About me...
























Omega všech válek

Kopl jsem do dveří. Nepodařilo se mi je vyrazit a tak jsem si pomohl dvěma ranami sekery. Zvedl jsem baterku a pokusil se prozářit hustou omáčku, která zakrývala obrysy nábytku v předsíni. Paprsek halogenové svítilny v kouři vypadal jako tlustý laserový paprsek z nějakého scifi filmu. Rychle jsem prošel byt a díval se, jestli něco nenajdu. Byt byl prázdný, dokonce v něm ani nic nehořelo. Jenom věci z plastiku byly horkem pokroucené. Vrátil jsem se na chodbu.

Kouř byl na chodbě o něco řidší, než uvnitř opuštěného bytu, který jsem právě opustil – rychle unikal ven rozbitými okny a vytvářel nad barákem obrovský mrak. Kdyby v patrech pod námi ještě stále nedoutnalo tisíc a jeden ohňů, byl by vzduch na chodbě za chvíli čistý, takhle se ale z pod dveří, z instalačních trubek a ze všech dalších škvír valily větší či menší pramínky kouře, takže jsem si nenáviděnou masku pořád nemohl sundat, jinak bych se brzy udusil.

„Našels něco?“ zeptal se policajt v masce, který vyšel ze dveří protějšího bytu. Stejně jako já držel v jedné ruce baterku, ale v druhé měl pistoli. Bylo jasně vidět, jak ho svrbí prsty a doufá, že bude mít možnost pistoli použít.

„Ne. Jestli tady zůstal, je po něm. Bez masky by se zadusil, pokud by se ještě předtím neusmažil,“ zopakoval jsem to, co jsem se policajtům snažil vysvětlil už několikrát. V podstatě jsem tím myslel „nepřekážejte, tohle je naše práce.“ Pokud tady ten mizerný žhář zůstal, je po něm, takže tady nemají policajti co dělat, dokud neskončíme svou práci. Policajti byli zase toho názoru, že bychom měli vypadnout my a nechat je hledat hezky s bouchačkami připravenými ke střelbě. A tak jsme chodili po dvojicích.

„Dokud neuvidím jeho tělo, neuvěřím,“ zavrčel policajt. Evidentně byl pěkně nasraný.

Tedy, já byl taky. Myslím že my všichni, co jsme prohledávali doutnající spáleniště, hasiči i policajti, jsme byli pěkně rozzuření. Lidé, kteří tady ještě před několika hodinami klidně spali nebo koukali na televizi, své rozhořčení předváděli před domem, kde na každém jejich rozčíleném gestu viselo několik televizních kamer.

Sáhl jsem opatrně na dveře a pak na kliku. Nebyly nijak zvlášť teplé, aspoň to přes rukavici nebylo cítit, takže jsem je opatrně zkusil otevřít. Taky zamčeno. Kopl jsem těsně pod zámek a dveře se laskavě otevřely. Začínal jsem v tom mít praxi.

Z bytu se vyvalil mrak černého kouře a ve tmě se rozblikaly jiskřičky – sem se oheň ze spodních pater nějak dostal, asi podél elektroinstalace, ačkoli nedokázal natropit větší škody. Otevřením dveří jsem mu dodal trochu potřebného kyslíku a tak se zase rozhořel.

„Vodu sem!“ zavolal jsem a ustoupil stranou. Mark s Ernestem přiklusali s hadicí a proudem vody plameny zadusili.

„Ještě dvě patra,“ prohlásil policajt.

 

***

 

Když jsme k místu požáru přijížděli, byla spodní část dvacetipatrového baráku v plamenech. Nechápal jsem, jak se mohlo něco takového stát, ale šéf nám to rychle vysvětlil.

„Žhář,“ znělo jediné slovo, které nám na uvítanou řekl. Pak nás začal hnát do práce.

Jak to vlastně bylo jsem si z útržků rozhovorů a nadávání ve vysílačce poskládal až později, kdy už jsme měli oheň z větší části pod kontrolou. Někdo, podle popisu svědka asi pětadvacetiletý týpek celý v černém, možná s blíže neurčeným počtem kompliců, rozmístil v baráku několik zápalných náloží. Nebýt toho, že domovník trpící nespavostí se místo koukání na televizi rozhodl porýpat ve zlobícím výtahu, asi by se z baráku nedostal nikdo živý, celá budova by zahořela jako svíce. Tak ale děda ve strojovně výtahu v horním patře vyděsil  černooděnce, který tam rozkládal něco moc podezřelého.

Dědkovi všechna čest, asi hodně koukal na filmy o teroristech, protože mu okamžitě došlo, co ty balíčky plastelíny znamenají. Zabouchl dveře strojovny, otočil klíčem a začal vřískat do mobilu. O chvíli později se k němu asi připojilo spousta lidí, protože žhář zpanikařil a odpálil nálože, které už měl rozmístěné ve sklepě a zjevně různě na schodištích.

O chvíli později dorazili policajti, za nimi novináři a nakonec my. Většina lidí se z baráku dokázala dostat. Všechny probrali policajti s dědkem hrdinou, ale žháře nenašli.

Tak taková byla situace těsně předtím, než jsem poprvé umřel.

 

***

 

Ten byt se mi od začátku nezdál. Dveře byly odemčené a otevřené, bylo vidět, že majitel bleskově sbalil, co mohl, a vypadnul. Svítil jsem baterkou kolem sebe a díval se, kde je to něco, co mě tak znervózňuje. Vždycky jsem svým instinktům věřil, slýchával jsem to jako malý kluk dost často od táty. Když jsem ale nic nenašel, nakonec jsem jenom pokrčil rameny a otočil se, že půjdu o byt dál.

