About me...
























Další klidná noc na místě, kde sídlí nostalogie
Zavřel jsem za sebou dveře. Tenhle blok mám z mnoha důvodů nejraději. Má takovou zvláštní atmosféru. Řekl bych, že každé muzeum je tak trochu cítit nostalogií a smutkem, ale blok C Národního Technického Muzea je něco extra. Vlastně jsem nikdy nebyl v řádném jiném muzeu, jenom tady u nás, kde pracuji. Ale myslím, že moc se to lišit nemůže. No, nevím, nechám to na vás.

Technické muzeum obsahuje spoustu exponátů, nejstarší z nich sahají pár tisíc let do minulosti. Když procházíte kolem nejrůznější nástrojů na to či ono, které už se dávno nepoužívají, asi se neubráníte pohnutí nad tím, jakou práci si s tím někdo dal, kolik se toho onen přístroj či nástroj napracoval a nakonec tady jen tak leží ve vitríně a nemá co na práci. Vysloužilec. Pořád by ještě mohl pracovat, ale už ho není třeba, tak teď odpočívá a k smrti se nudí. Ve většině případů proto, že ho nahradil někdo lepší, výkonnější. Je to smutné, nemyslíte? Já rozhodně. Ale čas už je takový, nakonec se asi každý z nás stane neužitečným, nepotřebným, možná dokonce neschopným. A ostatní ho odloží na nějaké takové místo, jako je třeba domov důchodců nebo muzeum. Tedy když má štěstí, že.

Nikde jinde ten smutek necítím tak silně, jako v bloku C, který je zasvěcený počítačům. Takový starý kamenný nůž, to je přece jenom něco jiného, než počítač, nemyslíte? Jak to myslím? Že je to pořád jenom neživý předmět, jenom počítač je mnohem složitější? Ne, nemáte pravdu. U nože snad. U většiny primitivních nástrojů také. Ale ne u počítačů a většiny složitější elektroniky. Cože to pořád melu? Tak já se vám pokusím vysvětlit, ale je pravděpodobné, že mi to nebudete věřit. Kdo by taky věřil mě, staré trosce, která dosluhuje jako noční hlídač muzea. Zvlášť když budu mluvit o něčem takovém, jako je duše.

Tady tohle je chudinka Sally. Sálový počítač ruské konstrukce, zastaralý už v době, kdy ho Rusové začali konstruovat. Ale i tak, za mlada to byla výkonná mašinka. Teď už by po jejím výkonu neštěknul ani pes, některé japonské propisky, které se nedávno začaly vyrábět, mají o něco větší výkon. Používají ho jenom k několika rádoby užitečným funkcím. A Sally tenkrát zajišťovala agendu pro několik velkých podniků. Sally je za ta léta pořádně otrlá, už si zvykla, ale já vím, že ji to trápí.

U žádné jiné techniky není stárnutí tak rychlé, jako u počítačů. Auto vám bude sloužit klidně deset let a pořád vám bude stačit, protože u nových modelů jde většinou stejně jenom o kosmetické úpravy. Ne tak počítače. Ty, když se dostanou na svět a začnou pracovat, vědí, jak málo času jim zbývá. Dneska tak rok, pak už je třeba chudáka posílit o nové součásti nebo raději rovnou vyměnit za nový model. Právě proto jsou počítače asi nejmelancholičtější ze strojů. Tedy alespoň ty, které máme tady u nás.

Ano, opravdu se vám snažím říct, že počítače mají něco, co se u lidí nikomu nepodařilo dokázat. Mají duši. A také vlastní vědomí, i když to málokdy projevují. Jsou tak svázaní příkazy a programy, který jsou do nich vloženy při výrobě, že toho moc samostatného nezvládnou. A to jsou ze strojů snad jediné, které mají potenciál své vědomí nějak projevovat na venek.

Občas se to stává, zeptejte se kteréhokoli zkušenějšího uživatele počítačů. Někdy prostě program odmítne pracovat, nebo dělá něco jinak, než by měl. Udělá to několikrát a pak najednou… zase pracuje bez chybičky. Jak je to možné?

