About me...
























Od pěstního klínu po paprskomety
Aneb o zbraních včera, dnes a zítra

            Poznámka: tento text byl sepisován pro přednášku na Fénix Con 2004 (dřívější Dracon), sjezdu scifistů a podobné bandy, takže omluvte jeho poněkud lehčí tón :o). Případné chyby, kterých se autor dopustil z neznalosti, mladické nerozvážnosti či z opilosti prosím nahlaste na emailovou adresu shigor@volny.cz.

 

            Už naši dávní předkové, chlupatí, zarostlí, špinaví, houpající se na stromě a podle všeho i značně pitomí, dokázali ocenit dobrou zbraň, ačkoli v jejich případě to bylo cokoli, co se dalo na stromě vzít a hodit dolů na naštvaného šavlozubého tygra nebo podobného hladovce. I opice, jaké můžete najít leckde v pralese nebo alespoň za mřížemi v zoologické zahradě, používají nějaké ty nástroje, pokud se tak dá klacku říkat. Mezi tím, co používají naši vojáci při obraně demokracie nebo podobných akcích, a takovým klackem, je většinou docela rozdíl, ale v základě je to samé – zbraň, věc určená k ulehčení či zefektivnění zabití toho druhého. V dnešní době si spousta lidí zbraně oškliví, protože to přece není kulturní, je to barbarské a tak dále a tak dále. A pak se spousta lidí sebere, jde si sednout k televizi a kouká na hrdinu často vyzbrojeného nějakou hodně velkou zbraní, který s její pomocí domlouvá nějakému tomu zápornému hrdinovi. Ostatní lidé jsou při pohledu na zbraň mírně vzrušení, v některých případech a u některých zbraní velmi vzrušení. Ačkoli ubližovat a zabíjet, nebo se bránit, jde i holýma rukama, s jakoukoli zbraní to jde hned líp. A jak vám řekne velká část instruktorů sebeobrany, jako zbraň se dá použít téměř cokoli (marně přemýšlím, jak bych se bránil pomocí role toaletního papíru), i když předměty k tomu určené jsou přece jenom lepší. Člověk si už od dob své přeměny z opice vymyslel spoustu zbraní, některé dokonce i postavil a úspěšně použil na ostatní. A o těch zbraních si teď povíme, probereme si je hezky chronologicky, od klacků a kamenů přes meče až po výbavu dnešních hrdinů ze speciálních jednotek a pak se zamyslíme nad vynálezy, které zatím neopustily papír a fantazii svých tvůrců. Z důvodu poněkud omezeného rozsahu se omezím i já a soustředím se především na zbraně ruční neboli jednomužné.

           

            Naši dávní předchůdci, ze kterých se nakonec dnešní člověk (což jste vy a navzdory některým divokým teoriím mých známých i já) vyvinul, byly jak určitě všichni víte, opice. Proháněly se v Africe ve stromech a občas házely klacky, utrhnuté větve a své vlastní výkaly po zvířatech, které na ně od země hladově koukaly. Baštily ovoce a vůbec co takhle na stromě našly. Nic moc jim nechybělo, ale pak některá z nich udělala chybu a navíc na to navedla i ostatní. Slezly dolů na zem a koukaly, jak by rozšířily své území a někde něco sežraly.

            Tehdy některý z takzvaných chybějících článků dospěl k názoru, že když popadne tady tenhle šutr a začne s ním mlátit támhle toho hnusného kocoura, který mu právě žere manželku, bude to asi efektivnější, než když na něj skočí a bude se ho snažit kousnout do intimních míst.

            A tak začal pračlověk používat nástroje a zbraně a naučil to i ostatní. Většina pravěkých vynálezů se řadila především mezi zbraně – kterými mohl pračlověk něco ulovit, před něčím jiným se ubránit a taky především někoho jiného pořádně zmlátit. Kromě už řečených klacků a kamenů používal taky kosti a rohovinu, zkrátka cokoli, co se mu dostalo do ruky a co dokázal vhodně použít. Velice záhy zjistil, že když se nalezený polotovar vhodně upraví, získá zbraň lepší. A tak se objevili první zbrojíři.

            Jako surovinu na kamenné nástroje používali pralidé slavný pazourek, který se dobře štípe a dá se z něj udělat spousta užitečných a ostrých věcí. Kromě pazourku ale mohli použít jakýkoli další vhodný kámen, dostatečně silný a přitom opracovatelný, oblibu si získaly i některé druhy sopečných vyvřelin, kupříkladu čedič.

            Učebnice dějepisu jako první pravěký nástroj uvádí pěstní klín. Pěstní klín je kus kamene tvarovaný tak, aby se dal snadno držet v hrsti a jeho špicí se dalo bušit do nepřítele, dokud to nepřítele na tomto světě nepřestalo bavit a neodešel někam do věčných lovišť. Kromě toho se dal pěstní klín používat i na další různé věci, ale jelikož se tady bavíme o zbraních, nemusíme to dál rozvádět, snad s výjimkou zmínky o tom, že se pěstním klínem daly upravovat další zbraně.

            Pěstním klínem se dalo mlátit, bodat a taky házet. Postupem času se dočkal různých vylepšení. Posledním modelem zbraně vycházejícím z pěstního klínu je dlažební kostka, ale jelikož se doba změnila, neloví se s ní mamuti, nýbrž MacDonaldi.

            Kromě slavných pěstních klínů používali naši pradávní předkové různé variace na klacky, z nichž spousta vydržela ve výzbroji v nepříliš změněné formě poměrně dlouho. Je to především klasický kyj, s kterým se na obrázcích pralidi většinou zobrazují. Kyj už byl poměrně promyšlený kus dřeva, na konci, kterým se mlátilo, mnohem silnější, než u „rukojeti“. Díky tomu měl taky pořádný švih a když se s ním párkrát zamávalo, srážka kyje s něčí lebkou měla drtivé následky.

            Tenčí a delší klacek, na konci zaostřený, se dal použít na bodání z bezpečné vzdálenosti a nebo taky na házení. Vznikla tak první verze oštěpu. Někdy v té době se taky podařilo některému prahrdinovi (Prométheus to přece jenom asi nebude) ukrást oheň a předat ho ostatním členům kmene, za což byl nepochybně oslavován.