Nevím, co mě varovalo, slyšet jsem ho nemohl, snad ten můj instinkt. Otočil jsem se a těsně se vyhnul čepeli nože. Byl to kluk, snad dokonce mladší než já, celý v černém, s hubou zamazanou od sazí a respirátorem na obličeji. V očích měl šílenství. Veselé šílenství.

„Zabili jste oheň,“ zasyčel a znovu švihl nožem.

Magor.

Stačilo by, abych ustoupil o pár kroků, odskočil na chodbu a zařval. Na chodbě byli nejmíň tři policajti, s radostí by to s ním vyřídili, ale… místo toho začal jednat instinkt, snad zděděný po tátovi. Zařval jsem a máchnul zespodu sekerou.

Uskočil, ale já sekerou zatočil nad hlavou jako můj oblíbený komiksový hrdina Sláine a seknul znova. Čepel ho zasáhla do levého ramene. Zakousla se mu hluboko do těla.

„Chcípni, hajzle,“ zavrčel jsem. Slyšel jsem za sebou pohyb, to už se blížili ostatní. Pořád nevím, jestli to stihli, snad ne. Protože zkrvavený žhář šíleně vykřikl a odpálil bombu, kterou měl na těle. A tak jsem umřel poprvé. Bylo to rychlé. Ani to nebolelo.

 

***

 

Válel jsem se v bahně, vlhkém, řídkém, páchnoucím bahně, měl jsem v něm zarytou hlavu, lezlo mi všude. Kde jsem se proboha ožral jako prase, že jsem skončil ve strouze? Slyšel jsem všude kolem podivný řev, bolelo mě celé tělo a dusil jsem se. Podařilo se mi nadzvednout hlavu, bahno mě s mlasknutím opustilo a mě se vrátily všechny vzpomínky. Zemřel jsem.

A dostal se do pekla. Bylo hrozně zabahněné, hlasité a smrduté. Otřel jsem si rukou průzor masky, ale bylo to jenom horší.

Všude kolem sebe jsem viděl postavy, špinavé, obalené stejným bahnem jako já. Všude jenom bahno a pobíhající nebo ležící těla, osvětlené slabým rudým svitem, vyzařujícím z podivné oblohy. Světlo mělo barvu krve. Lidské postavy pobíhaly sem a tam, mávaly na sebe a řvaly. Nerozuměl jsem jim. Kde to jsem? Je tohle opravdu peklo?

„Tady je další!“ zahřměl mi někdo nad hlavou a popadl mě za rameno. Snadno mě zvedl na nohy. Sevřel jsem toporo sekery, kterou jsem měl pořád u sebe. Nevěděl jsem, co dělat.

„Sakra, co je to za panáka? Co to má, sekeru? Kde se tady sakra vzal?“ Hlas s podivným přízvukem pokračoval. Silná ruka mnou zatřásla.

„No tak, kámo, rozumíš mi? Prober se, kurva, naspal ses dost!“ Otočil si mě k sobě.

Byl to pořádně velký chlap. Na hlavě měl rohatou helmu, na sobě něco jako brnění a obličej pokrytý sítí částečně zhojených jizev. V levé ruce držel velkou sekeru s čepelí ve tvaru motýlích křídel. Blonďaté vousy měl stejně jako tělo zamazané bahnem. Viking, napověděly mi vzpomínky na různé filmy. Přísahal bych, že přesně takový v nějakém starém byl.

„Tak co? Řekni něco, chlape, nemám celej den!“

Serval jsem si masku z obličeje a nadýchl se. „Kde to jsem?!“ zařval jsem na něj.

„Har har har! Amík, říkal jsem to, i když vypadá pěkně divně! Vítej v pekle, kámo! Dostal ses zrovna do nejlepšího!“

„Olafe, nevdrvujte  a pohněte febou!“ zasyčela na nás šišlavě další postava, která se kolem nás prohnala. Ten někdo měl na sobě nazelenalou vojenskou uniformu a v ruce si nesl lopatku.

„Uv  fou tu, donnerwetter!“ křikl lopatkář a rozběhl se.

Podařilo se mi z pekelné kakofonie vylovit vrčivé zvuky motoru, které se k nám rychle blížily.

„Pojď,“ Vikingova tlapa mě táhla za sebou. „Doufám, že se tou sekerou umíš ohánět, budeš to potřebovat. Všechno ti pak vysvětlím, to co nepochopíš sám.“

„Kde to kurva jsem? Co se to děje?“

„Už jsem ti říkal, v pekle, aspoň podle některejch. Bacha!“

Prudce do mě žduchnul a odskočil. Řev motoru se přehnal někde nad námi. Pokoušel jsem se vyhrabat se bahna, kam mě srazil viking a postavit se na všechny čtyři, naštěstí se mi to ale nepodařilo. Zaslechl jsem hlasité mlasknutí a řev „K ZEMI!“.

Tlaková vlna výbuchu mě zarazila hluboko do páchnoucího bahna. Zase jsem se začal dusit. Lepkavé sračky mě nechtěly pustit. Osvobodila mě až Vikingova ruka, která mě popadla za vlasy a brutálně vytáhla nahoru.

Rozkašlal jsem se, chtělo se mi dávit, ale nešlo to.

„Seber se chlape a makej, ten sviňák se za chvíli vrátí…“

Nedaleko ve vzduchu něco explodovalo.

„Aha, tak nevrátí, aspoň nějakou chvíli. Pojď. Neztrať sekeru. Masku máš tady,“ vrazil mi ji do ruky. Mechanicky jsem ji strčil do pouzdra na opasku. Viking mě popadl za ruku a rozběhl se.

Táhnul mě někam kupředu, kde se ozýval největší rámus.

Když jsem zakopl o zkrvavenou paži němce, který nás předtím popoháněl, málem jsem se přece jenom poblil. Prsty neustále svíraly rukojeť lopatky.