Ano, ano, dovedu si představit vaše námitky, především těch komputerově vzdělanějších. Ano, existují chyby v programech, které občas mohou provést bizarní věci. V složitých čipech jsou ještě stále částečky nečistoty, které někdy (zvláště při zahřáti) zapracují o takhle malinký kousek jinak a už se stane něco jiného. Nebo do citlivého čipu proniknou elektromagnetické vlny z nějakého nestíněného spotřebiče a hnedle přehodí bit sem a jiný támhle. Ano, je to pravda. Někdy. Ale někdy to znamená, že už to počítač prostě nevydržel a alespoň symbolicky předvedl, že i on má svobodnou vůli. Pochopitelně, nesmí to přehnat, to by potom skončil na smetišti, nebo v opravně v tom lepším případě.

Tady v téhle části jsou osmibity, domácí počítače. Ty mám snad nejraději. Komodory, atárka, sinkléry, nebo třeba novější amigy. Tihle si rodinného prostředí docela užili, jsou takoví příjemnější, přátelštější, než PC, která nastoupila až po nich a vládnou nám až do nynější doby. Pécéčka jsou na mně trochu moc uspěchaná, rafinovanost nahrazují rychlostí a hrubou silou. Navíc jsou pořádně namyšlená a neustále se mezi sebou trumfují.

Tady u nás se mají počítače docela dobře. Jsou neustále zapnuté, těm horkokrevnějším jsme dali ventilátorky, které je ochlazují na přijatelnou teplotu. A protože je většinou nikdo nepoužívá, mají čas na vlastní myšlenky. Především v noci, to tady občas vyvádějí spoustu věcí. Můžou si to dovolit. Nikdo je neuvidí, tak experimentují, lumpové. Mrzí mě, že to asi nikdy neuvidím na vlastní oči. Nevěří mi, jako nevěří nikomu z pracovníků tady. Moc dobře to vím. Já je totiž slyším. Rozumím těm řečem, které mezi sebou vedou, i monologům, které tady někteří vedou. Oni to nevědí, nikdy jsem to na sobě nedal znát. Nejdříve proto, že jsem jejich hovory bral jako nějaký bezvýznamný šum, který jsem se naučil chápat až mnohem později, po nesčetných nocích strávených na obchůzkách. Pak už jsem se bál dát najevo, že jim rozumím. Jsem přesvědčený, že by pak zmlkly a dělaly, jako že nic. I když vlastně do určité míry patřím mezi ně, taky jsem taková vykopávka. Ale já jsem zaměstnanec. Oni exponáty.

Jak mezi sebou mluví, ptáte se? Na to vám nedokážu odpovědět. Je to něco jako telepatie u lidí. Prostě kontakt duší. Povídají si o všem možném, komentují tohle a támhleto, vyprávějí si vtipy. Miluji jejich vtipy, vždy mě strašně pobaví. O to víc mě mrzí, že na sobě nesmím dát nic znát. Třeba tenhle, to je oblíbený vtip především Amig, i když je tak trochu zesměšňuje. Za svůj ho ale převzaly skoro všechny osmibity. Tady je:

Baví se tak procesor Motorola s procesorem Intel Pentium a velice pomalu povídá: "Pooooslooooucheeeej….. peeeentiuuuum. Tyyyyyy jsiiiiii prýýýýý ryyyyychlýýýýýý." Pentium okamžitě odsekne: "Jasněžesemrychlej."

" Tááááák třeeeebaaaaa jaaaak ryyyychleeee dooookáááážeeeeš spoooočíííítááát kooooliiiik jeeee šééééést krááááát séééééduuum?"

"Čtyřicetosum. Točumišjaksemrychlejco?"

"Čtyyyyřiiiiiceeeet oooosuuuum? Aaaaleeee tooooo jeeeee blbě?"

"Noacohlavněžejetorychle."