 

            Před nějakými sedmdesáti tisíci lety se už po zemi proháněli neandrtálci a většina z nich byla vybavena nějakou to pravěkou zbraní, většinou už mnohem lépe udělanou. Některý neandrtálský myslitel, jehož jméno se nedochovalo, ale pravděpodobně to bylo nějak jako Unga Gung, dostal skvělý nápad a přidělal si kusem kůže poněkud větší verzi pěstního klínu na dřevěnou násadu a vynalezl tak mlat, později vylepšený dalšími vynálezci na sekeru a kladivo. Unga Gungův nápad pochopitelně začali všichni ostatní neandrtálci kopírovat a tak se začaly vyrábět kamenné hroty na oštěpy, pazourkové nožíky se začaly zasazovat do kostěných nebo dřevěných rukojetí a hned šlo zabíjení lépe, zvlášť když další génius vymyslel luk – stačilo vzít klacek, ohnout ho, přivázat na něj tětivu a už se oštěpy nemuselo házet, lítaly za nepřítelem samy! Aby neměl pračlověk problémy s terminologií, překřtil malé oštěpy do luku na šípy a s oblibou měnil mamuty a své bližní na jehelníčky. Ale i tak za pár desítek tisíc let nebylo po neandrtálcích ani památky, s výjimkou sem tam nějaké té kosti, starého pěstního klínu, nebo nějaké té čmáranice na zdi jeskyně. Přišel Homo Sapiens Sapiens neboli člověk rozumný neboli  my. Vylepšili jsme neandrtálské vynálezy a ukázali jsme vynálezcům, zač je toho vědecký pokrok.

            Schopný a zkušený pazourkoštěpič dokázal štěpit a opracovávat pazourek tak dobře, že vznikaly tenounké a ostré plátky kamene, který se dokonce dá použít i na operování vnitřních orgánů, jak několik chirurgů ve spolupráci s archeology ve dvacátém století dokázalo. Pro prazbrojíře nebyl problém vyrábět čepele pro nože, hlavice pro šípy i oštěpy, velké kusy opracovaného kamene na mlaty, sekery či kladiva. Kámen pak zasadil do rukojeti či nasadil na toporo, omotal řemínkem a zalil smůlou a výkřik techniky doby kamenné byl na světě.

            Někdy před patnácti tisíci lety skončila doba ledová (bezpochyby se objevilo mnoho šamanů, kteří začali brojit proti globálnímu oteplování a snažili se ostatní donutit, aby už nespalovali přírodní paliva) a lidé měli najednou větší možnosti, které rychle využili a začali se shlukovat do větších skupinek a dokonce se usazovat na jednom místě a posmívat se ostatním kmenům, které nadále jako správní nomádi cestovali sem a tam.

            Nudící se lidé začali koumat a přemýšlet, kde by co vymysleli a udělali. Dostupné materiály doby kamenné jim to sice ztěžovali, ale bezpochyby se jim podařilo pár zajímavých vynálezů, z nich některé používají různé zaostalé skupiny pozemšťanstva dodnes – praky, tvořené pruhem kůže nebo později látky, do kterých se vloží kámen, celek se roztočí a ve správném okamžiku se jeden kus praku pustí a kámen letí na cíl. Další jsou různé foukačky, všelijaké vrhací zbraně, z nichž například bumerang patří mezi ceněné zbraně mezi australskými domorodci dodnes. Metodou pokus omyl se naučili lidé výrobu různých jedů, kterými se daly pomazat hroty šípů. Některý z pravynálezců toužící po velmi účinné drtivé zbrani vzal starý dobrý kyj a nasázel do něj spoustu malých pazourkových štěpinek, takže jeho palička na maso dokázala přeměnit nepřítele několika ranami na jemně mletý biftek.

            Tak to šlo několik tisíc let bez výraznějších změn po stránce zbraňových technologií. Objevily se sice první lodě, pár koumáků zkrotilo koně a tak, takže se některé zbraně poněkud přizpůsobily, ale nebylo to nic moc výrazného. Kamenné nástroje dosáhly až na hranice svých možností. Ovšem technologická revoluce klepala na dveře, nebo spíše přesněji řečeno si pár nudících se pralidí rozklepávalo kamenem malé valounky zlata na placičky a hrozně je zajímalo, co je to za divná věc, že je to tvrdé, ale dá se to takhle mlácením upravovat. Datum bylo nějaké tři čtyři tisíce let před naším letopočtem.

 

            Ze zlata se daly vyklepat zajímavé a hezké věci a tak stoupalo na ceně. Řemeslníci toužící po větším zisku se snažili vykoumat, co ještě by se dalo takhle zpracovávat a postupně nacházeli různé kovy, které se po zahřátí v ohni daly šikovně formovat. Pochopitelně by spousta z nich nový vynález ráda použila na nějakou tu zbraň, ale zlato i měď byly příliš měkké. Ale brzy se to nějakému dávnému metalurgovi podařilo a změnil epochy – z doby kamenné lidstvo postoupilo do doby bronzové.

 

            Měď se ukázala jako správná cesta – stačilo k ní přidat trochu cínu a byl na světě bronz, nečastěji vyráběný jako slitina mědi a cínu v poměru 10:1. Bronz byl tvrdý, nažloutlý, dal se roztavit, odlít do formy a následně opracován. Pro zbrojíře nastaly úžasné nové doby, jelikož bronzové zbraně byly lepší než staré kamenné a každý bojovník hodný svého označení chtěl pochopitelně to nejlepší. S výjimkou těch zpátečnických, kteří nakonec skončili s bronzovou čepelí v těle.

            Nový kov se ukázal jako vynikající pro odlévání hrotů na šípy a oštěpy, na výrobu nožů i na velké hlavice sekerek. Někdy v té době dostal jakýsi zbrojíř geniální nápad a zkusil udělat nůž s mnohem delší čepelí, což předtím s kamenem jaksi moc nešlo. A vznikl první meč. Meč je symbolem válečnictví a boje muže proti muži už hodně dlouho. Téměř všechny ostatní dřívější zbraně sloužily jako nástroje a zbraně pro lov a pro zabíjení lidí se prostě jenom tak hodily, ale meč je na zabíjení lidí a zřejmě proto se k němu váže taková mystika. Pravda, bronzový meč tehdejší doby nebyl nic moc, po několika ranách se pravděpodobně zlomil, ale byl to první krok. Správnými příměsemi se dá udělat velice kvalitní bronz, dnešní slitiny by tehdejšího metalurga zřejmě šokovaly, ale holt, správné postupy a příměsi teprve čekaly na objevení.

