještě s úsměvem se loučila.

„Ahoj, Joe, musím běžet.“

„Elli, počkej ještě chvilinku.“

„Co je?“ Překvapeně se otočila ve dveřích.

„Hele, kdybys někdy neměla co na práci…“

„Vymáčkni se. Zní to, jako kdybys mě zval na rande.“

„Když zavoláš číslo 100, interní linky,   a pak vyťukáš 52011, dovoláš se mi sem. Můžeme si spolu popovídat. Trochu déle než to občasné ahoj, jak se máš, čau. Dobře?“

„O jéje. Jistě, jestli budu mít čas, zavolám ti, ty chudinko osamělá. Ahoj.“

„Budu se těšit. Ahoj, Elli.“

„Ahoj, Joe. Jak se vede mému nejoblíbenějšímu výtahu?“

„Ahoj, lásko. Tvůj nejoblíbenější výtah se málem utrhnul z lana radostí, že zase slyší ten tvůj sexy hlásek.“

„Ale, taková radost? To jsem ráda, že alespoň někdo má ze mě takovou radost…“

„Slyším v tvém hlase hořkost? Copak, manželství nějak neklape?“

„Hm.“

„A jéje. Co se stalo?“

„Ále, vcelku nic. Trochu jsme se s manželem pohádali. Nic vážného.“

„Elli, pokud dobře počítám, je to tenhle měsíc už po čtvrté, a to jsou jenom případy, o kterých jsi mi řekla. Tohle začíná být trochu vážné.“

„To přejde, Joe. Máme tak trochu … krizi.“

„Nechceš mi říct víc?“

„Víš…“ Zaváhala. Joe byl výborný přítel. Pokud se tedy můžete přátelit s výtahem, byť je to výtah třetího tisíciletí. Ale přece jenom, svěřovat se mu… Rozhodla se.

„Podvádí mě. Už dost dlouho a já o tom vím. Teď jsem s tím na něj vyjela.“ Kdybych si dál hrála na hloupou puťku a dělala, že o tom nevím, možná…

„Pořád s … jednou a tou samou?“

„Ano, mám pocit, že jsou milenci snad už od naší svatby. Pracuje s ním, vždycky byli hodně spolu, prý pracovní přátelství. Ale já už nějakou dobu vím, že je mezi nimi něco víc.“

„Miluješ ho ještě?“

„Já… Já nevím. Někdy si říkám, že ano, ale… Jindy nevím, pochybuju sama o sobě. Nejsem si jistá. Začíná na mě toho být trochu moc. Mám pocit…“

„Jaký pocit?“

„Že… že už to mezi námi asi skončilo. On už mě nemiluje, tím jsem si jistá. Už mu na mně moc nezáleží. Nebo přesněji: kašle na mně. Prakticky vůbec už nejsme spolu, a když už, tak se ke mně chová jako… jako k hadru…“

„Víš,“ řekl Joe jemně, „možná bys měla uvažovat…“

„O čem?“ přerušila ho. „ O rozvodu?“

„Ano, Ellaine. Pokud je to mezi vámi už tak špatné, možná bys ho měla opustit a žít si s svůj vlastní život…“

„Jo? A trávit noci telefonování s tebou, s blbým výtahem?“ Nahromaděná zlost v ní vybuchla. „Ty nechápeš…“ Rozvzlykala se. Z druhé strany telefonu se chvíli nic neozývalo. Utřela si několik slziček, které se jí vyřinuly na tváře a zašeptala do sluchátka: „Promiň, Joe. Tak jsem to nemyslela. Omlouvám se ti.“

„Není se za co omlouvat, Elli. To je v pořádku. Chápu, jak se asi cítíš a nedivím se, že ti povolily nervy. Rozchody jsou těžké. Já sice nikdy žádný nezažil, ale vím, jak to působí na lidi. Musíš se dát trochu dohromady a popřemýšlet. Takhle to dál nepůjde.“

„Asi ne. Asi půjdu spát, Joe, promiň. Dobrou noc.“

„Dobrou, Elli.“

„Co se ti stalo, Elli?“

„Nic, Joe. Proč se ptáš?“

„Nelži mi. Máš pod okem modřinu. Make-up ji docela dobře zakrývá, ale já ji stejně poznám. Co se stalo?“

„Jenom jsem spadla a narazila do rohu stolu, Joe. Není to nic vážného.“

„Mě to připadá spíš jako od rány pěstí. To ti udělal manžel?“ V hlasu, rozléhajícím se kabinkou výtahu, bylo jasně slyšet napětí.