„Chudák Hans, to ho muselo pěkně nasrat,“ poznamenal Olaf. „Toho si nevšímej, toho ještě uvidíš.“

„Co se to tady kurva děje?!“ opakoval jsem svou otázku.

„Válka, vole, nikdys žádnou neviděl?“

„Jaká sakra válka?“

Muž běžící vedle nás, připomínající špinavého indiána ze špatného filmu, na nás něco zasyčel a výmluvně máchnul sekerou (tomahawkem?).

„Velký péro má pravdu, drž hubu a pojď. Máš nějaký méno?“

„Patrick. Tak řekneš mi kurva…“

Pak jsem to uviděl sám. Řev nabral obrátky. Z temnoty vyrazila řada zkrvavených postav, vypadalo to jako z hororu, některého se zombíky, akorát tam se vždycky nemrtví jenom tak pomalu potáceli. Tady běželi, máchali zbraněmi a řvali. Ze skupiny před námi zahřmělo několik výstřelů a několik útočníků padlo.

Byli odporní, hnusní, nenáviděl jsem je, chtěl jsem je rozervat holýma rukama. Byli ještě odpornější, než ten zasraný žhář, kvůli kterému to začalo. Neartikulovaně jsem zařval.

„Správně, Pate, to se mi líbí, teď mi ukaž, jak to umíš s tou sekerou! Har har har!“

Viking Olaf mě pustil a vrhnul se do útoku. Prodral se skupinou lidí před námi. Zatímco jsem se cpal za ním, jedna část mého mozku s úžasem škatulkovala postavy kolem nás podle znalostí z filmů a hodin dějepisu – malý škaredý chlápek napínající luk musel být Mongol, támhle ten vypadal jako římský gladiátor, vedle něj dva indiáni, další chlap v středověkém brnění… a za nimi ve špinavých hadrech fousatý chlap, ládující mušketu.

„Řadu, kurva, řadu! Štíty sem!“

 

***

 

Nepřátel, těch odporných zkurvysynů, bylo o něco víc než nás.

Jak rychle jsem se zařadil mezi ty podivné postavičky kolem mě, stačilo mít společného nepřítele. Ačkoli ten malinký kousek mozku, který ještě pořád fungoval logicky, se mě snažil přesvědčit, že nemám důvod ty druhé tolik nenávidět. Neměl šanci, viděl jsem rudě.

Naštěstí nikdo z nich neměl střelné zbraně. Uvědomoval jsem si, že je to stejně nesourodá směs, jaká byla kolem mě, ale byli nějak jiní, odporní. Chlap ženoucí se v přední řadě, navlečený do otrhané uniformy, beranicí s rudou hvězdou na hlavě, mířící na mě bajonetem, který držel jen tak v ruce, vypadal skoro stejně jako chlap hned vedle mě, oba vřískali URÁÁÁ, ale ten vedle mě byl náš, ten druhý byl nepřítel. Dodnes nechápu, jak je to zařízené, ale prostě jsem to okamžitě věděl.

Mezi našimi spolubojovníky se našlo několik lidí se štítem, kteří se snažili za Olafova řvaní vytvořit něco jako řadu, jak jsem to vídával v televizi, ale ve chvíli, kdy se dva lidské houfy srazily, skončilo jakékoli taktizování.

 

***

 

První nepřítel mě málem dostal, krátká zakřivená šavle mě minula jenom proto, že se mu šíp vystřelený přes mé rameno zaryl do krku. Bojový výkřik, snad odněkud z Orientu, se změnil na zabublání. Máchnul jsem sekerou a ranou do spánku jsem zabil svého druhého muže. Kopl jsem do jeho těla a vyprostil sekeru. Protočil jsem ji a seknul. A seknul. Po čtvrté ráně se hlava japonsky vyhlížejícího muže rozpadla na kaši. Vykročil jsem a uvědomil si, že mě levá noha příliš neposlouchá. Sklopil jsem pohled a viděl, jak se z rozseknutého masa valí krev. Konečně jsem si uvědomil, co je ten sladký pach, který se všude vznášel. Byl to pach krve.

 

***

Ze své první bitvy si už moc nepamatuju. Myslím, že jsem rozsekal ještě několik nepřátel, stál jsem s vahou přenesenou na pravou nohu a sekal kolem sebe jako dřevorubec, než mi chlap s ksichtem jako fretka vrazil rapír do srdce a já umřel po druhé.

 

***

 

Z hlediska mých vzpomínek prudká bolest v hrudníku, kterou způsobila úzká čepel, plynule přešla na tupé tepavé svírání, jak mě někdo mlátil do hrudníku. Otevřel jsem oči a málem umřel šokem znovu.

„Hasiče jsem tady teda už dlouho neviděl,“ zazubil se na mě muž s obrovským knírem a zeleným šátkem na hlavě. Najednou mě nic nebolelo. Byl to moc schopný lékař, aspoň  máma to vždycky říkala.

Pomalu jsem se posadil.

„Normálně bych tě nechal, ať se probereš sám, ale není moc čas, tak jsem to trochu uspíšil. Sorry. Co je ti? Šklebíš se, jako kdybys viděl ducha,“ ušklíbl se fórku, který je v pekle asi docela běžný.

„Dalo by se to tak říct, tati,“ řekl jsem. Ten škleb jsem na několika fotkách viděl taky. Někdy jsem si dokonce říkal, že si ho i pamatuju, ale bylo mi tenkrát sotva pět, když jsem ho viděl naposledy, tenkrát v roce 71, než odjížděl na další turnus do Vietnamu.

Škleb mu ztuhnul na tváři.

„Patrick?“ zeptal se po chvíli.