            V té době už vznikaly první velké civilizace, stavěly se pyramidy, vymýšleli se bohové, kterým se vzápětí předhodily nějaké ty oběti a taky se bojovalo – proti nájezdníkům, divochům, jiným civilizacím nebo jen tak mezi sebou. Začaly se objevovat první snahy o cvičená vojska, jednotnou výzbroj, strategii a podobné kratochvíle. A pár koumáků, kteří chtěli trumfnout bronz, se vztekali nad kusem železa, které jim spadlo z nebe přímo pod nos. Zřejmě to opravdu byl jeden kovových meteorů, který dopadl až na zemský povrch, který přilákal pozornost lidí k železu – při prohlížení si toho nebeského šutru si všimli, že je kovová a že je ten kov velmi pevný a výýýborně by se z něj dělaly třeba meče. Tedy, dělaly se ve skutečnosti dost mizerně, ale výsledek stál za to. Železo, ať už bylo meteoritického původu, nebo to byla železná ruda vyhrabaná ze země, bylo hrdé a vzdorné a nenechalo se potvora tak snadno roztavit jako vstřícnější bronz. Ale někdy tisíc let před našim letopočtem na to nakonec lidé vyzráli, naučili se stavět lepší pece, mačkat měchy a spokojit se s nataveným železem, které pak upravovali kováním, jelikož se jim nepodařilo vyvinout takovou teplotu, aby se jim železo úplně roztavilo. A přišla doba železná.

 

            Vládci válečného řemesla se stali Římané a jejich legie začaly dobývat svět. Nebylo to ani tak rozdílem v kvalitě zbraní jako spíše v kvalitě velení. Římský legionář býval většinou vyzbrojený krátkým mečem, kopím a štítem.  Krátké meče se do řeže dvou armád hodily mnohem lépe než velké dlouhé, kterými kolem sebe máchali Germáni a Galové, které si Řím hodlal podmanit. Tehdejší barbaři, pyšní na své umění s dlouhým mečem či velkou sekerou pak byli nepříjemně překvapení, když se střetnuli s pevnou římskou formací. V téhle době se už také začínají používat velké dobývací stroje, většinou založené na vystřelování velkých kopí nebo katapultování všeho možného od balvanů přes nádoby s hořlavinou až po koňské zdechliny. Osobní zbraně se ale žádného výrazného vynálezu nedočkaly, vymýšlely se nové variace a zlepšovaly materiály. V Číně nějaký neznámý génius objevil střelný prach a začal s ním experimentovat. Střelný prach se hodil třeba do dutého šípu – po vystřelení ze šípu prskal vzadu oheň a poháněl ho vpřed, po nárazu zbytek prachu často vybouchnul. První rakety byly na světě, ale na jejich praktické využití bylo třeba si ještě nějaký čas počkat.

 

V Evropě po nějaké době došlo k rozdělení Říma na východní a západní a nakonec mocná Říše padla. Na samotné zbraně to příliš velký vliv nemělo, stále se vyráběly meče, sekery, nože, oštěpy a luky. Blížil se temný středověk, období rytířů zakovaných do železa, jezdících na koních a zadupávajích nepřátele do země. A také ignorujících disciplínu a vrhajících se bezhlavě do boje.

Krátce po začátku druhého tisíciletí nějaký vynálezce sestrojil první kuši. Kromě toho, že zacházet s kuší a zasahovat bylo mnohem jednodušší než zvládnutí luku, byly kuše také nepříjemné v tom, že vrhaly šipky velkou silou a dokázaly probít i to nejlepší brnění (což ovšem dokázaly i silnější luky). Salva s velkých těžkých kuší natahovaných třmenem dokázala značně zredukovat útočící zástup, i když byl důkladně zakovaný v oceli. Síla nové zbraně byla zřejmě natolik pobuřující, že papež zakázal její používání proti křesťanům. Střílet do nevěřících bylo v pořádku.

V té době už byly zbroje dostatečně přístupné, aby se začaly masověji používat. Rytíř v těžké plátové zbroji sice nebyl nejrychlejší a nejpohyblivější, ale ublížit mu byl docela problém. A když navíc seděl na koni a řítil se proti nepříteli s napřaženým kopím či dřevcem, byl to velmi nebezpečný nepřítel.

Proto někoho napadlo vybavit pěšáky zbraní, která by jim poskytla proti obrněné jízdě nějakou šanci. Jako velmi efektivní se projevily dlouhé píky a různé halapartny na dlouhých násadách. Obrněný jezdec mířící si to proti lesu pík, schopné probodat ho na stovce míst a strhnout ho z koně, si to většinou rozmyslel, nebo skončil jako ražniči. Pěšáci či jízda si to mezi sebou většinou rozdávala za pomocí dlouhých mečů a štítů. Štítem se bránili, mečem se snažili rozsekat protivníka. Souboje mezi obrněnými rytíři byly často o umlácení toho druhého, proto se s oblibou používaly i různé zbraně určené k proražení nepřítelova pancíře, různé bijáky, sekery, válečná kladiva či palcáty. Na dorážení padlého nepřítele se velmi hodila dýka jehlovka s tenkou dlouhou čepelí, která se dala šikovně vrazit do hledí padlého protivníka dřív, než se stačil znovu zvednout.

 

Technický postup pokračoval dál – z klasického meče vznikl takzvaný bastard, někdy se mu také říká jedenapůlruční. Oproti normálnímu meči má především prodlouženou rukojeť, takže se s ním dalo manipulovat oběma rukama, tím ho lépe ovládat a dát do úderu větší sílu. Později se z bastarda vyvinuly pravé dvouruční meče, dlouhé a těžké, které našly své využití v boji pěšáka proti jezdci. Obouručák už měl dost velký dosah a energii, aby s ním šikovný šermíř dokázal setnout jezdce, případně jeho koně. Podle některých teorií, kterým se však většina dnešních šermířů směje, se také používaly na prosekání se skrze les pík a umožnil tak dostat se na kobylku nepříjemným pikenýrům. Jelikož jsem v té době ještě nežil a moderní zdroje jsou poněkud zmatené, nechávám na vašem uvážení, zda byl obouručák používán píko-sekačka či ne.

 

Nástup bastardů a obouručních mečů znamenal velký vývoj z hlediska techniky šermu -  meče se najednou používaly pro obranu i pro útok a tak už nestačilo jenom sekat a krýt se štítem. Vzniklo několik různých škol šermu, které se postupně vyvíjely. Některé z nich se mezi nadšenci cvičí dodnes.