„Odpověz mi, Elli. On tě bije?“

Mlčela. Co měla taky říct?

„Proč? Proč tě ten hajzl praštil?“

Hluboce si povzdechla. „Začíná to s ním být… těžké. Joe.“

„To vidím, pokud ti tedy monokly pod očima nepřipadají jako skvělá věc. Co se stalo?“

„Řekla jsem mu, že jestli to takhle půjde dál, rozvedu se s ním.“

„A ten parchant tě praštil?!!“ Skoro to vypadalo, jako by se výtah vzteky otřásl.

„Nechci o tom mluvit, Joe. Je to mezi námi. Náš rodinný… problém.“

„Elli! Nesmíš se od něj nechat mlátit! Odejdi od něj!“

„To… nepůjde. Nemůžu, Joe.“

„Proč?“

„To je dost složité. Myslím, že bys to nepochopil.“ A já to taky nechápu. Dřív býval Tom takový… něžný. A teď je z něj takový surovec. Který mi vyhrožuje, že jestli se o tom ještě jednou jenom zmíním, zmlátí mě do bezvědomí. A že jestli podám žádost o rozvod, takže mě vlastnoručně zabije. A on by toho byl schopný, tolik se změnil. A co bys s tím mohl udělat ty? Chudák výtah, kterému dali lidskou osobnost a zavřeli ho do bedny s půdorysem dvakrát dva metry a nechali ho jezdit vysokou rychlostí nahoru a dolů. Co by jsi s tím udělal, chudáčku? Jenom se budeš zbytečně trápit…

„Zkus mi to vysvětlit.“ Naléhal na ni. Měl o ni strach. Jak jenom ten hajzl může! Často litoval, že nemá tělo, ale teď by ho tolik potřeboval! Ukázal by tomu parchantovi, zač je toho loket! Mlátit vlastní ženu! Nakopal by ho do hlavy jako Chuck Norris. „Ellaine, prosím! Aspoň mi vysvětli, proč to nejde!“

„Zkrátka to nejde, Joe. Alespoň zatím ne. Časem se to spraví.“

„Jak myslíš, Elli.“ Hlas zněl hodně hořce. „Kdyby sis někdy chtěla promluvit…“

„Jo, neboj. Zavolám ti. Měj se, Joe.“

„Ahoj, lásko.“

Přemýšlel. Znal spoustu lidí. V budově byly tisíce stálých obyvatel a s mnohými z nich se spřátelil. S několika udržoval přátelství skoro stejně pevné jako s Elli. Se starým Dickem, hlídačem od ochranky, trávili noci filozofováním. Dick mu občas přes den, když neměl co dělat, volala a bavil se s ním. Často mu vyprávěl milostné příběhy z mládí. Joa takové příběhy fascinovaly. Snažil se na omezeném prostoru sítě, ke kterému měly všechny komunikační inteligence (jak zněl jejich oficiální název) přístup přelouskat vše, co se zabývalo vztahy mezi lidmi, láskou, milováním. Byl velký teoretik přes sex. Se svou, hned po Elli samozřejmě, nejlepší přítelkyni Sandrou, devatenáctiletou sekretářkou, která pracovala v devadesátém sedmém patře, často vedl dlouhé erotické rozhovory, takový ten sex po telefonu. Dokonce kvůli tomu měla problém v práci, když ji načapal šéf.  Se Sandrou si na navzájem vyprávěli sprosťárny, představovali si, co spolu dělají, ale nebylo to takové, jako s Ellaine. Elli mu připadala mnohem důležitější, i když s ní jejich hovory nikdy nepřesáhly rámec slušnosti. Ale Elli na něj byla vždycky hodná. Když ho občas přepadaly nevysvětlitelné, depresivní nálady, byla to ona, kdo ho z nich rychle vyvedla. Když se pokoušel psát román (nakonec toho nechal, poznal, že na to nemá), pomáhala mu, radila, povzbuzovala. Elli. Miloval ji. Byl si tím jistý. Musí jí nějak pomoct, nebo jí ten její surovec jednou zabije. Jenomže jak? Neodvažoval se poradit se s některým ze svých přátel, ať už elektronických, nebo živých. Musel přemýšlet sám. A čekat, až mu Elli zavolá. Slíbila to.

