About me...
























Skladiště zhroucených snů

Prolog:

Možná to místo znáš,
není tak daleko,
ale ani blízko,
je stále na dosah,
pro každého z nás.

Každý z nás tam přispěl,
každý tam něco má,
od každého bys tam něco našel,
od každého, koho znáš.

Jsou tam věci krásné,
někdy také odporné,
věci často tajné,
nikdy nahlas nevyřčené.

Často tam pobývám,
nechal jsem tam toho dost,
většinou jsem tam sám,
společníka mi dělá lítost.
Někdy si prohlížím,
ty svoje příspěvky,
jindy zase prolézám,
vás ostatních sbírky,

Je tam tolik věci,
tak ohromný počet,
všechny tak rozdílné,
jedno přec mají stejné.

Když se na ně podíváš,
i když tak různé jsou,
jedno mají stejné:
je v nich žal a lítost.

Všude jinde jsou nehmotné,
jen přeludy, myšlenky,
tady však hmotu získaly,
dají se vzít do ruky.

Co že je to za místo,
co je to za věci,
o čem básníku mluvíš to,
tak odpověz nám přeci.

Zkusím to vysvětlit,
je to dost prosté,
zkus si jen vzpomenout,
cos proklínal snad po sté.

Každý z nás sny má,
po něčem tajně touží,
svou krásnou představou,
skrytě se souží.

Ale když sen ten,
krutě se zhroutí,
copak se stane s ním,
když ti ho osud zhatí?

Na tomhle místě,
skladě snů zhroucených,
ty sny se skladují,
v hromadách zborcených.

Najdeš tu ztracené lásky,
nenaplněné touhy,
nemožné představy,
prázdných snů hory.

Jen málo návštěv
bys tady našel,
vždyť tak strašně bolí,
když se sen toužebný
náhle krutě zhroutí.

Já jsem tu často,
mám k tomu své důvody,
hledám si místo,
kam další sen odložím.

Všechny mé sny
v tom skladišti skončily,
někdy se stává mi,
že rvou se mi zpět do hlavy.

Často bych si přál,
aby tam mohl alespoň jeden,
aspoň jeden splněný sen,
který by se mi jen nezdál.

Jenže mám smůlu,
dávno moc dobře to vím,
ze skladu zhroucených snů
nikdy se se snem nevrátím.

Stejně tu chodím,
často vzpomínám,
občas vhodné místo
pro svůj nový sen hledám.

Často se taky ptám,
většinou jen sám sebe,
proč všechny mé sny,
skončí vždy u tebe,

ty prokleté Skladiště zhroucených snů?

 

Procházel jsem pomalu Skladištěm a uvažoval, kam se kouknu dnes v noci. Posledních pár týdnu jsem se cítil divně. Přes den jsem uvažoval, jestli už mi v hlavě definitivně nepřeskakuje, jestli jsem se už úplně nezbláznil.

Hlavou mi bleskla představa. Viděl jsem sám sebe, navlečeného do bílé svěrací kazajky, jak pobíhám ve velké vypolštářované místnosti a se vzteklým řevem se odrážím od měkkých stěn.

Kousek ode mě se v prostoru objevil vír. Rychle jsem se ovládnul a sledoval, jak porucha mizí a vzduch se postupně vyjasňuje, až tam zůstal jenom obláček bílé mlhy, který se za chvíli rozplyne.

Dneska bylo Skladiště nějaké citlivé. Anebo já byl pro změnu příliš nabitý energií, těžko říct. Spíše to bylo ve mně, uvědomil jsem si matně. Vůbec jsem nemohl přejít, snad dvě hodiny jsem se převaloval na lůžku, než jsem to vdal a pomohl si půlkou prášku na spaní. Když přejdu do spánku s chemií v krvi, vždycky to mívá různé nepředvídatelné efekty. Především alkohol se mnou tady dělá děsné věci. Proto se mu na Zemi vyhýbám.

 

Proletěl jsem namodralým oblakem a dotknul se nějakého snu, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Jedna z desítek romantických fantazií. Z nudy jsem se prohrábnul hlouběji, ale byla to zbytečná námaha. Obyčejná banalita, takových snů jsou tady všude kolem stovky. A to ze začátku vypadal docela zajímavě.

Zatímco jsem přemítal nad nedostatkem originality, zavedla mě chvilka nepozornosti do místa, kam jsem opravdu nechtěl. Skladiště není sice nijak organizované (alespoň já jsem na žádný řád nenarazil), ale tahle část je poněkud silná, dokonce i na mně. A navíc tady leží několik mých výtvorů, především z doby předtím. Po tisící jsem zalitoval, že jednou vytvořený příspěvek se už zničit nedá. Snad jenom ve chvíli, kdy se začne vytvářet, dřív, než nabere pevnou strukturu. Dá se sice pozměnit, ale v některých případech se mi to prostě nepodařilo a ani nepodaří, nedonutím se k tomu.

Do svých snů z doby Předtím jsem nezasahoval. Ani bych to asi nedokázal. Ale občas, když mě přepadají masochistické choutky, když mám chuť vzpomínat a snít co by kdyby. Potom do svých starých snů vstupuju a nechávám se jimi unášet. A většinou se při zlomu neudržím a povolím.

Dneska jsem rozhodně netoužil po probuzení s mokrýma očima a chutí zabít se. Rozletěl jsem se pryč, co nejdál, někam na zábavnější místa.

Vletěl jsem na jedno ze svých oblíbených míst a dotknul se několika oblíbených snů. Nikdy jsem se ale nenechal vtáhnout úplně, už vůbec ne k nějakému zlomu. Chtěl jsem se bavit, užívat si. Alespoň tady. Chvíli jsem se opaloval na písku krásně opuštěné pláže u tropického oceánu, odtamtud jsem se přenesl do lyžařských bot a chvíli se kochal hrůzou, která mi projela celým tělem jako jedna silná křeč, když jsem se na poslední chvíli vyhnul hluboké propasti. Uprostřed dlouhého skoku, těsně před krutým pádem, jsem se rozletěl vzhůru, vysoko nad oblaka, a začal mávat křídly.

Ale už po několika pohybech jsem ucítil, jak mě náhle opouští síly. Měj jsem pocit, jakoby mi na křídla najednou někdo přidělal závaží. Pokusil jsem se vzdorovat, sebrat síly, přejít jinam, ale všechno kolem se rozmazalo a já začal padat.

 

Posledním zoufalým máchnutím jsem ze sebe strhnul pokrývku. Protřel jsem si oči. Na digitálním budíku svítil nápis pět sedm.O dvě hodiny dříve. Intervaly se začínají zkracovat. Zpočátku, když jsem s přecházením začínal, byl jsem ve skladišti snů tak sedm, osm hodin reálného času. Jakmile se mi podařilo přejít, zůstával jsem tak dlouhou, dokud bych se normálně neprobudil. Jenomže v poslední době jsem začal ze snu přecházet přímo do reality. Málokdy jsem vydržel spát a především snít déle než takových pět hodin. A nejhorší je, že už se mi potom nikdy nedaří usnout, ani normálním spánkem. Snad jedině za pomocí chemie, ale myslím, že už jsem se zmiňoval, co to se mnou dělá. Ale když nad tím tak přemýšlím, v poslední době si tou tabletou dopomáhám nějak často.

Zavřel jsem oči a ještě si alespoň poležel. Budu muset do práce a pochopitelně se na ni těším stejně jako obvykle. Asi tak, jako se Jan Hus těšil, až pod ním konečně zatopí. Jenomže jenom ze snů se žít nedá. Ne, pokud chcete, aby vám zůstalo tělo, které bude snít. A moje sny, to je moje všechno. Na ničem jiném mi nezáleží.

 

Práce byla jako vždycky příšerná, děsivá, otravná a vyčerpávající. Asi toho budu muset nechat a najít si něco jiného, kde nebudu tolik mezi lidmi. Nemůžu sice říct, že bych lidi nenáviděl, ale jsem raději sám. Cizí lidé a jejich pocity mě matou, vadí mi. Nevyznám se v nich. A tak už jsem dávno zjistil, že pro mě i pro ostatní je lepší, když se budu držet někde o samotě. Je to tak lepší. Většinou. Někdy mám pochopitelně stejné touhy, jako ostatní, po společnosti, lásce. Ale mám své sny a ty mi to nahrazují.