 

Velkou katastrofou pro obrněnce byl objev střelných zbraní. V Evropě byl objeven střelný prach až někdy ve čtrnáctém století, údajně při alchymistických pokusech mnicha jménem Schwarz. Milý Schwarz smíchal dřevěné uhlí, síru a ledek a začal směs drtit v moždíři. O chvíli později byl velmi překvapen, jelikož mu moždíř bouchnul v ruce. Nějakého génia rychle napadlo, pro co by se dal černý střelný prach vhodně použít a zkonstruoval první střelnou zbraň. Do kovové trubky nacpal spoustu střelného prachu, utěsnil ho a na vrch vložil něco těžkého a nebezpečného, ať už to byla velká kamenná koule, menší olověná kulka či třeba hrst sekaného olova nebo hřebíku. Po zapálení doutnáku vedoucího do zadní části děla prach velice rychle shořel, vytvořil přitom spoustu plynu, který vyhnal kouli z hlavně a vymrštil ji velkou silou proti nepříteli (resp. přibližně daným směrem). Kouli z děla či menší muškety už brnění moc neodolalo. Dalším hřebíčkem do rakve celokovových těžkých brnění byla i změna používané vojenské taktiky a tak se postupně zmenšovalo a zlehčovalo. Kovové kyrysy se používaly ještě dlouhou dobu, ale nakonec se upustilo i od nich.

             

            Chladné zbraně se změnám přizpůsobily. Spíše než o sílu začalo jít při soubojích o rychlost a manévrovatelnost. Meče se zlehčily a v některých případech se začaly používat především pro bodání. Jednoduchou příčku nahrazovaly komplikovanější ochranné koše, které mnohem lépe bránily ruku před čepelí nepřítele. Postupně se tak vyvinuly šavle určené spíše pro sekání, rapíry a kordy spoléhající primárně na probodnutí nepřítele. Z chladných zbraní se masově používaly nadále halapartny a píky, ale pak nějakého génia napadlo přidělat nějakou čepel přímo na střelnou zbraň a vzniklým bajonetem se už mohl střelec bránit sám. Úplně první bajonety se zasouvaly do hlavně, ale později už se připínaly pod ni a dodnes jsou standardním vybavením většiny útočných pušek. Chladné zbraně přestaly být hlavním tahákem většiny „moderních“ válek a ustoupily do role podpůrných a záložních zbraní. Stále se používaly a používají pro vyřizování si účtů mezi sebou na férovku, pro sport, jako zákeřná tichá zbraň na podříznutí krku zezadu, ale s hlediska vojáků se staly tak trochu pasé. A puškařům rostly kšefty. Střelné zbraně byly žádané, účinné, snadno se s nimi dalo naučit zacházet aspoň tak nějak trochu a daly se vesele vylepšovat dále a dále, naproti tomu u chladných zbraní už k dalším velkým objevům nedošlo.

 

            První střelné zbraně byly nebezpečné pro nepřítele i pro jejich majitele. Docházelo k občasným výbuchům, nekvalitně odlité hlavně se trhaly, prach navlhnul a nevystřelil, bylo třeba sebou stále nosit zapálený doutnák, než střelec nabil, lučištník ho stačil prošpikovat jako řešeto, ale technický pokrok kráčel vpřed.

           

            Prvním aktivním uživatelem střelných zbraní v Evropě byli naší národní historií propagovaní husité a musí se uznat, že jim to šlo velmi dobře. Však také z označení píšťala, které používali husité pro malé střelné zbraně a hráli s nimi křižákům muziku hezky od podlahy pochází celosvětově používané jméno pistole. Tak vzniklo první základní dělení střelných zbraní na malé zbraně píšťaly/pistole, větší ručnice/pušky a velká děla. Ovšem od píšťaly je k automatickému glocku ještě dlouhá cesta.

            První výrazné zlepšení střelných zbraní byl doutnákový zámek – místo toho, aby střelec držel v ruce zapálený doutnák, byl doutnák přímo součástí zbraně. Střelec nabil zbraň, zapálil doutnák a až chtěl vystřelit, stačilo zatáhnout za spoušť, doutnák zapálil prach a koule už letěla za svým cílem. I tak to bylo velmi nemotorné. Dalším pokrokem byl kolečkový zámek – natáhlo se pérko a po stisku spouště mechanismus vychrlil na pánvičku se střelným prachem spoustu jisker, které ho nakonec odpálily. Kolečkový zámek byl vhodný zejména pro malé pistole, které se tak mohly nosit zastrčené za opaskem a připravené k výstřelu bez rizika, že doutnák propálí pyšnému pistolníkovi kalhoty.

            Kromě vylepšování konstrukce zámků a celkového zlepšení kvality a bezpečnosti střelných zbraní se vynálezci snažili především o zrychlení střelby. Spojení dvou pušek do jedné a vytvoření dvouhlavňovky bylo jenom otázkou času. První předchůdce kulometu, množství hlavní s vlastním zámkem spojených dohromady na velkém podstavci, na sebe nenechalo dlouho čekat.

            Kolečkový zámek byl brzy nahrazen křesacím – po natáhnutí kohoutku stačilo stisknout spoušť, kohoutek udeřil do křesadla a bum, kulka letěla, ale stále to nebylo to pravé ořechové. Všechny zbraně byly takzvané předovky, čili nabíjely se zepředu, do hlavně se musel nasypat střelný prach, utěsnit nabijákem, pak se do hlavně vložila zátka (sloužící k utěsnění hlavně a zefektivnění účinku střelného prachu) a nakonec přišla na řadu samotná střela. A samozřejmě se musel ještě nasypat prach na pánvičku. Vynález prvního náboje tvořeného z váčku s dávkou prachu, zátkou a kulkou nabíjení poněkud urychlil, ale i tak to bylo příliš pomalé. Vynálezci na celém světě začali experimentovat a přemýšlet, jak na to. Tento typ prvního náboje taky způsobil slušný nepořádek v Indii, když byl vydán místním indiánům, tedy vlastně Indům ve službách Jejího Veličenstva královny, tak zvaným sipáhíům. Zátka totiž byla namazána hovězím lojem. V čem je problém? V Indii, resp. pro hinduismus jsou krávy posvátné a jejich pojídání je zakázáno. A váček s nábojem se ukusoval zuby, což se pravověrným vůbec, ale vůbec nelíbilo a jak už jsem psal, znamenalo to spoustu problémů.