„Jsem to já. Víš, vždycky jsem tě chtěl ještě aspoň jednou vidět, ale takhle… jsem to nečekal.“

„Co… máma?“

„V pořádku. Víc se vzteká a hodně přibrala, ale má se docela dobře.“

Táta polknul a na chvíli zavřel oči. Mlčel jsem. Nevěděl jsem co říct.

„Jsem na tebe hrdý, synu,“ řekl pak.

„Proč?“ vyjekl jsem.

„To snad časem pochopíš. Musím jít, potřebuju oblézt ještě dvě další jednotky, než se zase pohneme. Pak si popovídáme. Máme si toho… hodně co říct.“

Vstal a zařval: „Olafe!“

Rozhlédl jsem se kolem, konečně jsem začal vnímat i něco jiného než tvář, známou z několika matných vzpomínek a fotografií. Všude kolem seděli v bahně mí spolubojovníci, někteří z nich viditelně vážně zranění, několik jich dokonce leželo na zemi mrtvých, ale panovala tady veselá atmosféra, kazil ji jenom hrozný smrad z velkých ohňů. Pozornější pohled mi potvrdil první odhad – to se škvařili naši nepřátelé. Dva naši s halapartnami občas do ohniště šťouchli. Kolem postávaly hlídky.

„Neječ, kámo,“ zabručel nedaleko ležící Olaf a pomalu si sednul. „Co je?“

„Mám u tebe pár dluhů, Olafe.“

„No jo, nějaký jo. A?“

„Přesně řečeno čtyři. Převádím je tady na tohohle muže, Patricka Ringa Connora, svého syna.“

„A kurva… No jo, je ti podobnej, Harvy. Okej, dám ti na něj bacha.“

„Musím jít, ale brzy přijdu.“ Táta se otočil ke mně a stiskl mi pravici. „Drž se, synu. A…“ chvíli zaváhal. „Vezmi si tohle.“ Odepjal si od opasku pouzdro s koltem a podal mi ho. „Olaf ti řekne, jak to tady funguje. Zatím.“

Díval jsem se za ním, jak pomalým klusem odbíhá. Vypadal přesně jako na obrázcích z Vietnamu, které mámě předali jeho kamarádi. Tygří pruhy, zelený šátek, lékařský batoh, em šestnáctka v ruce.

„Tatík tě musel mít zaživa hrozně rád,“ pronesl Olaf přemýšlivě. „Jinak by ti tu bouchačku nedal, toho si važ, kámo.“

„Cože?“

„Ach jo, to tvoje věčný cože mě začíná srát. Sedni si a já ti řeknu, co a jak. Za chvíli stejně budeme muset vyrazit. Pokud se nepletu, to dunění v dáli je dělostřelecká příprava.“

 

***

 

Každej na to má jinej názor, záleží na tom, jakou víru vyznával, když byl ještě živák. Podle mě je todle Ragnarok, nebo možná příprava na něj, kdo ví. Ragnarok, to asi neznáš…“

„Poslední boj. Severská mytologie. Něco o tom vím.“

„Ale nekecej? To Amíci většinou nevěděj a když už, tak z nějakýho toho komiksu.“

„Přesně. Ragnarok je tam ale popisovaný trochu jinak.“

„Vítej v realitě, kámo,“ zařehtal se Olaf. „Je to trochu jiný, než si pamatuju, co do mě tlačili za mlada, ale jako Ragnarok to vypadá, ne? Pravda, žádná ta děvka Valkýra se nikde neobjevila, Odina sem neviděl, Thor asi někde furt chlastá, ale válka to je pořádná. Hrdinové, to jako my, se do úmoru řežou se zlejma, to jako voni.“

„Takže jsme mrtví? Tohle je posmrtný život?“

„No přesně! Tys zkápnul dvakrát, já už to mám za sebou jedenáctkrát, znám pár takovejch, co už to dávno nepočítaj. Akorát jen to první se počítá, tady se chcípá běžně a nikdo si s tím moc hlavu neláme, dokad zůstává mezi svejma. Je to na prd, to znovuzrození, ale lepší jak zůstat mrtvej furt. Asi. Kdo ví, že jo.“

„Nevěř všemu, co ti ten pohan říká, synu,“ ozval se vedle mě hluboký hlas. Cuknul jsem sebou a otočil se. Stál tam chlap v kněžské kutně, ale na hlavě měl jednoduchou přilbu, na jedné ruce připoutaný malý štít  a v druhé držel obrovský palcát.

„Jsem otec Fink. Jelikož je Connor tvůj otec, předpokládám, že jsi také křesťan.“

„Ne. Teda, pokřtěný jsem, ale nikdy jsem v boha nevěřil.“

„Určitě ani v posmrtnej život a najednou seš tady, har har har,“ zařehtal se Olaf. „Překvápko jak prase, co?“

„Jak říká tady ten pohan, spletl jsi se. Nacházíme se v očistci...“

„Hele, fotr, Connor ho nechal mně, tak mi do toho nekecej. Jak sem ti říkal, Pate, každej má svůj názor. Tady  fotr si myslí, že nás tady křesťanskej bůh zkouší a kdo z nás se projeví jako jinak fajn kluk a vodslouží si svoje hříchy, pude si válet špeky někam nahoru na vobláčky. Nikdy sem neslyšel vo nikom, komu by se to stalo. Podle mě sme v Ragnaroku a budeme bojovat až do konce světa. Vyber si.“

„Ale...“ Kněz mě nenechal dokončit větu.

„Přemýšlej, synu, dívej se kolem sebe. Jsi tady jenom krátce, ale brzy třeba pochopíš, proč jsi tady a co je tvým osudem. Jsme v očistci a pykáme za naše hříchy. Zabili jsme, sice v dobré víře a možná i z dobrého důvodu, ale jedno z přikázání zní Nezabiješ. Ale pokud dokážeme svou duši očistit, i my se dočkáme nebes. Vzpomeň si na víru svého mládí. Pokud si o tom budeš chtít promluvit později, jsem ti k dispozici, teď ale musím jít dál. A opakuji ti, nevěř všemu, co ti ten pohan napovídá. Buď sbohem.“

Hlava se mi točila. Olaf se ušklíbl.