Doma jsem symbolicky něco snědl a sednul si před televizi. Chvíli jsem přecvakával programy a snažil se zabavit. Jenomže reklamy na vložky a deodoranty mě nijak nezabavily. Zavrhnul jsem nápad sednout si k počítači a raději si vytáhnul knihu. Lehnul jsem si do lůžka a začetl se do nejnovějšího Kingova horroru. Jako vždycky mi chvilku trvalo, než jsem se překousal přes typicky Kingovsky dlouhý nepříliš záživný úvod, až se na stránkách knihy konečně začalo něco dít.

Začít snem, vyvolaným čtením, je nejjednodušší. Pokud se podaří usnout právě při příběhu, většinou se mi podaří hned proniknout do snu, vytvořeného spisovatelem. Někdy to sice dlouho trvá, jako třeba v tomhle případě. Oči se mi začaly klížit. A nakonec se zavřely. Přešel jsem.

 

Dalo mi hodně práce, než jsem se vypletl ven z přepevné struktury snu. Kniha byla nová a Kingovo stvoření posilovaly tisíce a tisíce snílků po celém světě, kteří zachytily prostřednictvím knihy sen a začali si ho upravovat podle své fantazie. Cítil jsem spoustu linek, které se vlnily prostorem Skladiště a připojovaly duše lidí ke snu. Možná se právě dneska někomu z nich podaří tu linku přervat a vejít do Skladiště celou svou osobností, tak jako se to kdysi stalo mě. Možná některý z nich vědomě či nevědomě protrhne pletivo světa snů a pak bude se mnou tady, v místě-nemístě, kde sny a představy získávají hmotu a dají se vzít do ruky. Zatím jsem ale nikoho dalšího nepotkal, za těch několik let, kdy jsem tady jako doma, kdy se po nocích místo pasivního snění toulám Skladištěm snů.

Dokonce jsem několikrát zkoušel jiného snílka probudit, přetáhnout ho za hranice jeho snu. Nikdy se mi to nepodařilo. Nikdo z nich se nedokázal dostat za hranici snu. Moje manipulace s jejich sněním je většinou probudila v Reálu, zpocené a udýchané, s přesvědčením, že se jim právě zdála nějaká děsná noční můra, kterou si naštěstí už nepamatují.

Já mohl volně procházet Skladištěm, vytvářet nebo upravovat sny, vstupovat do nich. Nezůstávala za mnou žádná stopa, žádná linka, pocit energie, která propojuje místo snu s jeho osobou. Nedokázal jsem ty linky sledovat, jenom jsem je vnímal, asi jako duhu do nebe. Ani jsem ji nedokázal přerušit, aby tady snílek zůstal. A tak jsem neměl společnost ani tady, v místě, které jsem po prvních trpkých zkušenostech nazval Skladiště zhroucených snů.

 

Když jsem přešel poprvé, považoval jsem to jenom za zmatený sen. Byl jsem tenkrát pod drogami, po operaci. A tak jsem to považoval za feťáckou halucinaci. Ale druhý den jsem se ze své staré noční můry, která mě pronásleduje už od dětství, probral v jiném snu. Prostě jsem tak nějak. přeskočil jinam. Přešel. Jako bych si vytvořil bránu jinam a tou proklouzl. Nedá se to nějak přesně popsat. Musí se to zažít. A náhle jsem nebyl v dlouhé temné chodbě a neposlouchal vlastní vyděšený dech a skřeky monstra, běžícího za mnou. Chtěl jsem být pryč a najednou jsem tam byl. V obrovském nekonečném prostoru. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil v tom podivném místě trochu orientovat a pohybovat. Vnímal jsem všechno kolem sebe, ale nevyznal jsem se v tom. Až po čase jsem se naučil v útvarech kolem sebe rozeznávat další světy, sny, představy, touhy. Někdy byly úplně jasně rozpoznatelné, stačilo se k nim jenom přiblížit. Ale než jsem se naučil do snu vstoupit, uběhlo ještě hodně a hodně zmatených nocí. Poměrně bez problémů jsem se dokázal dotýkat a ponořovat se do svých vlastních snů. Zpočátku jsem se jenom vezl, uvědomoval jsem si, že sním, ale přitom to bylo mnohem realističtější, než normální sen. A vždycky jsem se na místě, kde se můj pozemský sen hroutil, s pláčem probudil. Proto jsem tomu místu začal říkat Skladiště zhroucených snů. Vždyť tam byly jenom ty moje, zpočátku nádherné, nadějné, s krutým a bolestivým koncem. Až později jsem se naučil vstupovat i do jiných snů a nezůstat jenom pasivním divákem, dokázal jsem ovlivňovat téměř vše. Našel jsem sny, které byly šťastné až do konce, pokud vůbec nějaký měl. Našel jsem představy, kterých by moje fantazie nebyla schopna. Našel jsem.

A tak mě zkoumání snů začalo bavit. Už jsem se neprobouzel psychicky odrovnaný, naopak, cítil jsem se neuvěřitelně v pohodě. Začal jsem věřit, že to není jenom sen, že je to opravdu nějaká říše snů a já ji dokážu nějakým způsobe, navštěvovat jinak, než ostatní.

Od malička jsem žil více ve fantaziích a snech, než v reálném životě. Skutečný svět jsem neměl moc rád. Ale Reál se dal hned lépe přežívat, když jsem si uvědomoval, že je tady jenom proto, abych mohl noci trávit ve Skladišti snů. Poprvé v životě jsem se cítil. spokojený.

Nikdy jsem nebyl vřící, ale byl jsem přesvědčený, že jestli opravdu existuje bůh, nějak jsem si vysloužil jeho zvláštní pozornost. Už od dětství jsem trpěl paranoiu, byl jsem přesvědčený, že špatné věci jsou tady proto, aby se stávaly mně a ty dobré jsou pro ostatní. Bůh si na mně dával záležet, trestal mě za něco, co jsem nikdy neudělal. Radost? Štěstí? To se mě nikdy netýkalo. Vždycky, když jsem se začal z něčeho těšit, nebo mít radost, nějak se osud postaral, aby mě to rychle přešlo. Takže jestli bůh existuje, nenávidím ho.

 

A tak ze mě vyrostl nemluvný, melancholický samotář. Většinou volného času jsem trávil v knihách, chvíli jsem se nechával táhnout fantazií autora, abych o potom mohl zavřít na chvíli knihy a se zavřenýma očima ve snu pokračovat podle sebe. Radoval jsem se z života alespoň v cizích snech, které jsem si občas dovolil upravit podle sebe.

Zkoušel jsem dokonce i sám psát. Ale nedařilo se mi to. Alespoň myslím, nikdy jsem to nikomu nedal přečíst. Byl jsem přesvědčený, že by mi to stejně jenom zkritizoval. Pokud by to vůbec četl. Zkrátka, trpěl jsem (a pořád trpím) pořádným komplexem méněcennosti.

Jediné, co píšu pravidelněji, jsou básně. Naučil jsem se vyvrhnout ze sebe bolestivé pocity ven, dát je na papír. Byla to taková moje zpověď. Začal jsem už někdy na začátku puberty a zůstalo mi to až do teď. První báseň, kterou jsem byl ochotný zachovat, protože se mi docela líbila, jsem pojmenoval Modlitba Zavrženého.

 

Modlitba Zavrženého

 

Stojím pod oblohou hvězdami pokrytou,
ruce vzhůru vzpínám, zaťaté pěsti mám.
Hej ty nahoře tam, to k tobě promlouvám,
to pro tebe jsou ta slova, vyslyš je znova a znova!

Prý stvořil jsi svět a vše je tvá vůle,
tam zvysoka sleduješ nás dole.
Hraješ si s námi jak s figurkami šachovými,
prý jsi náš pán a my ovečkami tvými.
Některým věnuješ zvláštní pozornost,
to ale nebývá důvod pro radost.
Možná že jsou takoví, které máš rád
a ty necháváš ve své přízni hřát.
Možná že jsou takoví vyvolení,
ale je nás víc, co jsme Zavržení.
Prokletí bez nějakého důvodu,
nenechal jsi nám žádnou výhodu.
Náš život je jen utrpení bolest a žal,
to je vše, co jsi nám ve své dobrotě dal.
A když už ukážeš nám lásku či radost,
je to jen na chvíli, pak řekneš už dost!
Vždy když máme pocit že prokletí mizí
udeříš a my jsme zase světu cizí.
Plní zoufalství, bolesti hněvu,
vyčníváme ze spokojených davů.
Hrozeb trestu a pekla se nebojíme,
stejně se už hůř cítit nemůžeme.
Jsme Zavržení, tvou zlobou prokletí,
nenávidíme tvé bolestné objetí.