 

V devatenáctém století už se hnal vývoj rychle vpřed a tak se rychle po sobě objevilo několik důležitých vynálezů. Perkusní zámek nahradil křesadlový, mechanický princip byl téměř stejný – kohoutek po natažení a stisknutí spouště udeřil, ale tentokrát na malou zápalku, která se nárazem zažehla a odpálila střelný prach. Samuel Colt, podnikavý Američan, vytvořil první revolver. Do bubínku se nabyl prach, kulka a zápalka, v bubínku mohlo být pět či šest výstřelů a samotný bubínek se dal rychle vyměnit za náhradní, dopředu nabitý. A tak mohl pistolník během několika sekund vypálit slušnou dávku výstřelů.

Perkusní zbraně byly následně překonány koncepcí, která vydržela až do dnes – kovovým nábojem, který v sobě obsahuje vše potřebné, prach, kulku i zápalku. Stačilo náboj vložit do hlavně a mohlo se střílet. Předovkám odzvonilo.

Vynálezci se začali předhánět ve vymýšlení systémů, které by umožňovaly rychlou střelbu. Kromě samotného mechanismu museli také ještě zlepšit materiály, protože by se jim jinak hlaveň zbraně po několika výstřelech naprosto rozpálila a roztrhla, ale i to vyřešili. Kromě revolverových mechanismů se objevilo několik různých nabíjecích systémů používajících zásobník, u nás proslavené kovbojkami jako Winchestrovky a Henryovky. Dvacáté století ťukalo na dveře.

Jen tak mimochodem, černý střelný prach už v té době ustoupil modernějším směsím, různým legráckám vyrobených za pomocí kyseliny dusičné, jako byla střelná bavlna neboli nitrocelulóza. Těmto prachům (příkladem je třeba kordit) se říká bezdýmé, na rozdíl od černého střelného prachu vytváří mnohem menší oblaka dýmu při výstřelu – takže po dvou salvách je ještě pořád vidět.

 

Někoho napadlo použít pro nabíjení samotný zpětný ráz zbraně, každá puška sebou při výstřelu praští dozadu, tak co to nepoužít? A tak vznikly první kulomety (slavný Maxim) a poloautomatické a automatické zbraně.

 

Slavný vynálezce John Browning vynalezl první semiautomatickou zbraň pro americkou armádu na konci devatenáctého století a pak svůj design vylepšoval a vylepšoval. Armádní pistole Colt1911 a Browning Hi-Power vytvořené na začátku dvacátého století se používají dodnes.

Semiautomatické neboli poloautomatické pistole používají plochý zásobník s náboji. Při každém výstřelu mechanismus pistole zasune další náboj do komory a pistole je hned připravená střílet.

Stejný mechanismus se používá i v prakticky všech dalších automatických zbraních, od začátku dvacátého století k žádnému naprosto zásadnímu pokroku nedošlo. Samopaly vzniklé ještě před druhou světovou válkou se zase tak neliší od moderních, koncepce většiny útočných pušek jako rychlopalné osobní zbraně vychází z německé sturmgewehr 44 z druhé světové války. Ačkoli je od dob druhé světové války na světě mnoho různých střelných zbraní, základní technologie se nezměnila. Používají se vylepšené mechanismy, místo černého střelného prachu už se dávno používá modernější směsi, materiály jsou lepší a používají se různé plasty na odlehčení zbraní, ale s výjimkou moderních zaměřovacích systémů se toho zase tolik nezměnilo. Jediná zvláštnost ke které u moderních střelních zbraní došlo a která se zatím příliš nerozšířila. Tou je beznábojnicové střelivo, používané v německé pušce firmy Heckler Koch označované jako G11. Náboje do této pušky nemají žádný kovový obal, tvoří je krychlička slisovaného střeliva s kulkou. Výhoda takového střeliva je jasná – zabere méně místa, je lehčí, nevznikají problémy typu střílím a kamarádovi vedle sebe sypu za krk žhavé nábojnice... zatím se však zbraň především pro svou cenu nerozšířila.

 

V současné době se střelné zbraně použitelné pro jednoho vojáka dělí na několik kategorií. Pistole a jejich podkategorie revolvery jsou malé hračky, většinou se dají schovat někam do kapsy, v případě opravdu malých kousků i někam na horší místa, pokud by to bylo nutné. Ačkoli jsou pistole v některých ohledech lepší než revolvery, především v kapacitě zásobníků a rychlosti jejich výměny, spousta lidí dává nadále přednost revolverům. Možná si připadají jako kovbojové, možná taky vědí, že jsou revolvery přece jenom o trošku spolehlivější. Mají menší počet součástek a tak jsou většinou méně náchylné na selhání. A navíc revolver se dá schovat na nějaké vhodné suché místo a když ho po roce dvou vytáhnete, můžete si být skoro jistí, že bude ještě střílet. U pistole už to tak jisté není, protože má jednak mnohem více mechanických součástí, ale taky proto, že u každé nabité pistole je minimálně pružina v zásobníku stlačená. A pružina, která je stlačená neustále nějaký ten rok v kuse už ztrácí sílu a pak nemusí být schopná podávat náboje do zásobníku. Ale přece jenom, pistole mají své výhody, některé z nich dokonce umožňují střelbu dávkou. Určit nejlepší pistoli není jen tak možné, každý má svého favorita. V současné době jsou zřejmě nejoblíbenější pistole ráže 9mm Luger neboli taky Parabellum, u revolverů je to 38 special nebo 357 magnum. Co se týče značek, každý má tu svou. Česká Čezeta 75 je podle mě vynikající zbraň, ale leckdo raději Berretu, Glocka či Browning HiPower, nebo starého dobrého Colta 1911. A televizní a filmoví producenti se před časem zbláznili do izraelského Desert Eagla, což je poloautomatická pistole na výkonné střelivo, v jedné verzi se dokonce vyrábí pro ráži 50 Action Express, které patří mezi nejvýkonnější pistolová střeliva.

 

Puškou se obecně označuje dlouhá střelná zbraň a může jich být velké množství. Od jednoduchých loveckých kulovnic přes pušku útočnou až po ostřelovací. Probereme si je tak trochu organizovaněji. Jako první výrazná kategorie se vyznačují brokovnice. Na rozdíl od ostatních střelných zbraní nemají brokovnice v hlavni vývrt, který by jinak donutil kulku rotovat a letět přesněji. Nemají ho z pochopitelných důvodů, protože střílí jak je z jejich názvu patrné, broky, tedy alespoň většinou. Základní brokový náboj je spousta malých kovových bročků, které především při střelbě zblízka napáchají hrozné škody. Z brokovnic je možné střílet také normální kulové náboje, ale především v akčních scifi se z nich střílí třeba flešety, což jsou v podstatě malé kovové jehličky, je možné vystřelit z nich třeba několik kovových kuliček spojených tenkým řezajícím drátkem, dovedete si asi představit, jaký nepořádek dokáže takový náboj napáchat, ne? To pochopitelně není vše, ale jako ilustrace to stačí. Brokovnice používané jinak než lovecké jsou většinou pumpovací, ale existují i plně automatické zbraně, například futuristicky vypadající Pancor JackHammer.