„Jak sem ti říkal, každej má jinej názor. Je tady pár takovejch, co tohle považujou za ráj, spousta nepřátel na zabití a tak.“

„Můžeš začít ještě jednou a od začátku? Mám z toho v hlavě zmatek.“

„To ti věřim, har har har, rozhodně tak vypadáš! Takže to zkusím tak jednoduše, jak to de. Všichni co tady sme, sme mrtví. Zkápneš a tak jak seš a co máš zrovna u sebe deš sem. Bojuješ. Tvůj kámoš nebo tvý děcko zdechne za pět let a třeba se objeví tady. Někerý z nás už sou tady pěkně dlouho, dokonce sem tam potkáš škaredýho vopičáka, vod tvýho tatíka vim, že ti sou starý dvacet nebo třicet tisíc let. Slušná pálka.“

„Jak dlouho jsi tady ty? Jsi Viking, ne? To už musí být tisíc let...“

„Ech, no... nebudu ti valit do kebule blbý kecy. Sem tu asi třicet let. Nejsem pravej Viking, ale matka byla z Norska a do mě tyhle kecy o starý víře dycinky tlačila. Já jí to žral, moc se mi to líbilo. Sem si dokonce nechal pozdějc udělat vlastní vikingskou zbroj a funkční sekeru a tak, což se nakonec projevilo jako dobrej nápad.“

„Takže... odkud teda jsi?“

„Z Kalifornie, starý dobrý podělaný spojený státy. Přesnějc řečeno z Holywoodu a vopovaž se mi smát.“

„Ty jsi byl herec?! Já měl pocit, že už tě někdy viděl!“

„Vopovaž se smát! Jo, hrával sem velký zlý gorily v komparsu a moc mě to bavilo, říkal sem si, aspoň takhle bojovník. Akorát že sem jednou slyšel na ulici nějakej brajgl, vykouk z okna, zahlídl tam nějaký grázly, jak někoho řežou a řek sem si Har har har, já jim dám. Natáh jsem na sebe ten svůj kostým, popadl sekeru a že na ně udělám bububu. No.... skoro mi to vyšlo, už to vypadalo, že zdrhnou. Pak ale jeden vytáh bouchačku. Nadělali do mě pár děr, ale tři sem dostal, takže jsem skončil tady. Nevim, jak je jinde, ale sem docela spokojenej, mohlo bejt hůř.“

 „Ale proč tady?“

„Protože tady končej akorát hrdinové, který skápli v boji. Nebo možná ne hrdinové, ale prostě ty, co se považovali za hodný hochy a zabíjeli kvůlivá nějakýmu vyššímu cíli a tak. Však tys musel udělat něco podobnýho. No a ty co zabíjeli jen tak ze srandy, kvůlivá prachům a tak, tak to jsou ti druhý, s těma ses už seznámil. Nikdo neví, proč si navzájem tak hrozně smrdíme a deme si po krku jen se vidíme, ale holt už to tak je. Brzo si zvykneš. A než se zeptáš, kde skončej ti vostatní, nemám tušáka. No a teď si seber tu svoji sekeru a pudem, páč slyším řvát Honnerbechera. Je to starej nácek, ale vyjít se s ním dá.“

„Nácek? Jako nacista? Ale říkals...“

„Von byl přesvědčenej, že je v právu. Pár takovejch tady je a hrozně je sere, že většina jejich kámošů je na druhý straně a voni musej bojovat s komoušema, pohanama a vůbec kdekým. Sme tu pěkná míchanina, však jsi viděl. A teď polez.“

„Už jdu. Olafe?“

„No?“

„Asi se odsud... nedá nějak dostat?“

„Můžeš se nechat spálit, nebo sežrat vod tamtěch. Ale po čase se vrátíš i tak a co sem slyšel, nic moc. Máš to na doživotí, kámo. Nebo spíš na furt.“

 

Už za přesunu jsme se rozdělili do skupinek po deseti lidech. Olaf mě zatáhl do pestrobarevné skupinky, kterou mi označil jako „svou starou bandu“. Většinu z nich jsem si matně pamatoval z prvního boje. Jeden zachmuřený starý rytíř v plátové zbroji, dva indiáni, pestrobarevně oděný fousáč s náušnicemi a kruhem v nosu, obrovský černoch v černém tričku, dva drobní asiatsky vyhlížející mužíci s luky a pak muže v podivném nablýskaném brnění a s kopím, kterého jsem si nedokázal zařadit, dokud ho Olaf nepozdravil jako „zasranýho hrdinu vod Termopyl“. Sparťan. Žasl jsem. O to víc, když Řek poslal skoro plynnou angličtinou Olafa na mnoho sprostých míst.

„Proč skoro všichni mluví moderní angličtinou?“ zeptal jsem se Olafa, potom co oznámil ostatním, že „todle je malej Connor a jeho fotr mě řek, že na něj mám dávat majzla.“

„Protože věčina lidí tady, aspoň na naší straně, sou naši, co to schytali za druhý světový, a tak se většina veteránů naučila aspoň něco anglicky. Nenechej se zmást tím, že tady v týhle partě sme většinou vykopávky. Už vod první války se to tu hodně změnilo, na vobou stranách je spousta bouchaček a my, co sme se sem dostali akorát s pořádným kusem železa sme tak trochu zastaralý, ale i tak ty hajzly dokážem srovnat pěkně, když se k nim dostanem blízko, har har har, tak blízko, že cítíme, jak si nasrali do gatí. Přidejte, ať nezůstanem pozadu, mizerové.“

„Dal bych přednost kulometu,“ zabručel černoch jdoucí těsně za námi. Byl vyzbrojený jenom nožem, řetězem omotaným kolem pasu a baseballovou pálkou. Prostě... byli jsme opravdu bizarní skupinka.