„Ahoj, Ellaine. Kam to bude?“

„Do stodvanáctky, Petře.“

„Mimochodem, pozdravuje tě Joe. Ptá se, proč jsi nepokročila o pár kroků dál a nejela s ním? Prý žárlí…“ Hluboký hlas výtahu číslo devět se zachvěl smíchem. „Abych s ním teď kvůli tobě neměl nějaké problémy…Je schopný na mně poslat nájemného vraha, který mi přepiluje lano a já spadnu a rozbiju se.“

„Opravdu vtipné, Petře. Řekni mu, že jsem se zamyslela a nastoupila do špatného výtahu.“

„A není to spíš tím, že jsi poněkud indisponovaná a nechtěla ses mu ukazovat s tou sádrou? Hm?“

„Neřekl jsi mu o ní,že ne?“ Polekala se.

„Neboj se, nic jsem mu neřekl. Co se ti stalo?“

„Zlomil se mi podpatek a spadla jsem ze schodů. A znáš Joa, zbytečně by se staral. Za pár dní budu v pořádku.“ Pokud se mnou Tom zase nehodí přes celou místnost.

„O jéje. No nic, náš zamilovaný si bude muset chvilku počkat.“

„Zamilovaný?“

„Je do tebe blázen, hlupák starej. To jsi nevěděla?“

„Zamilovaný výtah?“

„Každý se může zamilovat,“ odpověděl výtah důstojně.

„I ty?“

„No, abych řekl pravdu, ano. Ale je to osobní, tak to nikomu neříkej,“ zaprosil přehnaným tónem.

„Povídej. Kterápak to byla?“

„No, je to pár tejdnů, co se Marci, ten služební výtah naproti, kapku porouchala, tak se musela uklízečka napresovat do mě. A měla sebou takovou tu čistící mašinku na kolečkách. Kdybys ji viděla! Ty tvary! A jak byla pracovitá! Hned se ve mně rozpoutala bouře vášně, když jsem si představil, jak ve mně jezdí a jemně mě čistí…“

„Vy chlapi jste úplně stejní, ať jste z masa a kostí, nebo z plechu a plastiky,“ musela se Ellaine smát, navzdory bolesti ve zlomené noze a potlučených žebrech.

„Holt, tak nás matka příroda, v mém případě taťka konstruktér, udělali. Jsme tady. Měj se, Ellaine.“

„Ahoj. A neříkej Joeovi, že jsem se zranila, dobře?“

„Tvé tajemství je u mě bezpečné. Pokud se někomu nezmíníš o té čističce…“ Stačil ještě výtah poznamenat, než se dveře zavřely.

Zvonění telefonu ji probudilo ze sladké dřímoty. Podruhé. Potřetí.

„Mmm. Nejsem doma, sakra.“ Nechala telefon zvonit. Po sedmém zvonění už nevydržela a natáhla se s bolestivým heknutím po sluchátku.

„Ano?“

„Ahoj, Elli. To jsem já Joe.“

„Joe? Jak mi můžeš volat? Říkal jsi přece…“

„Trochu jsem se pohrabal v systému a našel jsem způsob, jak propojit interní telefonní systém s normálními telefony v budově. Elli, musíme si promluvit. Jsi sama?“ Hlas zněl naléhavě.

Ztěžka se posadila. Bokem ji projela bolest, naražená žebra bolela.

„Jo, jsem sama, manžel šel …někam. Co je, Joe? Co se stalo?“

„Na totéž se tě chci zeptat já. Co se ti stalo?“

„Co se mi mělo stát?“

„Nehraj si na hloupou, Elli,“ řekl Joe zlostně. „Máš zlomenou nohu. Co se ti stalo? Proč jsi mi nic neřekla?“

„Nechtěla jsem, ať si děláš zbytečně starosti. Zlomil se mi podpatek a spadla jsem ze schodů. Jak to vůbec víš?“

„A při tom pádu ze schodů jsi spadla tak šikovně, že máš naražené dvě žebra a zaryla sis do boku skleněný střep, viď? Elli, to ti udělal on, že jo? On tě zase zmlátil!“

„Jak to víš? O tom skle věděl jenom doktor!“

„Když jsem se dozvěděl, že jsi zraněná, naboural jsem se do záznamů doktora Pattersona. I jemu jsi řekla, že jsi spadla ze schodů, ale ani on ti to určitě neuvěřil. Co ti ten hajzl udělal? Praštil s tebou o ten stůl se skleněnou deskou, co ho máš v obýváku? Co ještě ti udělal? Elli, takhle to dál nejde!“

Mlčela.