Jsme prokletí, jsme Zavržení,
do pekla na zemi uvržení.

Slyš má slova, hej ty nahoře tam,
poslouchej, co ti to tu povídám.
Nenávidím tě celou svou duší,
není tu na světě parchant horší.
Nečekej ode mně slova děkovná,
ty proklatá svině odporná!
Uslyšíš jenom nadávky a hrozby,
svírám pěsti až praskají mi klouby.
Nenávidím tě a proklínám
tak jako proklels mě ty sám.

A tak končí má modlitba vzteklá,
táhni si do toho svého pekla!

CHCÍPNI!

 

Docela přesně vystihovala můj přístup k životu a bohu, ne? Až na to, že nenávidět, doopravdy nenávidět, jsem dokázal jenom na papíře.

O Skladišti jsem taky napsal báseň, hned ze začátku, kdy jsem byl přesvědčený, že Skladiště zhroucených snů je naprosto přesné pojmenování. Později, když jsem Skladiště poznal lépe, jsem uvažoval, že báseň předělám, ale nakonec jsem ji nechal být. Nedokázal jsem si představit, že bych napsal něco optimisticky laděného.

 

A skladiště bylo moje, tak jsem si o něm mohl psát, co jsem chtěl. Nikdy jsem tam nepotkal nikoho jiného. Celá ta obrovská říše snů, o jejíž existenci už jsem byl pevně přesvědčený, byla vlastně jenom moje. Nikde nebyl žádný jiný vládce, žádný Sandman z amerického komiksu. Jenom já. A mohl jsem si dělat, co jsem chtěl.

 

Čím více jsem se ponořoval do snu tím více jsem kašlal na svět tam dole. Skladiště mě změnilo, dodalo mi sebevědomí a sebeúctu, která mi tak chyběla, ale zároveň mě naučilo opovrhovat světem reálného života. A tak jsem se v reálu stále choval stejně, dokonce jsem se odcizil ostatním ještě víc. Dny se pro mě staly něčím odporným, co je třeba přetrpět, abych se konečně mohl vrátit zpátky do své říše snů. Taková malá splátka za klíče od brány snů. Začal jsem se považovat za vládce toho místa-nemísta. Nebo možná správce. Zpočátku jsem se jenom bavil a užíval si, vozil jsem se v cizích snech, s pomocí nově objeveného smyslu pro humor dělal různé žertíky. Pořád to byly jenom sny, ale bylo to mnohem lepší, než co mi kdy mohl nabídnout Reálný svět. Ale pak přišel pocit odpovědnosti.

Byl jsem jediný, kdo mě takovou moc. Dokázal jsem sny měnit, lehce vytvářet nové, komplikované snové struktury. A tak jsem občas začal upravovat cizí sny jinak, než pro vlastní zábavu. Uklidňoval jsem noční můry, zahlazoval je do příjemných představ, krotil nemožné touhy, které majitele jenom ničily.

Věřil jsem tomu, že tak opravdu pomáhám skutečným lidem, tam dole. Díky mně se nebudou probouzet uprostřed noci s výkřikem na rtech, díky mně nebudou v kanceláři klimbat, protože se stokrát za noc probudili. Zkrátka, přesvědčoval jsem sám sebe, že konám dobro, že já jsem ten Hodný. Když jsem se nad sebou zamyslel, nakonec jsem si řekl, že jsem si přidal ještě i mesiášský komplex. Další do sbírky. A dělal jsem to dál.

Několikrát jsem měl pocit, že jsem narazil na sen někoho, koho znám z Reálu. Ale nikdy jsem se neodhodlal zjistit, jestli je to opravdu tak. Nejenom má fantazie. Ještě pořád ve mně hlodal kousek něčeho, co si říkalo zdravý rozum a tvrdilo mi, že jsem úplný šílenec, magor, který by se měl léčit.

Začal jsem být šťastný. Čas ve Skladišti plyne pomaleji. Někdy snad desetkrát, stokrát pomaleji. Některé dlouhé sny vydaly za několik let a stejně se daly stihnout za jedinou noc. Reálný život už pro mě byl opravdu jenom nutné zlo, které jsem s klidem přecházel. A v noci. V noci jsem byl někdo. Byl jsem král, vládce snů.

Stejně jako jsem se snažil ignorovat ten kousek, který si říkal zdravý rozum, stejně tak jsem od sebe tlačil pryč mnohem větší kus, zvaný paranoia. Jak jsem psal ve své modlitbě, paranoia mi říkala, že už to brzy skončí, že se něco stane. Že se mi zhroutí další sen. Ze všech sil jsem tyhle představy potlačoval.

 

A nejhorší na tom bylo, že se vážně něco dělo. Stále častěji jsem se probouzel, doba ve Skladišti se smrskávala na několik hodin denně. Stejně tak mé schopnosti měnit sny značně kolísaly. A jakoby se celkově zmenšovaly, vytrácely se.

 

Napadlo mě, že za to možná může moje zanedbávaná tělesná schránka. Třeba jsem nějak nemocný. Snad bych si měl zajít k lékaři na prohlídku. Jenomže lékařů jsem se doslova štítil.

 

Teď jsem ale byl Tam. Pozemské starosti jsem hodil za hlavu. Chvíli jsem jenom tak bezcílně bloudil a toulal se mezi hromadami snů. Bylo mi trochu líto, že nemám nikoho, s kým bych se mohl takhle bezcílně procházet a nahlížet do cizích snů. Zase na mně lezla touha mít někoho s sebou, někoho, koho bych mohl milovat.

Dokázal jsem sice vytvořit skoro cokoli, ale jenom v rámci nějakého snu. Svůj první pohlavní styk jsem měl s naprosto dokonalou dívkou, Clarisse, přesně tak, jak jsem o tom kdysi mnohokrát snil. Tu dívenku jsem si ušil na míru. V rámci svého prostoru, poměrně jednoduchého nekomplikovaného snu, žila, dýchala a milovala mě. Jenomže já si to moc dobře uvědomoval, vždycky mi v hlavě visel takový obláček, který mě nelítostně upozorňoval, že je to jenom výtvor, naprogramovaný, dokonalý, ale jenom výtvor mé fantazie. Co na tom, že jsem se probouzel se skvrnou na ložním prádle, že jsem se cítil fyzicky uspokojený, že jsem alespoň trochu nebyl sám. Pořád to byl jenom sen. Cítil jsem se. prázdný. Občas jsem za ní ještě zavítal na návštěvu, ale. Měl jsem z toho v hlavě takový nepříjemný zmatek. Dá se to jenom těžko popsat. A tak jsem tam chodil jenom jako chodí někteří chlapi v Reálu do bordelu. Vybít se. A pak jsem za to sebou většinou opovrhoval.

 

Stejně tak to bylo se všemi sny, které jsem stvořil ze své minulosti. Rodiče, na které jsem měl jenom nejasné vzpomínky. Mohutného vlčáka Bena, který se mnou proháněl po louce, obrovská milá hora masa, do jaké by mohl dorůst, kdyby ho myslivec jen tak z legrace nezastřelil. Ale Klára, ta mi ležela v hlavě nejvíc.

Zidealizovaný obraz mé první, jediné a nejspíš i poslední lásky. Asi jediná věc, kterou jsem nedokázal ve Skladišti změnit, byl zlom jejího snu. Ať jsem dělal, co jsem chtěl, vytvářel ho znova a znova, vždycky se tam odněkud, nejspíš z mého podvědomí objevil a já u nikdy nedokázal zabránit. Stokrát jsem se ji snažil udržet na hladině rybníka, vytáhnout ji, zabránit jejím plicím nasát blátivou vodu. Nikdy. Nikdy se mi to nepovedlo, i když jsem zkoušel všechno možné. V jiném snu bych prostě nechal všechnu vodu odtéct někam pryč, stvořil bych ze vzduchu prám nebo loďku. Ale ne v tomhle snu, kde jsem cítil jenom zoufalství a hrůzu, na chlup stejnou jako tehdy, když se to stalo. Nikdy jsem neuspěl, já, mocný vládce snů. S brekem jsem utíkal za sexy něžnou Clarissu a nechával se od ní utěšovat od té hrozné noční můry, ze které jsem právě procitl. Přivinula mě ke svým pevným prsům, které jsem jí hned zmáčel slzami a hladila mě po vlasech, šeptala slůvka útěchy. Ještě že jsem jí nedal Klářinu tvář. Stejně jsem se cítil děsně. Hlavně když se mě ptala, co se mi zdálo tak hrozného. Nikdy jsem jí neodpověděl.