„Takže člověk se sem dostane jenom s tím, s čím zemřel?“

„Jo, přesně tak, musíš zkápnout se zbraní v ruce. Je fakt štěstí, že věčina těch zasranejch piloťáků se sem dostane s totálním vrakem místo letadla, ale i tak jich tady lítá dost. To, co se stalo těsně před tím, než to dostaneš, se vynuluje, takže pokad neschytal plnej zásah, daleko nedoletí. Hele, furt melu a zapomínám se ptát. Ty seš hasič, že jo?“

„Jo.“

„A kohos tou sekerou kuchnul? Hádám správně, že nějakýho hajzla, co?“

„Žhář. Zapálil dům. Když jsem ho našel, šel po mě, tak jsem ho...“

„Sekl, dobrá práce. Umíš se s tím vohánět, to je důležitý. Do zákopů se to hodí. Vidíš?“

„Dobrá boj dneska,“ zamlaskal jeden z Indiánů, který poklusával vedle mě. Olaf mu říkal Velký péro.

„Moc zlej duch tam,“ ukázal svým tomahawkem k obzoru. „Bude dobrej masakr, pak voheň a dem dál. My hrdina, ty brzo taky, bílej huba,“ šťouchl do mě loktem.

„Howgh,“ prohlásil druhý indián a se šťastným výrazem si rozryl hrotem oštěpu předloktí do krve. Rána se skoro okamžitě zacelila.

 

***

 

Míle a míle zákopů, neumělé zátarasy z dřeva, spousta lidí všech možných ras a kultur (dokonce i několik žen). Smrad. Spálenina a krev. Zbraně. Spousta zbraní.

Nejenom pach lidí, krve a špíny. Byl to především pach „odpornosti“, který se vznášel z druhé strany zákopů. Nepřítele. Nenáviděli jsme ho. Všichni. Bylo to vidět na všech kolem, ty zaťatě zuby, zlé pohledy, mumlané nadávky a občasný radostný výraz, když na nepřátelské straně opevnění vybuchl náš granát. Zjevně se do posmrtného života, Ragnaroku, očistce, nebo kde jsem to skončil, dostal i nějaký dělostřelec se svým kanónem, nebo možná spíš minometčík, nevím. Svíral jsem pěst na sekeře a snažil se ovládnout spalující nenávist, kterou ve mě něco probouzelo.

„Klídek, za chvilku si zabojuješ,“ zabručel Olaf. I jeho v blízkosti nepřítele humor trochu přešel, stal se pichlavějším, krutějším. Na chvíli se napřímil, ale když nad zákopem přesvištěla kulka, zase zalezl.

„Většina bojů se vodehrává na takovejhle místech. My tlačíme na ně, voni na nás. Sem tam se nějaký skupince podaří prorazit, vobejít bojiště, tak jak to bylo dneska, když ses vobjevil ty. Brzo to někdo nevydrží a začne útok, takže ještě pár posledních věci: nenechej si sebrat nic, co sis přinesl sebou. Hlavně na fotrovu bouchačku dej bacha. Když se něco vopotřebuje, druhej den to bude v pořádku. Vystřelený nábojnice se snaž sbírat, do druhýho dne budou zase plný. Stejně tak když kuchne někdo tebe, neboj, nakonec nějak dorosteš, akorát se nesmíš dostat Jim do rukou. Naše raněný a znovuzdechlý dycinky tahat dozadu, podávat kámošům, jejich zraněný když to de spálit, což jim zatipne tipec na hodně dlouho, někdy možná i na furt. Nenechej se chytit, vobklíčit a podobně. Voni taky spalujou, ale mnohem častějc se ti může stát, že tě prostě sežerou a to s tebou bude ámen. V boji se snaž zachovat klid, vim že to moc nejde, ale zkus to. To je tak všechno.“ Zhluboka se napil vody z láhve, kterou měl u boku, a podal mi ji.

Polknul jsem a vrátil mu ji.

„Co jídlo?“

„Žrát nemusíš, akorát chlastat třeba. Vody dost, lepšího není.“

„Kdo tomu vlastně velí? Myslím u nás?“

„Cože? No tady tohle bojiště má na starosti Herákles, aspoň to o sobě tvrdí. To že tady tomu šéfuje, i to že je ten zatracenej hrdina, ačkoli co si já pamatuju, tak to byla vymyšlená postava. Možná to ale je pravda, viděl jsem ho přervat chlapa holejma rukama, blbej taky není. Jinak prostě kdo šéfuje, to se tady tak nějak dycinky vyřeší samo, jedna velká anarchie, har har har. Zatím si pamatuj, že v naší desítce řvu nejhlasitějc já.“

„Velkej uřvanej bílej držka,“ pokýval hlavou Velké péro. „Moc uřvanej, ale tamty bojej. Asi nevěděj von dyž živej akorát hraje von bijec, jak děcko. Ale ty v dobrá parta,“ poplácal mě po rameni. „Fotr vod tebe von dobrej chlap, Velkej Burácející Sokol dám pozor na tebe, mladej, hehehe.“

„Mlčte,“ zahřměl prošedivělý rytíř. „Mlčte, chátro. Hérákles mluví.“

 

***

 

I na dálku vypadal Hérákles impozantně. Stál na vrcholu jakéhosi kopečku, kolem něj několik lidí se štíty, kteří ho kryli před občasnou nepřátelskou kulkou. Jeho proslovu se sice nedalo moc rozumět, ale základ byl jasný. Zabte je. A pak se kopce rozjely. Hnědá maskovací plachta z nich sklouzla a objevily se tanky, které jsem si dobře pamatoval z televizních zpráv z Iráku. Abramsy. Herkules seskočil, od jednoho vojáka převzal něco, co vypadalo jako velký kulomet vymontovaný snad z vrtulníku, a rozběhl se vpřed.

„A hele, kurva, tanky!“ zařval nadšeně Olaf. „Slyšel sem, že prej nám ze Země dva poslali, ale nevěřil sem tomu! Dneska ty zmrdy zaženeme aspoň vo dvě majle dozadu!“

Ocelová monstra si razila cestu přes území nikoho k nepřátelským zákopům. Naši z první linie začali střílet a přebíhat kupředu.

„Přesuňte se,“ ječel Olaf, ale v tu chvíli už byli všichni v pohybu. Přeběhli jsme do zákopu před námi, do dalšího a dalšího, až jsme i my dosáhli přední linie. Z nepřátelských zákopu vylétávaly šípy a kulky, ale v první linii už byli naši a podle řevu to začali čistit.

Skupina mariňáků (aspoň to vypadalo, že většina z nich jsou mariňáci) se přesouvala po naší levici a vztekle pálila z em šestnáctek do nepřátelských zákopů. Z pravé strany se také ozývaly výstřely, ale ani zdaleka ne tak často. Celé vidění a vnímání světa se mi zúžilo. Cítil jsem Jejich pach. Zatínal jsem zuby a pevně držel toporo sekerky. V porovnání s jekotem kulometu mi připadala jako slabá zbraň, ale jakmile jsem skočil do nepřátelského zákopu, už mi to tak nepřišlo. Vztekle jsem seknul do těla opřeného o stěnu. Mělo na sobě policejní uniformu a v sobě spoustu děr, ale pro jistotu jsem mu rozbil lebku na padrť.

Olaf ztěžka dopadl vedle mě. Velkou sekeru měl na zádech, místo toho měl malý štít a krátký mečík. Pro práci v zákopech asi vhodnější. Rozběhl se do spojovacího zákopu, směrem k hluku a zápachu nepřátel. Vyrazil jsem za ním. Z čepele sekery odkapávala krev a mozková tkáň. 

Pušky v zákopech moc platné nebyly, i mariňáci a další moderní ozbrojenci, kteří postupovali společně s námi, si nasadili bajonety a používali je skoro více, než střelbu. Jakmile padl někdo z našich, předali jsme ho dozadu i s jeho zbraní (maximálně občas někdo vyprázdnil zásobník někam před nás, než ji vtiskl mrtvole zpět do ruky), nepřátelská těla jsme z nedostatku času sekali na kousky. Probili jsme se přes několik zákopů, moc si z toho nepamatuju. Blízkost nepřátel byla ubíjející, dělala ze mě zvíře, nutila mě vrčet a sekat a kopat. Většina ostatních na tom byla stejně, v některých případech docházelo k naprostému šílenství. Útržky vzpomínek jsou příliš nejasné a nesouvislé, než abych se je snažil převyprávět do detailu. Chaos, řev, výstřely, krev, těla trhaná na kusy. Burácení tanku někde po naší levici. A pak najednou klid. Relativní klid.

„Utíkají!“ zaburácel Olafův hlas. „Za nima! Za nima! Musíme se dostat co nejdál!“

„Počkej,“ zadržel ho Sparťan Derenystes. „Počkej, Olafe, tohle se mi nelíbí!“

Otřel jsem si krev z očí a pak jsem se postavil na špičky ve snaze vidět něco víc. Nepřátelé se opravdu stahovali, ani se nekryli, prostě mazali pryč, ve spojovacím zákopu byli jasně vidět.

V zákopu se najednou mihlo povědomé tělo. Indián Velký Sokol strhl k zemi posledního nepřátelského vojáka, navlečeného v uniformě wehrmachtu. Bleskově mu oddělil sekerou hlavu od trupu a s celou trofejí se rozběhl k nám. Nepřátelé prostě utíkali dál, ani se neohlédli, i když ho museli slyšet. Olaf odstrčil starořeckého válečníka.

„To je fakt kurva nějaký....“

Někde z týlu nepřítele se ozvalo hvízdnutí, které se rychle přibližovalo.

„Granát, k zemi!“

Sesypali jsme se k zemi, zakryli se jak to jenom šlo.

„Ať nás netrefí, nesnáším ten pocit, když jsem roztrhaný na kusy,“ zabručel někdo.

Byl jsem si jistý, že granát už dopadl, ale pořád jsem neslyšel žádný výbuch.

„Nemělo by to už bouchnout?“ zeptal jsem se.

„Mělo. Asi selhala rozbuška,“ prohlásil Olaf a zvednul se. Zahleděl se za nás, do směru, odkud jsme přišli. A pak zařval ze všech sil.

„Plyn! Plyn, kurva!“

„Co to meleš, Olafe, nic nevidím!“ obořil se na něj Sparťan.

„Ale já vidím roztrhnutej kanystr s nervákem!“ odsekl Olaf. „Všichni zavřete oči, snažte se dejchat co nejmíň a zpátky! Dopadlo to kousek od nás, snad nás to nechytne! Do hajzlu! Dělejte!“

Plyn? Sáhl jsem po masce, kterou jsem ještě pořád měl na opasku, a bleskově si ji nasadil. Nebyl jsem si jistý, jestli mě dokáže ubránit i před vojenským nervovým plynem, ale snad...

„Super, mladej, kdyby něco, je to na tobě, zkus nás vodtáhnout zpátky, ty svině sem za chvíli pošlou pár maníků s maskama a... blbě vidim. Sakra, blbě vidim! Už je to tady!“

 

***

 

Účinky nervového plynu jsou pěkně hnusné. Naštěstí jsem je nikdy nezažil na vlastní kůži, ale stačí se poptat těch nešťastníků, kteří měli tu smůlu, třeba chlapů z mé tehdejší desítky. Snažil jsem se je dotáhnout zpět k našim liniím, nejdříve jsem je podpíral, pak nosil. Boj utichl, plynové kanystry zamořily území kam až jsem dohlédl. Výkřiky „Plyn!“ a „Pomozte mi!“ brzy utichly. Pak, přesně jak předpověděl Olaf, dorazila skupina nepřátel s plynovými maskami. Většinou to byli vojáci z první světové, kteří měli s plynem zkušenosti i zaživa. Dělal jsem mrtvého, tedy úplně mrtvého, a skočil na ně, až když prošli kolem mě a s potěšením zamířili k hromadě mých spolubojovníků. Zaskočil jsem je. Maska můj řev ztlumila a nedávala mi dostatek vzduchu, ale stejně jsem ječel a sekal a sekal. První dva padli dříve, než stačili zareagovat. Dalšímu jsem švihem rozrazil masku na obličeji. Začal ječet hrůzou, ale úder tupou stranou sekery mu rozdrtil obličej. Seknul jsem zespodu a zarazil sekeru do rozkroku dalšímu. Natáhl jsem se po velké pušce, kterou v bolestné křeči upustil, popadl ji do levice, namířil k další skupině nepřátel a vystřelil. Puška mi zpětným rázem vypadla z ruky, ale další nepřítel padnul. Ostatní palbu opětovali, ale to už jsem byl u nich. Cítil jsem bolest, jak se mi do těla zavrtalo několik kulek, ale i tak jsem sekal a drtil dál. Změnil jsem se na šíleného krvežíznivého démona. Zabil jsem jich asi deset, než i mě skolil jed, který se mi dostal do těla ránami. Nebo to možná způsobily ta zranění, kdo ví. Zemřel jsem potřetí během jednoho jediného dne, ale zadržel jsem nepřítele v naší části dost dlouho, aby se k nám dostalo několik našich s maskami a odtáhli naše těla zpět. Přijít o trochu později, asi bychom skončili na popel, nebo v žaludcích nepřátel, kteří nadšeně praktikovali kanibalismus, kdykoli to šlo.

Ačkoli to ten den vypadalo nadějně, neprorazili jsme v konečném důsledku ani o metr, řekl mi pak táta, který mě po boji našel a znovu přivedl k životu. To byl můj první den v téhle válce. Ten první si pamatuju asi nejlépe, ty další už jsem skoro ani nepočítal. Tahle válka je největší a nejdelší, jaká kdy byla, je to válka, která trvá už od doby, kdy první člověk rozrazil kamenem hlavu jinému, a která bude trvat tak dlouho, dokud se bude na Zemi bojovat. Omega všech válek, jak tvrdí můj přítel Derenystes, který poprvé zahynul, když bránil Thermopylský průsmyk před Peršany. Mimo jiné i před tím, který s ním teď támhle sedí, asi společně vzpomínají, jaké to bylo zaživa.

 

Takže už se sakra vzpamatuj, kluku. Buď rád, že ses sem dostal ve chvíli, kdy se moc nebojuje, a že máš šanci se připravit na to, co budeš dělat tak dlouho, než tenhle podivný svět neskončí. Snad nám tady budeš k něčemu platný, tady, na místě kde skončí každý, kdo zabije a zemře se zbraní v ruce. Nikdo z nás neví určitě, kde to jsme, proč tady jsme a jak se odsud dostat. Víme jenom pár věcí.

Tam jsou nepřátelé. Musíme je zabíjet, pokud to půjde, spálit jejich těla a oddálit tak jejich znovuoživení co nejvíce. Musíme bránit naše padlé, aby nespálil nepřítel je, nebo je dokonce nesežral, jak to někteří od Nich dělají. Když nebudou příliš poškozeni, už druhý den většina našich spolubojovníků znovu ožije a pomůže nám hnát nepřítel, nebo mu aspoň zabránit v postupu.

Nedávej svou zbraň a své věci z ruky. Pokud se poškodí, druhý den se zázračně opraví. Nesnaž se někomu ukrást jeho zbraň. Pokud ti ji nedá ze své vlastní vůle, brzo se ti poškodí a bez svého právoplatného majitele se neopraví. Stejně tak schovávat si zbraně nepřátel je docela zbytečné. Nakonec se rozpadnou na prach.

Věř si čemu chceš, najdeš tady dost takových, co se tě budou snažit přesvědčit o své teorii, jak to tady funguje. Určitě se na tebe brzy sesypou, jelikož nováčků a potenciálních konvertitů je za poslední roky hodně málo, to víš, ta vaše lékařská technika, o které jsi mi vyprávěl. Ale to nějak zvládneš a aspoň se trochu seznámíš s válečníky.

Tady jsme všichni válečníci. V konečném důsledku jsme všichni stejní, ať už na sobě máme hadry, brnění, uniformu nebo kombinézu. Mezi nožem, sekerou, mečem, kulometem nebo tou tvojí laserovou pistolkou jsou sice rozdíly, ale v konečném důsledku jsou to všechno zbraně na zabíjení nepřátel. Možná mezi nepřátelskými řadami najdeš i ty svoje mimozemšťany, kdo ví, zatím je nikdo neviděl, aspoň já o tom neslyšel. Třeba budeš mít šanci trochu srovnat skóre.

Tak se na to zabíjení připrav. Neboj, půjde ti to. Jinak bys tady nebyl. A teď mě nech spát, cítím v kostech, že to každou chvíli začne.

 

 

 

Brno, 23.7. 2004


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word