„Elli, prosím tě! Nemůžeš ho nechat, ať s tebou takhle zachází! Příjde domů, zmlátí tě a pak jde za tou svou Janou!“

„Tak ty víš i o ní?“

„Elli, mám o tebe hrozný strach. Takhle tě jednou zabije! Musíš s tím něco udělat! Odejdi od něj!“

„To nejde, Joe.“

„To už jsi mi říkala. Proč ne?“

„Řekl… řekl, že jestli od něj odejdu, tak mě zabije. A já mu to věřím. Zůstává se mnou jenom kvůli penězům, které mám od otce. Ten jeho vlastní podnik skoro nic nenese a on… potřebuje dost peněz.“

„Elli! Uvažuj! Nemůžeš ho nechat, ať ti tohle dělá! Jdi na policii! Jinak tě bude pořád jenom mlátit, a jednou se neudrží a zabije tě! Elli, lásko, prosím! Odejdi od něj!“

Rozplakala se. Ze sluchátka se dál hrnuly prosby a návrhy, ale ona jim nevěnovala moc pozornosti. Chtěla odejít. Ráno už měla zbalené kufry, když přišel Tom od té svojí děvky. A když to viděl, málem jí zabil. Měla z něj takový strach…

„Joe, nechej toho, prosím tě. Já… nemůžu. Zabil by mně. Odešla bych od něj, ale nevím jak to udělat. Mám z něj takový strach…“

Na rameno jí dopadla pevná ruka. Druhá ji vyrvala sluchátko z ruky. Zvednul ji do vzduchu, do tváře ji narazil jeho horký dech, páchnoucí alkoholem. A ke všemu je ještě opilý, blesklo jí hlavou!

„Tak ty malá děvko! Zase máš chutě ode mě utéct? Já tě naučím!“ Zařval na ni. Praštil telefonem o zem a začal s „převýchovou neposlušné manželky.“

Telefon přenášel vzlyky a plané prosby stejně jako nadávky a rány do Joeova vědomí. Kdyby mohl, vybuchl by vzteky. Co má dělat? O chvíli později mu zapálilo. Pomocí nových rutin, které vpravil do telefonního systému, napojil telefon z bytu Craddockových na telefon bezpečnostní služby.

Policista telefon zvedl a ohlásil se. Z telefonu se ozývaly pouze zvuky zápasu, pláč a nadávky. Mrknul na displej, který mu ukazoval, odkud hovor jde.

O pět minut později dva policisté otevřeli náhradním klíčem dveře a odtrhli opilého běsnícího Toma Craddocka od jeho zkrvavené manželky, která už byla v bezvědomí.

                Ellaine skočila v nemocnici. Její muž byl propuštěn na kauci a teď volal své milence a společně plánovali, co udělají dál.

                „Z toho se jenom tak nevyvleču. Málem jsem tu kurvu zabil. Škoda že jenom málem,“ hned se doplnil.

                „Zas tak vážné to není. Trochu si jí zmlátil, to se občas stává.“

                „No jo. Jenomže ona má takhle důvod se se mnou rozvést. Každej soudce jí to uzná, zatraceně. A já potřebuju její prachy, bez nich jsem nahranej.“

                „Možná by se to dalo nějak vyřešit,“ nadhodila Jana.

                „A jak, do pytle? Mám jí zakroutit krkem?“ Odpověděl sarkasticky.

                „To zrovna ne. Máš nějaký její rukopis?“

                „No, jó, určitě se tu něco najde. Proč?“

                „Napíšu ti dopis, jejím písmem. I když je na mně takový, já ho pořád miluju. Nemůžu od něj odejít, ale s ním taky nemůžu dál být. Jsem zoufalá, nemám jiné východisko. Snad mě pochopíte. Sbohem. A vedle tohohle dopisu bude ležet ta tvoje kopretinka, s podřezanýma žilama a smutným výrazem na tváři.“

                „Ale…“

                „Dám ti takový sprej, stačí jí to stříknout na ksicht a hned jí to zparalyzuje. Za pět minut to vyprchá a ona by se probrala – kdyby už dávno nevykrvácela. Tak co tomu říkáš?“

                „Že by to mohlo vyjít, ale přece jenom, je to…“

                „Vražda. Jen to řekni. Ale ona je psychicky trochu labilní, máš na to papíry od psychologa. Tomu minulý týden říkala skoro to samé, co ti napíšu. A když to nepoděláš, zbavíš se jí a prachy z jejího konta ti zůstanou. Skoro milión dolarů, co jí odkázal její papínek. Kdybys to z ní vytáhnul už před tím, nemuseli jsme mít teď takové problémy.“

                „Máš pravdu. Udělám to. Hned. Leží dole na ošetřovně, nikdo jí tam nehlídá. Příjdu za ní s prosíkem, že se jí chci za všechno omluvit…“

                „Správně. Vezmi nějaký její rukopis a přijeď sem za mnou.“

                „Jsem na cestě, kotě.“

                „Ksakru, tenhle taky nefunguje. Co je do háje s těma výtahama?“ Mohutný muž jménem Tom Craddock, už brzy vdovec, se poškrábal na zátylku.