A když jsem se pak uklidnil, svatosvatě jsem si přísahal, že už tam nevkročím. Ani ke Kláře, ani ke své sex bombě Clarisse. Nikdy, už nikdy.

A o týden, dva později jsem svoji přísahu pochopitelně zase porušil. Asi jsem masochista. Anebo pořád doufám.

 

Ano, určitě jsem masochista. A asi taky megalomaniak, když se považuju za správce lidských snů. A taky trpím desítkami dalších duševních poruch. Radši toho nechám, než tomu uvěřím. Jsem přece správce snů.

 

Osamělý správce. Mnohokrát jsem se pokoušel převést jiné za hranici snu v naději, že získám společníka nebo ještě raději společnici, které jsem nebyl schopný získat v reálném životě. Snažil jsem se vybírat ty, kteří se mi podobali. Bez úspěchu. Další zhroucený sen. O králi a královně snů.

A jak jsem napsal do své básně, zhroucený sen si ze Skladiště neodnesu. V reálném životě. Dřív jsem toho nebyl schopný. Teď možná ano, ale vždyť Reál pro mě neznamená. skoro nic. Už jsem se o něj nezajímal. Není proč.

 

Neklid, který jsem cítil, se jasně promítal kolem. Proletěl jsem několika čerstvými , právě vznikajícími sny, nikde jsem se nezdržel. Jenom v jednom romantickém poblouznění náctileté holky. A jenom na chvilku, trochu jsem poopravil rysy v tváři jejího vysněného, vyvoleného. Pochopitelně, teď vypadal skoro jako já. Možná ji někdy potkám.

Ještě chvilku jsem létal kolem jako motýl nad květinami, až jsem nakonec zakotvil na jednom svém oblíbeném místě. Z tropické džungle mě vyhodilo až odporné řinčení budíku.

 

Necítil jsem se zrovna nejlépe. Hlava mě brněla, jako po tahu. Taková menší kocovinka. Chvíli jsem ztěžka uvažoval, až jsem se nakonec odhodlal a zvednul telefon. Několika slovy jsem vysvětlil, že jsem asi nemocný a že půjdu k lékaři. V práci naštěstí nic nenamítali. Alespoň ne nahlas.

 

Opravdu mi byl hodně mizerně. Když jsem vstal, pocit závratě ještě zesílil. Musel jsem se rukou opřít o noční stolek a chvíli bojovat s vlnami nevolnosti, které mi prolétávaly celým tělem.

V koupelně jsem pozorně prohlížel svůj odraz v zrcadle. Byl jsem ještě bledší než obvykle, pod očima jsme měl temné kruhy. Snad mi ten doktor pomůže. A tak jsem vyrazil.

 

Doktor se tvářil jako vždy neuvěřitelně vesele, jako by si před chvilkou bafnul trochu mariánky. Spoustu času proplýtval pokusy pobavit i mně. Ale za stěnami jeho legrácek jsem vycítil. něco. Něco nepatřičného. Měl nějaké obavy.

Podezření se mi potvrdilo, když prohlásil, že mu připadám zdravý, snad jenom trochu nevyspalý a vyčerpaný. Ale že mě pro jistotu objedná u specialisty. Pochopitelně jsem šel na prohlídku hlavy.

 

V mládí jsem se podrobil jednoduché (údajně) operaci. Dlouho trvající bolesti hlavy nakonec přesvědčily doktory, že se mnou zřejmě něco není v pořádku a po důkladném vyšetření zjistili chybičku v mé hlavě.

Nádor (údajně úplně primitivní a malinký) ozářili a nějak nakrmili léky. A měli velký úspěch. V mém mozku sice zůstala malá fazolka (vytahovat ji by prý bylo zbytečné a hrozilo by to komplikacemi), ale po nějaké době a přísunu léčiv bolesti hlavy přešly a zůstaly mi i všechny moje rozumové schopnosti. Několik dní jsem si pobyl v nemocnici a zrovna, když mi vysadili všechny uklidňující prášky a já už nespal zfetovaný, změnily se moje podivné sny. A já poprvé přešel do Skladiště.

 

Bylo tedy docela jasné, že se moje schopnosti vázaly k té chybičce v mojí hlavě a následné léčbě. Ale. co teď?

Možná že ten neřád zase začal růst a tak mě ovlivňuje víc a víc. Jestli se to nezastaví, tak mě to nakonec zabije, nebo spíš úplně zešílím. Ale co když léčba nějak ovlivní moje schopnosti? Dostal jsem strach, cítil jsem takové to nepříjemné svírání v žaludku. Skladiště pro mě bylo důležitě. Vlastně to je jediná věc, na které mi opravdu záleží.

 

Nakonec jsem ale šel. Pud sebezáchovy přece jenom fungoval. Po několika testech jsem se nakonec dozvěděl, že mám drobnou poruchu metabolismu, navíc umocněnou mizernou životosprávou, jak mi to doktorka s káravým pohledem oznámila. Nafasoval jsem nějaké preparáty plus několik různých prášků na hlavu, které by to měly napravit. Spousta lidí prý ty preparáty baští jako vitamíny. Já je měl se slevou přes zdravotní pojišťovnu.

 

Přiznám se, že jsem z počátku moc velkou důvěru v diagnózu neměl. A stejně tak jsem se bál, že po požití první velké tablety o své schopnosti nadobro přijdu.

 

Kromě preparátů jsem měl změnit i svou životosprávu. A tak jsem se začal o své tělo trochu starat. A ono to opravdu zabralo. Preparáty a normální strava, nejenom kus chleba tu a tam ukousnutý, plus trocha pohybu mě daly zase dohromady. Prášky proti bolesti jsem nebral, ale i tak jsem byl za dva týdny zase v pořádku. Možná mi bylo dokonce líp.

 

Preparáty, které obsahovaly podle tvrzení reklam výživu pro mozek, mě přivedly na další nápad. Dřív jsem potenciální vládce snů hledal jenom Tam, ve Skladišti. Teď jsem začal pátrat prostřednictvím počítače a internetu. Nejdřív jsem si chtěl jenom zjistit, kdo všechno si takové preparáty kupuje. To mě přivedlo k dalším stránkám. Začal jsem se zajímat o mozek a myšlení, i když jsem se ve spoustě lékařské terminologie ztrácel. Moc mi to nešlo, ani hackování počítačů, ani medicína prostě nebyly mé obory.

 

Vznikal další sen. Sen o tom, jak pomocí záznamů najdu krásnou dívku, stejně osamělou, jako jsem já. Zavedu ji do Skladiště, učiním ji svou Královnou a budeme spolu v životě i snu. Podobný sen už jsem párkrát měl, ale teď to vypadalo skoro nadějně.

 

Jenomže pár jmen, které jsem získal v nabouraných lékařských záznamech, pro mě byly jenom zklamání. I když měli podobné problémy jako já, stejně jsem je nedokázal přetáhnout. Vypadalo to na další zhroucený sen.

 

Prolézání internetu mě zavedlo na různé stránky a diskusní fóra. O snech, telepatii, mystice. Snažil jsem se pochopit svou schopnost na vědeckém základě. Dokonce mě napadlo, že bych mohl najít nějakého vědce, kterému bych se mohl svěřit a kdo by mi pomohl zjistit a pochopit, jak to se mnou vlastně je. Ale nějak jsem si netroufal komukoli o svých zážitcích vyprávět, ani přes anonymní internet.

 

Nejrozumnější teorie, kterou jsem nakonec dal dohromady, využívala princip telepatie - jako telepat jsem byl schopný ve spánku proniknout do cizích myslí a vézt se v jejich snech. Dokonce jsem narazil na jednu scifi povídku, která tohle popisovala, jenomže hrdina se na sny napojoval pomocí nějakého technického zařízení. Ale na druhou stranu podle toho, co jsem četl, se sen v podstatě odehraje najednou - všelijaké kousky vzpomínek se různě prolepí a pak, většinou ve chvíli probuzení, se je vědomí snaží nějak logicky uspořádat. Takže tohle taky neklapalo. A navíc samotná existence Skladiště postavila tyhle teorii na hlavu. Lepší už byly některé teorie o astrálním prostoru, ale i tak.

Ta telepatie se mi líbila. Vždycky jsem si o sobě myslel, že mám nějaké mimosmyslové vnímání, nějaký ten šestý smysl. Ale se Skladištěm to prostě nešlo dohromady.

Začal jsem sny zkoumat. Přestal jsem si jen tak pohrávat, až na občasné výstřelky. Stal jsem se výzkumníkem, nejenom návštěvníkem, vetřelcem.