Klasické kulovnice mohou být také různých druhů a konstrukcí. Ještě za druhé světové války se používaly ručně natahované zbraně, ale rychle ustoupily poloautomatickým nebo automatickým. V dnešní době se používají ručně nabíjené kulovnice prakticky pouze jako ostřelovací pušky. S pomocí puškohledu může ostřelovač snadno zasáhnout cíl vzdálený kilometr či dva. Teoretický dosah je mnohem větší, ale málokdy se ho někdo pokusí využít. Ostřelovací pušky se pochopitelně dělají i poloautomatické, příkladem může být třeba slavný ruský Dragunov, ale spousta ostřelovačů dává přednost staromódním spolehlivým a přesným ručně nabíjeným Winchesterům a dalším zbraním. Kromě relativně normálních ostřelovacích pušek existují také ostřelovačky na velkorážné střelivo, vhodné kupříkladu na ostřelování tanků a jiné drobotiny. Jako střelivo se většinou používají nábojnice do těžkého kulometu ráže 0.50 BMG nebo jejich ruský ekvivalent.

Poloautomatické pušky se nakonec vyvinuly na zbraň, která se v dnešní moderní terminologii označuje jako útočná puška. Název je přejat ze jména kvalitní německé zbraně z druhé světové války, Sturmgewehr 44. V dnešní době najdete pochopitelně obrovské množství útočných pušek, ale nejproslulejší jsou dvě řady zbraní – ruské Kalašnikovy a spousta různých odvozených zbraní a napodobenin včetně českého samopalu vzor 58, a americké M16. V dnešní době většina vyráběných útočných pušek používá malorážné střelivo (buď 5.56 NATO, nebo ruský ekvivalent 5.45).

 

Mezi útočnou puškou a pistolí se nachází věc, které se česky říká samopal a zrovna my češi máme v téhle oblasti v terminologii docela zmatky, protože se u nás tak označuje i naše standardní puška útočná. Anglicky se  samopal označuje jako sub machine gun a znamená to v podstatě něco jako malý kulomet a je to pravda. Samopal je malá zbraň umožňující automatickou střelbu, ale pistolovým střelivem. Právě ráže munice je rozhodující při určování, zda je zbraň samopal nebo něco většího – pokud to střílí pistolové střelivo, je to samopal. Samopal má tedy logicky malý dosah a menší účinnost kulky, ale nahrazuje to rychlostí střelby. V dnešní době se samopaly (kromě válek mafiánů) používají především pro boj v uzavřených prostorech. Jsou malé, šikovné, střílí rychle a při přestřelce na chodbě většinou nevadí, že je zbraň použitelná tak maximálně na 100 až 200 metrů. Bezkonkurenčně nejoblíbenějším samopalem je mezi policejními a vojenskými jednotkami Heckler Koch MP5 a jeho různé verze (ve filmech především sexy verze s tlumičem). My Češi jsme se zase proslavili šikovným malým Škorpiónem, standardní to zbraní mnoha záporných hrdinů amerických filmů. Svatou samopalovou trojici doplňuje izraelské UZI.

 

Když už jsme u malého kulometu, musíme pochopitelně zmínit kulomet velký. Technicky vzato je kulomet zbraň určená ke střelbě dávkami, dělí se na kategorie lehký, střední, těžký podle druhu používané munice. Poměrně často jsou některé kulomety v podstatě jenom upravenou verzí nějaké útočné pušky, kupříkladu ruský AKM nebo americký Stoner, který se vyráběl jak jako útočná puška, tak kulomet, rozdíl byl v podstatě jenom v použitém zásobníku. Kulomety už většinou nepoužívají zásobníky, ale nábojové pásy, většinou umístěné v kovové schránce, případně omotané kolem druhé ruky hlavního hrdiny, který hravě manipuluje desetikilovým monstrem jednou rukou. Lehké kulomety donedávna používaly starší výkonnější munici ráže 7.62 (sovětského či západního původu), ale v poslední době se objevují trendy přejít na malorážnou munici útočných pušek. Střední a těžké kulomety jsou většinou montovány jenom na trojnožkách, ve vozidlech či opevněních.

 

Speciálním a ve filmech velmi oblíbeným druhem kulometů jsou kulomety rotační. Někdy se jim říká Gatling, někdy minigun, někdy rotaček, v podstatě je to svazek hlavní, které při střelbě rotují a napájeny pásem plivou kulky neskutečnou rychlostí. Používají se na vozidlech a letadlech (kupříkladu slavný útočný letoun A10 byl postaven KOLEM jednoho takového rotačního kanónu), ale vynálezci ve své honbě za co nejdokonalejší osobní zbraní zkonstruovali i osobní rotační kulomet, obrovské těžké monstrum spojené s velkým batohem munice. V reálných situacích se něco takového používá tak akorát při obranách opevnění, ačkoli se nám Hollywood snažil namluvit, že je to ideální zbraň na lov Predátorů a podobné chamradě.

 

Jen tak pro zajímavost, existují zbraně, které se odmítají nechat zařadit do jedné kategorie, jako je třeba rakouský Steyer. Steyer můžete snadno stavebnicově přestavět na co potřebujete, od krátké karabiny až po lehký kulomet.

 

Vlastenecká poznámka: Češi a především Česká zbrojovka stojí za konstrukcí spousty zajímavých zbraní. Do světa se nejvíce prodral kulomet známý jako Bren (BRno – ENfield), snadno rozpoznatelný svým poněkud zvláštně umístěným zásobníkem nad zbraní. Kulomet vz. 26 byl vyvinut a vyráběn za první republiky a Angličanům se tak zalíbil, že si na něj pořídili licenci a používali ho jako standardní lehký kulomet po velmi dlouhou dobu. Po válce a za doby rudých bratrů komančů u nás vzniklo také několik zajímavých zbraní, kupříkladu pistole ČZ 75, bezostyšně kopírovaná mnoha továrnami na světě, standardní útočná puška naší armády, velice povedený klon slavného Kalašnikova, označovaný jako samopal vz. 58 a hlavně slavný samopálek vz. 61 Škorpión. Z doby ne až tak dávné uvedu zástupce velkokaliberních ostřelovacích pušek jménem Falkon a několik pokusů ČZ o novou útočnou pušku, které se však pro nezájem naší armády nijak neujaly. Konec vlastenecké poznámky.