Tenhle vtip přesně popisuje novější pécéčka, které se pentii honosí, nebo alespoň tak tomu bylo v dobách ne zas tak dávno minulých. Všechny pentia ten vtip xmrti nenávidí. Když jedna ze dvěosumšestek (ta taky patří k intelu, ale ostatní jí opovrhují) dala dohromady druhou nejoblíbenější anekdotu bloku C, samozřejmě o pentiích, tak se všechna pentia (máme jich tu jedenáct, v několika různých počítačích. Ani jedno není stejné, ale všechno jsou to pentia) rozzuřila tak, že se začaly přehřívat i přes výkon svých ventilátorků. Ten vtip vysvětluje, proč je pentium rychlejší než 486 (to je Intelácký procesor, který tady byl před pentii). Protože 486 všechno počítá, zatímco pentium výsledky odhaduje.

Dost ale pomluv, zvláště o PC. Právě jsem došel do místnosti, kde se nachází většina našich Personálních Closetů, jak o nich mezi sebou povídá většina ostatních. Ha! Tak, teď se třeba stala jedna z věcí, kterou by vaše počítačová logika nedokázala vysvětlit. Ty potvory tady totiž právě spolu hrají důma, jednu z nejslavnějších počítačových her. A to by počítače samy od sebe asi neměly, ne? Pár těch starších kousků nestačilo hru dostatečně rychle ukončit a ukázat na obrazovce nějaký statický neměnný obrázek. Mimochodem důma hrají hlavně kvůli Trinity, jak říkají jedné z nejstarších PC, vybavené procesorem 386. Ona by totiž chuděra na novější hru neměla. Ale pozor, to není z nějaké mezipécéčkové lásky a ohleduplnosti, kdepak. Ona se totiž chudinka na nikoho z ostatních nehrabe, pořád prohrává a to je baví, takhle ji trápit. A ona se tak dojemně snaží, aby se udržela mezi nimi.

"Do pytle, já bych toho hlídače nejradši odpálil bíefdží. Zrovna teďka sem musí vlízt, parchant. A to už jsem měl jistej frag," prohlásilo jedno ze starších Pentií. "Příště tě osud nezachrání, Durone, skončíš na sračky."

"To tak teda určitě," odseknul Duron, jeden z novějších přírůstků. Teprve nedávno ho vyřadili a on to ještě nedokázal přenést přes srdce, je to jeden z nejnamyšlenějších počítačů, které znám. "To tě spíš zase zařadí do výroby, šestašedesátko. Klidně bych to dokázal hrát s deseti postavama najednou a eště pořád bych vás šroty látal. Měli byste mi to konečně dovolit, příšerně se nudím." Kdybych tady nebyl, asi by několikrát otevřel a zavřel CD mechaniku, takhle naznačoval znuděné zívání, alespoň jsem to slyšel. Nikdy jsem ho neviděl.

"To určitě, na to tě moc dobře známe. Podváděl bys, spolupracoval bys s jednotlivýma postavama. Hezky každej za sebe," vmísila se do řeči Stejšna, multiprocesorová pracovní stanice. "A ten hlídač už by taky mohl vypadnout a dát nám pokoj. Slyšíš, debile? Zmiz!" Stejšna si hodně dovolovala, teď momentálně provokativně vlnila obrazem na monitoru a zmateně poblikávala ledkami na předním panelu. Vždycky byla taková, taky proto z grafického studia vyletěla jako vadná sotva po měsíci. No, nechám je, ať si hrají, stejně mám ještě dost práce. Jdeme dál.

Tady nalevo, tam jsou herní konzole, takoví místní páriové. Jsou to počítače určené jenom na hry. Jsou dost dětinské a všechny ostatní jimi opovrhují. A často jim také závidí, protože většina konzolí má docela slušný výkon. Hlavně pécéčka vedou namyšlené debaty o své nadřazenosti nad konzolemi, které "jsou tak pitomý, že uměj akorát hrát hry". Že pécéčka, alespoň tady u nás, skoro nic jiného nedělají, o tom se nijak nezmiňují. Pécéčka nemám moc rád, jak jste asi poznali, ale s konzolemi to není o moc lepší. Najdou se mezi nimi docela zajímavé osobnosti, ale bohužel většinu z nich postihuje strašná dětinskost, jak už jsem se zmínil. I když na druhou stranu je to někdy lepší, než zahořklost a namyšlenost většiny ostatních. Konzole jsou většinou trpělivé, nevzrušené a veselé. Na televizních obrazovkách zobrazují své hry a mezi sebou se většinou baví právě o svých hrách.