 

Mělo to odraz i v Reálu. Praštil jsem s prací v agentuře a využil zkušeností získaných brouzdáním internetem. Stal jsem se správcem jednoho malého serveru. Málo placená, ale docela zajímavá nenáročná práce. Mohl jsem být doma, měl jsem lepší přístupy a kromě toho, já stejně peníze nepotřebuju.

A tak jsem v noci zkoumal a ovládal sny, přes den jsem zážitky zapisoval a zkoumal. Na internetu jsem si vytvořil identitu Dreammastera. Pod přezdívkou Vládce Snů jsem diskutoval s kdekým o podstatě snů, lidských představách, o vlivu samotných myšlenek na svět. Stával se ze mě takový počítačový mystik. Některým slibným jedincům jsem v náznacích popisoval Skladiště. Samozřejmě zaštítěný internetovou anonymitou.

Začínal jsem mít reálný svět docela rád. Změny, které mi způsobilo Skladiště, byly jasně viditelné. Našel jsem si (na internetu pochopitelně) několik docela dobrých přátel. Občas jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že si vyrazím někam do společnosti a využiju zkušenosti ze snů i v Reálu.

I tak jsem ale trávil ve Skladišti tolik času, kolik to jenom šlo.V poslední době až dvanáct hodin denně. Pak už jsem býval přespaný a jenom se převaloval na lůžku.

 

Sen o mé Královně se rozplynul, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Pohltila mě moje "práce". Často jsem teď na internetu rozváděl svou teorii o existenci duševního rozměru, říše snů, kam se naše mozky ve spánku zapojují. Popisoval jsem obrovský prostor, Skladiště snů, kterým by mohlo, pokud by se člověk dokázal osvobodit ze svého uzavřeného snu, volně procházet a navštěvovat cizí sny. I když ona to vlastně ani teorie nebyla. To, co jsem dříve ukazoval několika vybraným jedincům, kteří mi připadali dost střelení, aby tomu uvěřili, jsem teď předhazoval veřejnosti.

A měl jsem docela velkou odezvu. Doufal jsem, že brzy přibudou do Skladiště další lidi. I když by to znamenalo konec mojí vyjímečnosti, mého panování nad sny. Tohle dilema mě pořád trochu trápilo.

 

Jenomže stále nic. Pokud se neobjeví někdo, nejspíš stejně poškozený (nebo nadaný, jak se to vezme), budu tam sám.

 

Uvědomoval jsem si, jakou obrovskou moc vlastně mám. Začal jsem sledovat sny těch několika lidí, které jsem znal z Reálu. Rozhodl jsem se, že se je pokusím nějak ovlivnit a pak budu sledovat, jestli to bude mít vliv i v Reálu.

Dalo mi docela práci jenom je najít. Odhadnout, jaké sny by se komu mohly zdát, se ukázalo skoro nemožné. Ale nakonec jsem je našel a začal uvažovat co s nimi.

 

To, co jsem chtěl udělat, nebylo jenom takové vlítnutí do snu, přidání něčeho zvláštního, nebo uklidnění nějaké noční můry. Několik nocí jsem strávil ve snech jedné malé holčičky, kterou fascinovali vetřelci do té míry, že ji neustále honili po nějakých chodbách. Hned poprvé se mi jí zželelo, když jsem ji viděl tisknout se ke stěně a s pláčem očekávat krvavé objetí slintajícího vetřelce. Změnil jsem se na mariňáka a vetřelce rozstřílel. Holčičku jsem odvedl pryč, do pohádky, kterou jsem si z dětství pamatoval a narychlo zkonstruoval. Když jsem ji takhle uklidnil po třetí, přestaly se jí sny o vesmírných xenomorfech zdát. A jak jsem pak zjistil, přestali ji zajímat i v Reálu. Holčička od naproti zavřela plastikové stvůry do skříně a na ulici se teď proháněla s mírumilovnějšími hračkami.

 

Když jsem ale přes dveře slyšel svého souseda, který se rozhodl zřejmě jen tak ze cviku zmlátit svou manželku, rozhodl jsem se. Je čas na tvrdší zákrok. V Reálu jsem si se svou fyzickou schránkou mohl dovolovat tak na mravence. Ale ve snu, tam jsem pán já. Najít sousedovy sny, odvozené z amerických akčních filmů, byla docela hračka.

A pak jsem mu udělal malé soukromé peklo, přesně vypočítané tak, aby se mi ze snu neprobudil. Terapie trvala týden. Měla několik důsledků. Z násilnického chlapa se stal někdo docela jiný, já si ověřil, že opravdu dokážu lidi předělat a nakonec se mi ohromně pozvedlo sebevědomí. A už mi nehrozilo, že mě blbec soused v noci probudí ožralým řevem.

 

Moc korumpuje a já měl v rukách ohromnou moc. Neuvěřitelně mě to lákalo použít ji ve vlastní prospěch. Docela jsem se bál, že by se ze mě mohlo stát nějaké monstrum. Zapřísáhl jsem se, že budu kladný hrdina. Zatím se mi to dařilo.

 

Vrhnul jsem se do toho po hlavě. Další úspěch byl neuvěřitelný. Náhodou jsem pronikl do mozku mnohonásobného vraha, pokřiveného šílence. Podařilo se mi zmanipulovat ho (zjevil jsem se mu jako vládce pekel a vybídnul ho, ať se mi pochlubí svými činy - nebylo to zas tak těžké) a vytáhnout z něj kdejaký detail. Hned poté jsem přestoupil a namáhavě se probudil. Spal jsem sotva dvě hodiny. Napsal jsem email a přes několik fiktivních adres ho poslal policii. To už byla hračka.

 

Nově objevené "poslaní" mě nadchlo. Stal jsem se bohem? To je možná to nejpřesnější slovo. Zaháněl jsem noční můry nevinných, konejšil malé děti a trestal ty, kteří si to zasloužili. Donutil jsem se k nevídanému výkonu - začal jsem usilovně cvičit své tělo. Prozatím ale bez výsledku.

 

A ani tam, ve Skladišti, nebyla moje moc tak absolutní, jak jsem si rád namlouval. Stále jsem nebyl schopný překonat některé své sny. A občas jsem tvrdě narazil i v cizích, které měly tak pevnou strukturu, že se prostě nedaly překroutit. Bylo to jako mlátit hlavou do zdi.

 

Hlavu plnou svého poslání, poletoval jsem mezi sny a hledal pro Dreammastera nějakou práci. Dokonce jsem si udělal i superhrdinský kostým. I když, byl jsem prostě bledý hubený chlápek v černém plášti a zrcadlovkách. Sandman měl lepší image. Ale já jsem skutečný. A tak mi při tom všem superhrdinování nějak ušlo, že ve Skladišti nastávají nějaké změny.

 

Poprvé jsem si všimnul něčeho nepatřičného na Pláži. Pláž jsem si vytvořil už kdysi dávno. Pobřeží opuštěného tropického ostrova, nádherné moře, měkký teplý písek, klid, mír. Jedno z mých nejoblíbenějších míst. Strávil jsem spoustu času, než jsem doladil všechny detaily, aby odpovídaly mému vkusu.

A na pláži byly stopy lidských chodidel. Cizích. Menších, než jsou moje šlépěje, drobnějších.

Struktura Pláže je hodně silná. Nejsilnější, jakou jsem byl schopný vytvořit. Když jsem tu lehával v teplém písku a zbavoval se mizerných nálad, často jsem snil jen tak naprázdno, jako každý člověk. Sen ve snu. Nechtěl jsem, aby se kolem mě moje případné sny zhmotňovaly. Proto byla Pláž taková pevnost.

Zkusil jsem prohrábnout pamětí, jestli jsem tady nesnil o nějaké domorodé krásce. Asi ano. Nenapadla mě jiná možnost, jak by se tady mohl někdo dostat. Tohle nebyl žádný filmový nebo knižní sen, kam se dostane kdekdo. Tohle byl můj sen a sem jsem mohl jenom já. Takže nakonec asi nějaká ta domorodka. Pustil jsem to z hlavy a dal se zase na lov. Dreammaster vpřed!

 

O pár dnů později jsem si ale všiml změn v samotném Skladišti. Jakoby. jakoby tudy chodil někdo cizí. Vzpomínka na Pláž okamžitě vyskočila a začala cinkat na poplašný zvoneček. Bleskově jsem se rozletěl na Pláž.

 

Přibyla spousta šlápot, několik prázdných plechovek od koly a . pohozené dívčí plavky.