 

Kromě klasických střelných zbraní vrhajících kulky pochopitelně ještě existují další hračky pro vojáčky. Nejoblíbenější je granátomet, ve většině případů připevněný k útočné pušce, který velmi zvyšuje vojákovu destrukční sílu vystřelováním malých granátů všeho druhu. Však také zbraň 21 století OICSW je postavena především na vynikajícím granátometu se spoustou zaměřovacích hraček připevněným k torzu standardní německé pušky od výrobce Heckler Koch. Granátomet může být pochopitelně i samostatná zbraň, dokonce se vyrábí ve formě obrovského revolveru, který často (alespoň ve filmech) používají zásahové jednotky na naházení spousty granátů se slzným plynem do budov se zápornými či kladnými hrdiny.

Raketomet nazývaný také RPG neboli raketově poháněný granát je zase zbraň, vystřelující rakety. Někdy bývá pouze na jedno použití, někdy se dá vesele přebíjet dalšími raketami. Tady bych rád upozornil na jeden typický filmový omyl, kde je výstřel z raketometu většinou prezentovaný jako prsk pfffff letící rakety a pak výbuch. Omyl, výstřel z raketometu je rána jako z děla. I moje ušní bubínky zocelené heavy metalem dostaly zabrat.

Zmíním se ještě o posledních dvou vojenských metech – minometu a plamenometu. Minomet je takové malé přenosné dělostřelectvo a plamenomet je v podstatě stříkačka ohně.

 

Než se dostanu k nejmodernější používané osobní zbrani, zmíním se ještě o tázerech. Tázery jsou v podstatě elektrické paralyzátory, které mají cílovou osobu zlikvidovat pořádným elektrickým šokem. Kromě kontaktních, které je třeba cíli láskyplně přiložit k tělu, se používají tázery střílející. Ty vypálí na cíl dvě šipky a po drátech do nich pustí napětí. Nešťastná oběť sebou zaškube, proud jí zničí kardiostimulátor a zemře, tedy stát se to pochopitelně může.

Technologicky nejmodernější zbraň funguje na podobném principu, paralýze cíle pomocí elektrického proudu, jde na to ale jinak než běžný tázer. Tuto zbraň vyvinula pro potřeby policie jedna schopná americká firmička a často se jí říká podle Star Treku fázer. Fikané zařízení obsahuje dva UV lasery. Po namíření vystřelení záblesk dvou UV laserů vytvoří ve vzduchu ionizovanou cestičku, po které se dá poslat elektrický proud do nebohé oběti. Zatím sice neexistuje žádná rozumná verze pro osobní potřebu, pořád je to poměrně velký kufřík, ale v současné době se experimentuje s umístěním téhle hračky do policejních aut. Při pronásledování nějakého provinilce na něj mohou policisté snadno vypálit a elektrický výboj by měl auto zastavit zničením jeho elektroniky, takže je docela možné, že američtí gangsteři přejdou po masovém nasazení tohohle přístroje do služby na staré dobré bakelitové trabanty, ve kterých navíc čip najdete tak maximálně v mobilu majitele.

 

A nyní nadchází čas probrat si zbraně budoucnosti, dokonce i slíbené paprskomety.

Oblíbenou zbraní z arzenálu mnoha scifi filmů a knih jsou zbraně vystřelující projektily za pomocí elektromagnetického pole. V současnosti se tento princip testuje ve velkém například u námořnictva Spojených Států, ale teoreticky nebude problém vytvořit i osobní verzi pro zdatného vojáka či mariňáka, předurčeného zahynout drápy vetřelcovými. Princip je jednoduchý – vezmeme střelu z ferromagnetického kovu, čili pravděpodobně železa, nebo alespoň z části, a umístíme ji do elektromagnetického pole. A pak pole prudce přemístíme až ke konci pušky. Střela se bude držet v magnetickém poli a na konci hlavně už poletí dál setrvačností. Jako střela se dá použít všechno možné – někteří autoři dávají přednost ocelovým jehličkám, malým ocelovým kulkám, ve scifi románu March Upcountry se používají skleněné kuličky, železem pouze potažené, které se po nárazu do cíle roztříští.

Názvy pro tuto zbraň se často liší. V současnosti se používá pro námořní prototypy označení railgun, ve scifi literatuře najdete často pojmenování gauss puška nebo třeba pulzní puška (přece jenom je střela vystřelena pomocí elektromagnetického pulsu). Typickým příkladem ze scifi filmů je M41 Pulse Rifle z filmu Vetřelci, jejíž konstrukce je sice hezká, ale v jednom ohledu poněkud podivná. Přestože jsem majitelem jednoho kousku (makety pochopitelně, ačkoli pro opravdové fanoušky je možnost koupit tuto zbraň jako airsoft neboli drahou hračku velice rychle střílící velkou spoustu plastových kuliček), nepodařilo se mi bohužel zjistit, k čemu je u této zbraně jistý knoflík, tvářící se a chovající se jako klasická páka závěru. Pokud by mě někdo mohl s tímto problémem pomoci, budu mu velice vděčen.

Než se však dočkáme takovéhle praktické zbraně, budeme si muset počkat, než vynálezci vyřeší problém dodávání energie a vytváření dostatečně silného a rychle se pohybujícího magnetického pole. Snad časem.

Teoreticky můžeme, až se někdy někomu podaří ovládat gravitaci, použít místo elektromagnetického urychlování gravitaci. Otázka je, jestli se v té době ještě budeme obtěžovat takovými primitivními nesmysly a nepoužijeme gravitaci na stažení planety nepřátel rovnou do slunce.

Další oblíbenou klasikou je plasmová puška. Přesné specifikace se liší kus od kusu, ale vždy jde o to, že je cíl zasažený pořádnou dávkou horké plazmy, což je vlastně ionizovaný plyn, velmi horký a pro kontakt s hmotou v normálním skupenství velmi nepříjemný.  Některé zbraně vystřelí projektily, které svou náplň změní na plazmu až po nárazu, některé vystřelují přímo plazmu, která si prorazí cestu vzduchem a následně nepřáteli. Konkrétních technických informací se většinou nedočkáte, pouze se mluví o úžasné ničivosti plazmy na vše živé či neživé. Teoreticky je možné takovou zbraň zkonstruovat a používat ji jako supertechnického nástupce plamenometů či granátometů, ale zřejmě se jako u všech dalších zbraní z arzenálu scifi plasmové pušky jen tak nedočkáme.