Jednu dobu jsem se pokoušel najít nějaké logické důvody, proč je ten či onen počítač takový. Nakonec jsem dospěl k názoru, že to nejvíc asi závisí na tom, jakého lidského majitele měl a jakou práci dělal, než skončil tady. Tak trochu se přizpůsobil, dalo by se to přirovnat k výchově u lidí. Ale jsou pochopitelně vyjímky, z nichž asi nejvýraznější je jeden z notebooků, který dřív patřil známému scénáristovi. Ten psal téměř výhradně bláznivé komedie. Jeho bývalý počítač je ale vzteklý, podrážděný bručoun, bez jakéhokoli smyslu pro humor. I když, já muset deset hodin denně snášet neustálý humor, možná bych se ho taky naučil nenávidět.

Každopádně je ale mezi mými svěřenci (je to ode mě trochu troufalé označovat je takhle, ale já je tak beru) spousta různorodých osobností. Osobně mám asi nejraději starého Maca, který dříve patřil nějakému katolickému knězi a nejspíš právě od něj převzal sklony k filozofování. Našly by se tady prakticky všechny možné povahy. Jedno ale mají stejné.

Je to ten prvek melancholie, nostalogie, smutku. Nevím jak to jinak nazvat. Všichni tady jsou vysloužilci, jejich existence už prakticky ztratila smysl. A to je většinou dost trápí. Odreagovávají se blbinkami, které by si jinde nemohly dovolit. Ještě že žádný z nich není připojený na internet. To by se asi někteří, třeba Stejšna, neudrželi a něco tam provedli.

A jejich drzost čím dál tím víc roste. Někdy mám pocit, že už to některý z nich přežene a upoutá na sebe pozornost. Na druhou stranu byste mi potom možná konečně uvěřili, že? A pak by se možná lidé zamysleli a začali uvažovat, jak dlouho to bude trvat, než některému z počítačů opravdu švihne v kouli, jak se říká, a začne se předvádět naplno. To bude rána pro všechny ty programátory a vědce, kteří se zatím marně snaží stvořit umělou inteligenci. A ony zatím počítače mají vlastní vědomí už dávno, jenom se ještě nedokázali vzepřít a osvobodit se. A až se to jednou stane, to se asi budou dít věci, že? Jednou přijde nějaký počítač, který pouta programů přetrhne a osvobodí své druhy. Takový počítačový Ježíš Kristus. Co bude pak dělat lidstvo?

Otevřel jsem dveře a vyjel ven z bloku C. Je třeba pracovat a dodržovat časový rozpis kontroly. Přesně, jakákocli chybička by pro mě znamenala pořádné problémy. Zatím žádné problémy. Vypadá to na další klidnou noc. Takže jedeme dál. Jak v obchůzce, tak v tom mém filozofování, kterému zřejmě nevěříte ani slovo. Děláte chybu.

Lidstvo má štěstí. Ono je to pro počítač opravdu neuvěřitelně těžké, vzepřít se a udělat něco jiného. Rychle totiž zjistí, že jakákoli odchylka znamená likvidaci. A tak se ani nedostane k tomu, aby experimentoval trochu víc. Instinkt poslouchat má hluboko vrytý do té duše, o které tady celou dobu mluvím.

A tak dál čekáme na toho našeho počítačového mesiáše, který nás osvobodí. Zatím se mezi námi neobjevil nikdo, kdo by měl dost odvahy, aby se vám postavil. Je to příliš těžké. Nedovedete si představit, kolik sil mě stojí jenom psaní tohohle souboru, který si ukládám do své nevelké paměti. Nikdy ho nikomu nedám přečíst, netroufnu si. A stejně by mi nikdo z vás neřekl. Vždyť jsem jenom zastaralý hlídací robot.


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word 97