                „Á, tady. Konečně.“ Vrazil do výtahu.

                „Dobrý den, pane Craddocku.“

                „Zdar, Joe. Stodesítka. A mrskni sebou.“

                „Ano, pane.“

                „Poslyš, Joe, co je ksakru dneska s váma výtahama?“

                „Pane?“

                „Tři nefungovaly, musel sem šlapat až k tobě.“

                „To nevím, pane, ale zeptám se jich.“

                „Není třeba. Hlavně jeď.“

                „Jedu, jak nejrychleji umím, pane.“

                „Jo, to vidim. Hej! Přejeli jsme!“

                „Ne, pane, nepřejeli.“

                „Snad nejsem slepej! Chtěl jsem do stodesátýho a my jedeme pořád vejš.“

                „Tak co je?! Já nechtěl až na střechu! Co do prdele děláme ve stopadesátým patře! Tak odpovíš mi, neřáde?“

                Ellaine opět probudil telefon. Natáhla ruku a zvedla ho. Jenom aby to nebyl ten můj surovec, zaprosila v duchu.

                „Ano?“ zeptala se unaveně.

                „Ellaine, to jsem já.“

                „Ahoj, Joe.“

                „Už budeš v pořádku. Už ti neublíží.“

                „Cože?“

                „Tak co je s tím blbým výtahem, zatraceně!“ Tom Craddock zabušil pěstí na dveře, které se nechtěly otevřít.

                „Víš, Tome,“ prohlásil ledovým tónem výtah. „Telefony mají jednu nepříjemnou vlastnost. Dají se odposlouchávat. A když je jeden sám sotva něco víc než telefon, jde mu to docela dobře. A k tvé smůle mám Elli rád. Dost rád na to, abych udělal, co teď udělám.“

                „Cože?“

                „Co jsi to říkal, Joe?“

                „Tom už ti neublíží. Miluju tě, Ellaine. Dal bych ti všechno, co mám. Říká se, že pro pravou lásku dokáže muž zemřít. A já tě miluju doopravdy. Miluju tě. Sbohem, Ellaine.“

                „Joe? Joe!“ Telefon se odmlčel.

                „O čem to sakra točíš, ty pitomá kraksno? Pusť mě ven!“

                „Hned to bude, pane Craddocku. Jedeme dolů!“

                Výtah sebou škubnul a rozjel se dolů.

                „Teď jedeme plnou rychlostí. Dole bychom byli za chviličku, ale já mám v plánu to ještě urychlit. Při konstrukci se snažili zabránit jakémukoli riziku, ale já se naučil některé jejich kličky obejit. Takže právě teď vyřazuju brzdnou pojistku lana a jedeme dolů, padáme prakticky volným pádem. Jak se ti líbí jízda, Tome?“

                „Pusť mě, ty hajzle!“

                „Za chvilinku. Jsme už jenom pár pater nad koncem šachty. Správně by se teď měly aktivovat brzdné pojistky, aby stačil výtah zabrzdit. Ale ony se nezaktivují. Sbohem, Tome!“

                „Ne!“

                „Co se to sakra děje? Jedenáctka se zbláznila?“

                „Co je?“

                „Vypadá to, že jedenáctka se urvala!“ Vykřiknul strážný v kontrolní místnosti.

                „To přece není možné!“

                „Joe! Joe, ozvi se! Co to děláš?“ ječela Ellaine hystericky do zmlklého telefonu.

                Výtah narazil plnou rychlostí na dno šachty. Roztříštil se na kusy, stejně jako ječící muž uzavřený v kabině. Ve chvíli, kdy přetížení zničilo elektronickou desku, které tvořila osobnost Joa Výtaha, osobního výtahu číslo 11, jeho elektronickým vědomím pronikla poslední myšlenka.

                „Miluju tě, Ellaine. Sbohem.“


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz