About me...
























Po druhý do stejný řeky nevstoupíš

Je lepší poučit se a zavolat si leteckou podporu.

 

            Seděl jsem si v klídku v kabině vypůjčeného auta a pokuřoval. Nějak jsem si ten starý zlozvyk oblíbil. Jedna z mnoha bočních uliček Garment City, ve které jsem stál, byla klidná a mírumilovná. Byli jsme právě uprostřed uměle vyvolávané šestihodinové noci, většina slušně vychovaných obyvatel asteroidu už spala, ti neslušně vychovaní se k vyhazovu z hospod teprve propracovávali.  Ale nepředpokládal jsem, že by to vydrželo dlouho. Mike Svernsky a jeho tři kolegové právě vlezli do hotýlku Klidná Štace a já jim dával tak minutu, než se začnou ozývat výstřely a nadávky.

            Po čtyřiceti sedmi sekundách se očekávané ozvalo. Zahodil jsem cigáro, pro sichr zkontrolovat bouchačku a nastartoval.

            Ozvala se série výstřelů. Jedno z oken v třetím patře se roztříštilo a v oblaku skla vyletěla ven štíhlá ženská postava. Šlápl jsem na plyn.

            Ladně doskočila na chodník, což ale v pětinové gravitaci zas tak oslnivý výkon nebyl. Když mně viděla blížit se, uskočila a namířila na mně ošklivý malý černý samopal. Smyknul jsem, otevřel dveře a zavolal na ni:

            „Nechceš svézt?“

            Nabídku jsem doplnil dobře trénovaným úsměvem, ačkoli mi do smíchu příliš nebylo.

            Za těch uplynulých sedm let se skoro nezměnila. Snad jenom v očích měla více vzpomínek, většinou divokých a krvavých. Na chvíli mi před očima problesklo několik barevných obrazů, ve kterých měla mnohem méně oblečení a naprosto jiný výraz v obličeji. Pro jistotu jsem nařídil implantátu, ať moje emotivní centra zpacifikuje o trochu víc.

            „Abe?“ řekla překvapeně, ale samopal spustila podél těla.

            „Jestli chceš svýzt, Korr, tak sebou pohni. Tvoji kamarádi spěchají,“ ukázal jsem na okno, kde se zrovna objevila brunátná tvář toho pitomce Svernskyho.

            Neváhala a naskočila. Šlápl jsem na plyn, nečekal jsem, až za námi Svernsky pošle víc, než jenom nadávky.

            „Co tady děláš?“ zeptala se. Zastrčila samopal do pouzdra na stehně a odhrnula si z obličeje blonďaté vlasy, přesně tím samým pohybem, který jsem kdysi tak miloval.

            „Náhoda,“ pokrčil jsem rameny. „Zaslechl jsem v hospodě tu partu, která tě navštívila, právě jim nějaký práskač bonzoval, kde tě najdou. Prej je na tebe vypsaná docela slušná odměna. Tak jsem si řekl, že bych tě docela rád viděl. Jinak než v televizi na seznamu dopadenejch.“

            „Díky,“ řekla pořád docela překvapeně. „A... promiň, za to tenkrát, jinak to nešlo...“

            „To už přebolelo,“ prohlásil jsem. Pravda, když mě tenkrát nechala na holičkách po tom, co jsme utíkali od jednoho z mnoha průserů, které způsobila, bylo mi pěkně do breku. První lásky bývají nejhorší, zvlášť když jste sedmnáctiletý kluk, který před týdnem utekl z láskyplné péče rodičů a zamířil z civilizace přímo do nejhorších slumů jenom proto, aby se tam zamiloval do o dva roky starší blonďaté sexy zlodějky, uspávačky a kdo ví čeho ještě.

            „Vypadáš dobře. Asi se ti docela dařilo, ne?“ zeptala se.

            Ušklíbl jsem se. „Nestěžuju si.“ Prosvištěl jsem po křižovatce tak rychle, až mi na displeji zablikala informace o porušení pravidel provozu a hodnota pokuty.

Ona si taky docela pomohla, z malé zlodějky se vypracovala za ty roky, co jsem byl tak různě všude možně na top ten hledaných zlodějů a průmyslových špionů v téhle části Obalu.

Implantát mě varoval včas a tak jsem smýknul volantem a uhnul. Auto najelo na obrubník a v nízké gravitaci ho to na chvíli donutilo fungovat spíše jako letadlo. Svernsky musel být opravdu vzteky bez sebe, když začal střílet uprostřed městečka ze skrytého kulometu. Zatočil jsem volantem, uhnul další dávce, která prošila průčelí zavřeného obchodu a vyhodil bezpečnostní pojistky, auťák se rozjel mnohem rychleji, než by teoreticky měl.

Pokud bude Svernsky takhle pokračovat, i kdyby Korr dostal, z odměny mu moc nezůstane.

Korr znovu vytáhla samopal a začala stahovat okénko.

„Nestřílej,“ zavrčel jsem na ni. „Za chvíli budem na kosmodromu, takhle jsme nevinný oběti, fízlové nám pomůžou.“

„Dokud mě neuviděj,“ odsekla. Znovu jsem smyknul, až to s ní praštilo o dveře, a zamířil jsem do další úzké uličky. Před očima jsem jasně viděl červenou linku, která mě vedla k útočišti. A z audio vstupu jsem slyšel policejní hlášení.

Stihl jsem to dokonale, se signálem SOS jsem projel na kosmodrom a smykem zastavil za strážní budkou. Z té už vybíhali policajti.

„Seď a mlč,“ zarazil jsem Korr a vylezl ven.

„Ti magoři se nás snažej rozstřílet!“ ukazoval jsem na cestu, po které se s kvílením gum řítila velká kára naložená vzteklými lovci odměn. Policajti pochopili, zlatá tvrdá neutralita kosmodromu. Otočili se a namířili své automatické pušky na auto.

Svernsky šlápl na brzdy a vyskočil ven dřív, než se auto zastavilo. Nedbal na zbraně policajtů a vztekle řval:

„Abrahame, ty zmrde! Za to tě zabiju! Svině!“

„Osud, Miku,“ pokrčil jsem rameny. „Neber si to osobně, ale tohle je pro mně osobní.“ Od začátku se mi nelíbil a tak bych měl asi škodolibou radost, kdyby mi implantát pořád neusměrňoval emoce.

Nadávající Svernsky zaplatil mastnou pokutu, já zaplatil malý bakšiš za pomoc a vrátil jsem se do auta. Korr se na mně dívala jinak, než jsem byl zvyklý. Obdivně. Pravda, už jsem nebyl malý naivní klouček, který ji na nic moc nebyl.

„Změnil ses. Jseš... odhodlanější. Líbíš se mi tak. Opravdu změna k lepšímu.“

Pokrčil jsem rameny.

„Znáš to, časy se mění... Jestli nemáš nic proti, vezmu tě na svou rachotinu a vypadneme z tohohle šutráku. Co ty na to?“

„Dokonce vlastní loď?“ V hlavě se jí bezpochyby rozjel malý, chladnokrevný počítač.

„Mno tak nějak, říkal jsem ti, že si nemůžu stěžovat,“ odpověděl jsem.

Pomalu, abych zbytečně neprovokoval ochranku, jsem zamířil na stojánku.

„Abe...“ zeptala se, když už jsme byli kousek od cíle.

„Hm?“

„Bývali jsme docela dobrý tým... co kdybychom to zase dali dohromady?“

Megawattový úsměv, jasný příslib radovánek, které by to pro mě znamenalo, sakra, ta ženská byla pořád neskutečně sexy. Zlatý implantát.

„Hmm, víš...“ řekl jsem a zastavil. Otočil jsem se na ni, abych jí viděl do očí.

„Do stejný řeky dvakrát nevstoupíš,“ prohlásil jsem a implantátem aktivoval připravený paralyzátor. Svalila se do křesla a nechápavě na mně koulila očima.

Vylezl jsem ven, vytáhl ji, svázal a opřel o auto. Vytáhl jsem z kapsy komunikátor, stisknul tlačítko a dodal:

„Je lepší poučit se a zavolat si leteckou podporu.“

Rampa kosmoplánu na stojánce se otevřela a ven vyšli dva velmi spokojeně se tvářící členové bezpečnosti GeneMagic, Incorporated. Vyměnili jsme zboží, já si běžně zkontroloval kartu s penězi a zamával jsem Korr na rozloučenou. Měla v očích upřímnou nenávist.

Ten pocit jsem dobře znal. To, že to přebolelo, neznamená, že jsem jí odpustil.

Když jsem si na palubě své lodi přepočítával svou hotovost, spokojený sám se sebou, že jsem konečně vyřešil jednoho z posledních strašáků své minulosti, napadlo mě, že u práce lovce odměn možná vydržím déle, než u předchozích zaměstnání. Začalo mě to docela bavit.

 

 

2005-03-13, Brno


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word