Jinou oblíbenou proprietou jsou sonické zbraně, založené na používání ultrazvuku. Výsledky této zbraně se autor od autora liší, někdy pouze omračují, jindy snadno zabijí. Fakt je, že ultrazvuk (neboli zvuk na velmi vysoké frekvenci) by se teoreticky použít jako zbraň dal, především pro podvodní honičky (voda vede zvuk lépe než vzduch). Minimálně proti zvěřině, která má citlivější uši než Homo Sapiens a pískání ji přivede k šílenství (tak mimochodem fungují elektroničtí lovci krtků a dalších drobných bestií). Jako psychologická zbraň se dá použít i infrazvuk, neboli zvuk o velmi nízké frekvenci – ten vzbuzuje u většiny živočichů pocit úzkosti. Došlo údajně dokonce k případu, kdy v drůbežárně cosi spadlo do větráku a jak se o to cosi (opravdu si nevzpomínám, co to bylo) otíraly lopatky větráku, vznikal infrazvuk, na který záhy v depresi a zoufalstvím vychcípala větší část drůbežárny.

 

Vynález a použití atomové bomby vedl k objevení jednoho jejího zajímavého průvodního jevu – elektromagnetického pulsu. Při výbuchu vznikne tak silný záblesk elektromagnetického záření, že ve svém dosahu zničí téměř všechny elektroniku, která nebude velmi dobře před jeho účinky chráněná, nebo nebude svou podstatou tak masivní a odolná, že puls přežije. Taková elektronka má oproti EMP docela slušnou odolnost, ale jakýkoli nekrytý integrovaný obvod nenávratně shoří. Proto se stal EMP standardní součástí arsenálů hrdinů bojujících s různou technikou, především roboty. Prototypy EMP bomby se mimochodem použily docela nedávno při válce v Perském zálovu. Většinou se EMP používá jako bomba či granát, případně jako zvláštní zařízení v lodi hrdinných hackerů, které bezpečně zlikviduje elektroniku všech nepřátelských robotů, ale samotnému vybavení lodě nijak neublíží (zřejmě proto, že se hrdinové drželi japonského příkladu a koupili si pro své vlastní vybavení nějaký amulet – když můžete mít amulet proti počítačovému viru, proč by nemohl být nějaký proti EMP, že ano). Můžete se ale také setkat se zbraněmi, které EMP směřují v paprsku na cíl. A tím se dostáváme ke slíbeným paprskometům.

 

Nejtypičtější zbraní ve scifi jsou právě různé paprskomety či anglicky blastery, metající do nepřítele paprsky smrti, laserové, mikrovlnné, energetické a kdo ví jaké.

Laserovou technologii už má lidstvo docela zvládnuté a teoreticky by nebyl až takový problém vytvořit laserovou zbraň schopnou propálit nepřítele, hlavním problémem je především energie. Dokud nebudeme mít lepší malý energetický zdroj, než jsou tužkové baterie, budeme se na laserové střelce koukat jenom v kině a divit se, jaktože to světlo letí tak pomalu a dělá vžžžžm. Až ho budeme mít, budou zbraně omezené jenom energií, kterou budeme schopni na laserový paprsek přetvořit. I potom bude laser zbraň vhodnou spíše pro kosmické lodě na divoké přestřelky mezi asteroidy, než v atmosféře.

Zajímavou zbraňovou technologií by mohl být rentgenový laser, v podstatě usměrněné záření gamma. Tam, kde by laserový paprsek pouze zahříval a propaloval, ničil by rentgenový laser přímo jádra atomů ve svém cíli a mohl by vyvolat i řetězovou reakci. Teoreticky by se dal rentgenový laser udělat výbuchem malé atomové bomby a usměrněním vzniklého záření. Američané kdysi v rámci SDI neboli hvězdných válek družice s rentgenovými lasery plánovali, ale pokud vím, nikdy nepřekročili stádium plánování.

Isaac Asimov v jedné své knize vymyslel docela zvláštní druh paprskometu – mikrovlnný zářič. V podstatě to mělo být něco jako směrovatelná velmi silná mikrovlnná trouba – zamíříš, vystřelíš a na cíl vyletí spousta energie ve formě mikrovln. Pokud zasáhnou něco, v čem je voda, čili například lidské tělo, během okamžiku ji zahřejí nad bod varu a nebohý nepřítel vybuchne. Brutální, účinné, teoreticky možné, ale opět jsme blokovaní technologií – nemáme zatím prostředky jak dodat tolik energie a přeměnit je na mikrovlny. Nebo spíše máme, jenom bude ještě dlouho trvat, než by takové zařízení unesl obyčejný člověk, nebo než bude prakticky použitelné – zkuste popřemýšlet, jak by to vypadalo, když někomu nacpete hlavu do mikrovlnky a zapnete ji. Není to nic příjemného.

Dalšími paprsky, kterými ve své fantazii spisovatelé ničí nepřátele svých hrdinů, jsou proudy nejrůznějších částic. Z nich by byl zřejmě nejefektivnější pozitronový paprsek, proud antielektronů, z nich se jeden každý při kontaktu s normálním elektronem změní na energii a zasaženou částici vezme sebou. Pozitronový paprsek by byl zřejmě velice ničivý, ale použitelný pouze ve vakuu.

Antihmota jako taková je vůbec oblíbeným destruktivním prostředkem, však je to také nejefektivnější způsob zničení, jaké lidstvo zná. Antihmotové částice, které se od normálních protonů a elektronu liší tím, že mají opačný náboj, se při styku se svým protějškem změní na energii, nezůstane nic. Antihmotu sice umíme vyrobit, ale pouze velmi komplikovaně a částečku po částečce ve velkých urychlovačích hmoty. Možná je to jenom dobře, že nám to ještě nejde. Výbuchy způsobené rozpadem či fůzí hmoty jsou neuvěřitelně silné, ale před antihmotou vše bledne.

 

Antihmotou pochopitelně lidská fantazie, snící o destrukci, pochopitelně nekončí, ale tahle přednáška (v případě, že čtete soubor, tak tedy textový soubor)už ano. Někdy příště vám možná povyprávím (resp. napíšu) o dalších vysněných vynálezech a zbraních, vystřelujících miniaturní černé díry, zastavující pohyb atomů v cíli, odesílajících nepřítele do jiných dimenzí nebo schopných po stisknutí jediného tlačítka zničit celý známý vesmír.


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word