 

Tak se nakonec objevila. Moje vysněná královna snů. Jenomže se tady jen tak někde prohání. Musím ji rychle najít, protože.

 

Nevěděl jsem, co si mám vlastně myslet. Ještě nedávno jsem toužil, aby se ke mně někdo přidal, a teď to beru jako hrozbu.

Uklidil jsem nepořádek, který po sobě nechala a začal ji hledat. Bylo to mnohem těžší, než jsem čekal.

Zjistil jsem, že se potuluje skoro po všech mých (mých!) výtvorech. Není se čemu divit, jsou mnohem promakanější, reálnější, než normálně vzniklé sny.

Na některých místech jsem dokonce našel neumělé pokusy o pořádnou změnu, nejenom odchozenou plechovku od koly. To mě docela naštvalo.

 

Nejdřív jsem se ji pokoušel vystopovat nenápadně. Ale to mi nějak nešlo. Uvažoval jsem, že jí nechám vzkaz. A nebo vytvořím past, která by ji polapila.

Nakonec jsem si na ni počíhal. Už jsem stačil zjistit, že nejraději má Pláž. A tak jsem noci trávil na Pláži.

 

Náhle se objevila na pláží. Jeden okamžik tam nebylo vůbec nic, a pak tam stála ona. Na zlomek vteřiny jsem viděl docela obyčejnou postavu mladé ženy s nakrátko ostříhanými černými vlasy v džínech.

Pak se vlasy natáhly, až spadaly v černé kaskádě do půli zad, zároveň nabraly třpytivý lesk. Džíny a triko zmizely, nohy se prodloužily, postava zeštíhlela a z tváře zmizel vystrašený výraz. Se zářícím úsměvem se rozběhla k moři a nahá jako prst skočila přímo do vln.

 

Změnil jsem se z balvanu na svalnatého mladíka v bermudách a nasadil si sluneční brýle. Pomalu jsem vykročil k moři, s úsměvem na rtech.

 

Vyskočila z vln jako hrající si delfín a zasmála se. Měla příjemný smích. Líbil se mi. Stejně jako ona.

Pak mě zahlédla a na chvíli se zarazila. Postavila se a zamávala mi.

"Ahoj ty tam! Pojď do vody!"

Usmál jsem se a poslechl. Chvíli jsem zaváhal, než jsem setřepal bermudy, ale pak jsem nad tím v duchu mávnul rukou.

Šplouchla na mně trochu vody a rozesmála se.

"Vítej! Jak pak se jmenuješ?"

"Petr," odpověděl jsem bez zaváhání. "A ty?"

Znovu se zvonivě zasmála. "Můžeš mi říkat. Afrodita!"

Opravdu mi antickou bohyni připomínala.

"Měl bys být trochu opálenější. A ty zrcadlovky mají příšerný tvar!" prohlásila.

Ucítil jsem, jak se mě snaží změnit. Nenechal jsem ji to udělat, místo toho jsem poznamenal: "Mě se to tak líbí."

Zamračila se. Pak si povzdychla. "Tenhle sen je sice krásný, ale je ta tuhý, nic se tu nedá pořádně změnit. Ale co. Nemůžu mít všechno. A ty docela ujdeš. Pomiluj mě!" rozkázala najednou docela stroze.

"Co tě vede k myšlence, že tě budu poslouchat?" zeptal jsem se klidně, ale vevnitř jsem se vařil. Ona mě snad považuje za svůj výtvor!

"Musíš mě poslouchat! Jsi jenom můj sen a moje sny mě budou poslouchat! Kromě toho." zapózovala v pokusu o erotičtější vzhled. ".Copak se ti nelíbím?"

"Nejsem sen, stejně jako se ty nezdáš mě. Jsme sice oba ve snu, ale oba jsme taky reální."

Zarazila se.

"Takže. nejsem sama, kdo to dokáže?"

"Dlouho jsem byl pánem snů jenom já," odpověděl jsem vážně. "Snažil jsem se najít jiné, ale ty jsi první, koho jsem potkal."

"Dreammaster." zašeptala.

"Ano. Snažil jsem se lidem vštípit představu Skladiště snů, abych jim pomohl proniknout za hranice snů. Dostat se sem."

Zesmutněla. "Myslela jsem, že jsem jediná. Konečně něčím vyjímečná."

A s těmito slovy zmizela. Na poslední chvíli se mi podařilo přejít za ní. Tak trochu jsem čekal, že se pokusí o útěk. Ale rychle mě setřásla a probudila se.

 

A tak to začalo.

Můj sen o mé krásné královně snů se rozpadl. Doslova se zhroutil. Něco takového jsem nečekal ani v těch nejdivočejších představách.

 

Byla to válka.

 

Chtěl jsem si s ní promluvit. Dohodnout se. Neměl jsem ale šanci. Jakmile jsem se k ní nějak přiblížil, útočila a nebo utíkala, moje výzvy nechtěla poslouchat. Ničila všechno, co jí připadalo jako moje sny. Sice většinou utíkala, ale často pořádala nájezdy a ničila všechno kolem místa, kde jsem zrovna byl. Moje funkce Dreammastera začala být hodně vytížená. Výzkumům jsem se přestal věnovat, všechno jsem soustředil na válku.

 

Ze stop, které za ní zůstávaly, z občasných vzkazů, které mi v některých místech nechávala a z věcí, které ve Skladišti vyváděla, jsem udělal docela jasnou představu, co je vlastně zač.

Myslím, že v Reálu se stranila lidí stejně jako já. Jenomže ona je nenáviděla, to já nedokázal. Nevím kdo a jak jí ublížil, ale tam, kde jsem se já uzavřel do sebe, ona nenáviděla, útočila a zraňovala kdykoli, kdy měla šanci, že jí to projde.

Vytvořila si několik vlastních snů na několika místech, o kterých doufala, že je nenajdu. Z těch jsem poznal i skrytější stránky její povahy. Měla cit pro krásu a umění. A docela silný smysl pro romantiku. Své výtvory měla ráda, ale lidi nenáviděla. Když narazila na aktivní sen, stala se noční můrou. Napravovat její zlovůli mi zabíralo spoustu času, který bych mohl využít na pronásledování. Jenomže Dreammaster má jisté povinnosti.

Časem jsem zjistil, že se speciálně soustřeďuje na blonďaté mladíky. Zajímalo by mě, co jí takový blonďáček v Reálu udělal. Znásilnění? Nejspíš. Rozhodně něco, co ji tak vytočilo.

I když chlapama opovrhovala, lesbička nebyla. Několikrát jsem ji přistihl při soukromých vysněných orgiích. Jednou jsem se dokonce málem připojil, ale než jsem mohl využít příležitosti a chytit ji, poznala mě. A pochopitelně okamžitě utekla.

 

Myslím, že mě začala nenávidět víc, než cokoli nebo kohokoli jiného. Nepochopil jsem, proč tu válku vlastně začala, ale asi chtěla být ona tou jedinou vládkyní. Bylo mi to strašně líto. Z těch několika náznaků, které jsem odhalil, mi byla hodně sympatická. Měli jsme podobný vkus. Jenomže ona mě nenáviděla a chtěla mě zabít. Já ji litoval. Ale nemohl jsem ji nechat, v mé říši (ach to mé sebevědomí) tak řádit.

Stále jsem se snažil o domluvu, ale nemělo to smysl. A tak jsem nakonec zatvrdil a začal bojovat stejně jako ona. Nebo přesněji řečeno podobně. Léta, kdy jsem ctil cizí sny a neničil je, jsem prostě nedokázal jen tak hodit za hlavu. Některé věci, co dělala ona, jsem udělat nemohl. Nechtěl.

Přímo se mi postavit, to bylo pod její úroveň. Udělala to jenom jednou a když si ověřila, že v hrubé síle na mě nemá šanci, utekla a už se o to nikdy nepokoušela.

Já měl na své straně velkou dávku obratnosti a léta zkušeností. Ona to ale všechno vyrovnávala zákeřností a bezohledností.

Když se jí podařilo prolomit strukturu Pláže a udělala z ní odporné smetiště, rozplakal jsem se. Tolik úsilí. Tak moc jsem se snažil udělat si svůj vlastní kousek ráje a Pláž byla. Byla. Zatoužil jsem oplatit jí stejnou mincí a rozbombardovat některé ze skrytých místeček, kde odpočívala a bavila se. Myslela si, že o nich nevím, ale já byl trpělivý. Ovládl jsem vztek, který přišel po slzách. Pomsta se má servírovat za studena. A tak jsem začal vytvářet rafinované pasti.

Už jsem ji nedokázal litovat. Viděl jsem v ní hrozbu, největší, na jakou jsem kdy narazil. Skoro by se dalo říct, že ji nenávidím. Přesto ale. Když jsem ji viděl, jak prchá, při těch několika příležitostech, kdy jsem se dostal skoro až k ní. Cítil jsem jistou. přitažlivost, to je asi nejpřesnější slovo. Něco mě k ní táhlo a vždycky když jsem nad tím přemýšlel, bolelo mě srdce.

 

Doufal jsem, že nikdy nenarazí na některý z mých snů z minulosti. To by mě asi odrovnalo.

 

Nakonec se ale zadařilo a jedna z mých pastí nesklapla na prázdno.

"Proč to děláš? Všechno jenom ničíš, chováš se jako noční můra!" ptal jsem se, zatímco se marně pokoušela uvolnit ze sítě, která ji pevně držela. Zasyčela jako rozzuřená kobra.

"Nenávidím tě, hajzle! Jsi ještě horší, než ti na zemi! Zničím tě, a stejně tak ty bastardy dole!"

Snažil jsem se být klidný. "Proč ta nenávist? Proč nemůžeme být přátelé? Nejsi taková, na jakou si teď přede mnou hraješ, to už jsem poznal dávno."

"Do toho, jaká jsem, ti nic není!" zaječela vztekle.

"Je mi tě líto." řekl jsem pravdivě a nechtíc na jediný krátký moment povolil. Okamžitě toho využila a vytrhla se mi.

Byla ale marným bojem dost zesláblá, takže jsem se pořád držel těsně za ní. Prolétli jsme snad desítkou snů, než se mi ji podařilo zablokovat na jednom, který jsem znal. Říkal jsem mu Elfí les, vytvořil ho nějaký snílek podle některé fantasy, možná dokonce podle Pána Prstenů.

Jediného snílka jsem docela krutě vystrčil ven, ale nechtěl jsem riskovat. Jakmile si Afrodita (jiné jméno jsem z ní nedostal) všimla, že mi na lidech záleží, zkoušela si občas brát rukojmí a hrozila, že z nich udělá slintající idioty.

Rekonstrukcí lesa jsem strávil celý příští den. Nebyl to sice můj sen, ale měl docela pevnou strukturu a dost se mi líbil. Naše bitva z něj totiž nic moc nenechala. Vyhrál jsem, pořádně jsem jí nařezal. Už jsem ji měl v hrsti a chystal se s ní něco definitivně provést, ale asi jsem moc přimáčknul, protože se jí podařilo probudit. Stálo mě to ale spoustu sil.

 

Trvalo skoro týden, než se mi síly obnovily do plna. Celou tu dobu se neobjevila. Asi někde seděla schovaná v koutku a lízala si rány. Měl jsem v plánu vyčerpat ji a pak ji trochu stlačit, upravit mysl stejně, jako jsem to dělal s normálními snílky. Jenom to bude mnohem složitější. Ale co pak, až ji zneutralizuju, to jsem opravdu nevěděl.

 

Těžko říct, co jsem k ní v té chvíli cítil. Mísila se tam nenávist, odpor a vztek s obdivem, možná dokonce i. láskou. Vždyť mohlo všechno být úplně jinak. Tak, jak jsem to kdysi snil.

 

Pak jsem ji našel. Cválala na koni po travnaté pláni, oblečená v kůži, s mečem na zádech. Úplná Xena. Vypadala. nádherně. Živě. Zastavila u potoka a seskočila z koně. Sedla si na kámen a pozorovala proudící vodu. Po chvíli vnitřního boje sama se sebou jsem se rozhodl, že to ještě zkusím. Dám jí ještě jednu šanci. Zvolil jsem si podobný převlek, jako ona, a šel k ní.

 

Nevšimla si mně. Dostal jsem se k ní tak blízko, jak jsem si jenom troufnul a tiše řekl: "Chtěl bych si s tebou konečně rozumně promluvit."

Když mě zaslechla, cukla sebou. Pomalu se otočila. Tvářila se jako kus ledu. Kus k smrti rozzuřeného ledu.

"Tak jsi mě nakonec vyčmuchal. Přišels to se mnou skončit, hajzle?" Zatvářila se pohrdavě. "Už tě nebaví si se mnou pohrávat, svině? Už tě tvoje hračka přestala bavit?"

"Nikdy jsem si s tebou nehrál. Jenom jsem se bránil. sebe a ostatní."

"A kdo ti dal právo omezovat mě?"

Chvíli jsem váhal. "Má moc. Moc sebou nese odpovědnost. Nemůžu tě nechat dělat si s lidmi, co tě zrovna napadne. Je něco jiného využít něčí sen a pobavit se tam a je něco úplně jiného strašit malé děti, až se probouzejí počůrané hrůzou."

"A ty si s lidma můžeš dělat, co chceš? Viděla jsem, co jsi párkrát udělal! Máš snad právo trestat a já ne?"

"Já trestal jenom ty, kteří si to zasloužili. A tak, aby se napravili. Nemyslím si, že s každý mladý blondýn s modrýma očima zaslouží, abys mu dělala ze snů peklo," vypálil jsem od boku.

A přestřelil. Vyškubla meč a jediným plynulým pohybem zaútočila. Na zlomek vteřiny jsem zaváhal a pokusil se použít moc. Jenomže tenhle konstrukt byl příliš silný. A tak jsem na poslední chvíli uhnul před kusem letící oceli, zpívajícím píseň krve. Skočil jsem stranou.

Vyškubnul jsem z pochvy vlastní zbraň. Ještě, že jsem se při toulání sny naučil trochu šermovat. Ale ona byla zatraceně dobrá. Jinak než prostředky snu jsme se střetnout nemohli a tuhá kostra tohohle místa mi nedovolila žádné fintičky. Musel bych se soustředit a za tu dobu bych měl v sobě kus nestravitelného kovu. A to by bolelo. Už dřív jsem si pár krát ve snu ublížil a probuzení nebylo zrovna z nejpříjemnějších, především, když šlo o takovýhle pevný konstrukt.

Vyhrávala. Měl jsem několik škrábanců a spíš než šermířské schopnosti mě chránilo štěstí. Ještě chvíli a pokud něco nevymyslím.

"Hajzlové! Všichni jste stejní hajzlové! Tady i tam!" v očích měla slzy. "Pořád byste jenom ovládali a ničili a ubližovali. A strašně se divíte, když vám to někdo vrátí!" Čepel mě tentokrát minula snad o milimetr, možná míň. Cítil jsem na tváři závan vzduchu.

"Proč mě sakra nemůžeš nechat na pokoji? Proč? Proč? PROČ!" Každé proč zdůrazňovala zběsilým úderem. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Posledním úderem se dostala trochu moc do boku a zakolísala. Využil jsem toho a švihnul mečem.

 

Meč cinknul o kámen. Dívala se na mně, slzy v očích. Zvedl jsem ruku s mečem.

 

Odhodil jsem ho. A řekl jí pravdu. "Proč? Protože tě miluju. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl na pláži tě miluju." zašeptal jsem. Cítil jsem vlhkost v očích. Samotného mě ta pravda překvapila. Ale opravdu to tak bylo. Když jsem viděl její slzy, chtěl jsem se zabít, protože ty slzy tam byly kvůli mně.

Chvíli jsme na sebe zírali zamlženými zraky. Prudce oddechovala. Pak zaťala pěsti a s bolestným výrazem na tváři zavřela oči.

 

Zmizela. Sledoval jsem ji. Pomalu a opatrně. Zvlášť když jsem našel sen, do kterého zamířila. Bylo to Peklo.

Doslova Peklo. Asi nejhrůznější sen, s konstrukcí neuvěřitelně pevnou. Chudáci, kteří se sem občas dostali, byli většinou ztraceni. Někdy jsem jim nedokázal pomoct ani já. Na mě samotného Peklo působilo příšerně, nevydržel jsem tu nikdy déle než několik minut.

 

Stála na okraji útesu. Pod ní byla bublající žhavá láva, ze které vyčuhovaly hlavy hříšníků a bědovaly, prosily o milost nebo jenom děsivě křičely. Afrodita tam jen tak stála a objímala si ramena. Nad hlavou jí rudě zářila obloha. Vzduch byl kromě nářku plný odporného zápachu.

 

Teď vypadala jako tenkrát, kdy jsem ji na krátký okamžik viděl ve skutečné podobě. Obyčejná mladá smutná holka v riflích a tričku, ostříhaná na krátko.

Nechal jsem svůj vzhled nezměněný. Tak jak jsem vypadal na zemi. Pomalu jsem přistoupil až k ní. Koutkem oka jsem zpozoroval obličej v lávě, řvoucí v agónii.

"Jak se jmenuješ? Doopravdy," řekl jsem tiše, ale dost hlasitě, aby mě v tom naříkání slyšela.

"Anna," zašeptala. Skoro jsem ji neslyšel. "Nechoď ke mně. Nech mě být."

"Nechci ti ublížit. Co kdybychom šli na nějaké trochu příjemnější místo a promluvili si?" Musel jsem zvýšit hlas, mučené duše přidaly na hlasitosti, když si všimly, že mají diváky.

"Peklo." Nevšímala si mně. "Prožívám ho na zemi a teď i tady. Můžu si za to sama. Peklo je to, co si zasloužím!" Najednou skoro křičela.

 

Čas se zabrzdil, jediný okamžik se roztáhnul na celou věčnost.

 

Otočila hlavu a smutně se na mně usmála.

 

Odrazil jsem se a skočil k ní.

 

Udělala krok vpřed a spadla z útesu.

 

Došlápnul jsem na místo, kde ještě před chvílí stála a vrhnul se za ní.

 

Na nějaké finty nebyl čas ani prostředky. Na pokoření pekelného řádu jsem nikdy neměl. A tak jsem padal.

 

Řval jsem bolestí a bojoval se žárem a nenechavýma rukama mučených duší. Pravou rukou jsem ji pevně svíral za rameno a táhnul ji pryč. Bolest, všude byla bolest, jako série výbuchů, každý silnější, než ten předchozí.

 

Byl to ten nejsilnější zážitek, jaký jsem kdy měl, ať už v Reálu nebo ve snu. Už si pamatuju, co se přesně dělo. Pamatuju si, že jsem se nějak vyškrábal nahoru a Annu, bezvládně visící, táhnul sebou. Pamatuju si, jak jsem ji hladil spálenými prsty a prosil ji, aby otevřela oči. Na tváři jí zůstávaly cáry kůže z mých prstů. Pamatuju si zoufalství a bolest, bolest v srdci, mnohem silnější, než bolest ze spáleného těla. Pamatuju si, jak jsem cítil slábnoucí tep ve fyzickém těle, ležícím někde daleko, v jiné úrovni existence. Pamatuju si, jak jsem soustřeďoval veškerou svou moc, kterou jsem dokázal, abych jí pomohl. Pamatuju si tu úžasnou, nesmírnou radost, která mě zalila od hlavy k patě, když otevřela oči a slabě se usmála. Pak už si nepamatuju nic.

 

Probudil jsem se na podlaze. Nemohl jsem se hýbat. Až po chvíli se mi podařilo shodit telefon a zavolat záchranku.

 

Několik dní jsem strávil v nemocnici. Vypadal jsem, jako by mě hodili celého do vařící vody. Kůži jsem měl zarudlou a samý puchýř. Doktor nakonec bezradně prohlásil, že to asi byl nějaký alergický záchvat, ale nedokázal zjistit na co. Pochopitelně jsem ho v tom nijak nepodpořil. Tak mě nafetovali morfiem a léčili mě, jako bych měl popáleniny.

 

Trvalo skoro měsíc, než se mi podařilo usnout bez pomocí drog a dva další týdny, než jsem poprvé přešel. Byl jsem slaboučký, prakticky bezmocný. Po mé někdejší moci pána snů nebylo ani stopy. Hledal jsem Annu, ale marně.

 

Procházel jsem všechna její oblíbená místečka a hledal jakoukoli stopu, že by tu poslední dobu byla. Se značnou námahou jsem znovu vytvořil Pláž, byť to byl jenom ubohoučký odlesk někdejší tropické nádhery. Doufal jsem, že se tam podívá, pokud bude moci. V reálu jsem hledal pomocí internetu, nabourával jsem se do všech lékařských databází, které jsem objevil, po celém světě. Na netu jsem nechával vzkazy všude tam, kde jsem se kdy objevil jako Dreammaster.

Kontroloval jsem všechna záhadná úmrtí. Vytvořil jsem její portrét za pomocí policejního identifikačního systému a rozeslal ho všude možně.

 

Po měsíci intenzivního pátrání jsem začal ztrácet naději. Po dalším měsíci jsem ji ztratil úplně, ale stejně jsem hledal tvrdohlavě dál. Ve snech už jsem získal alespoň část své někdejší síly. Ale stejně mi to nebylo nic platné. Rozhodl jsem se, že budu hledat, dokud nenajdu důkaz.

 

Už jsem se smířil s faktem, že je konec. A pak. pak jsem na ni narazil. Byl to obyčejný sen, normálního snílka. Ale byla to Anna. Nevěřil jsem vlastním očím. Byla to ona.

Ztratila veškerou moc vládkyně snů. Ale v lávě Pekla zanechala svou nenávist a zlobu. Chvíli jsem ji z povzdálí pozoroval. Její sny tvořily teď především vzpomínky. Poznal jsem ji, už jsem věděl jak a co se stalo, proč se stala nenávistnou Afroditou.

Několikrát jsem uklidnil její noční můry, nikdy si mého zásahu nevšimla. Bojoval jsem s touhou ukázat se jí. Vím, že si pamatovala. Noční můry se většinou týkaly Pekla. Viděla mě, jak se topím v lávě. Zrušit tyhle můry byl obrovský problém, ale dokázal jsem to.

Chtěl jsem zjistit, kde je v Reálu a setkat se s ní tam. Chtěl jsem.

Miloval jsem ji. To byla jediná věc, kterou jsem si byl stoprocentně jistý. Jinak jsem měl ve všem zmatek.

 

Nakonec jsem se odhodlal a zjevil se jí, tak jak si mě pamatovala. Přetáhl jsem ji na Pláž, teď už docela přesně zrekonstruovanou, i když jí mnoho chybělo do někdejší panenské nádhery.

Chvíli se na mně zmateně dívala.

 

Dokázal jsem jenom zašeptat: "Miluju tě."

 

Potom jsme leželi na pláži a objímali se. Oba jsme mlčeli. Mimo slůvka lásky, která jsme si šeptali během milování, jsme nic neřekli. Nakonec to byla ona. Poodhalila závoj mlčení a zašeptala: "Jsi ten nejkrásnější sen, Péťo, jaký jsem kdy měla." Z oka jí stekla slzička. Pohladila mě po tváři. Cítil jsem, jak se mi zamlžují oči.

"Tohle není jen sen, Ani. Jsem skutečný, stejně jako ty."

Smutně se usmála. "Pro mě jsi už jenom sen." a vytratila se mi z náručí. Probudil jsem se o chvíli později a plakal dlouhé hodiny, chvílemi štěstím, ale většinou smutkem.

 

Dal jsem se jakžtakž do pořádku. Násilím jsem vytlačil z hlavy vzpomínky na Annu a po dlouhé době zase vyrazil ven. Přece jenom něco jíst musím.

 

Zamířil jsem k autobusové zastávce. Celou dobu jsem se snažil myslet jenom na to, co si dám k obědu, když jsem náhle povolil prsty a obě igelitové tašky dopadly na zem. Roztrhly se a s řinčením rozbitého skla vyvrhly svůj obsah všude kolem.

 

Okamžitě jsem ji poznal. Stále měla na rtech ten svůj krásný smutný, zasněný úsměv.

 

"Anno! Aničko!" zařval jsem z plných plic. Lidi kolem mě častovaly rozhořčenými pohledy. Kašlal jsem na ně.

Zarazila se a otočila se ke mně. I na tu dálku jsem v jejích očích zahlédl úžas. a radost! Ta musela zářit i ze mě. Zavolala: "Péťo!" Rozběhla se ke mně.

Začal jsem řvát. Řval jsem ještě hodně dlouho, dokud mi nedošly síly a já už jenom tiše vzlykal a svíral v náručí její potlučené tělo, znetvořené nárazem o automobil. Nevnímal jsem okolí, lidi, zoufale se omlouvajícího řidiče, lékaře ze sanitky, který se mě snažil odtrhnout od mé lásky. Plakal jsem a moje hořkoslané slzy jí smáčely tvář, na které zůstal poslední smutný úsměv po té, co posledním douškem vzduchu zašeptala své "Miluju tě.."

 

Epilog:

Údery Osudu

Už od prvního setkání, od pohledu jediného,
cítil jsem v sobě nutkání, sílu něčeho mocného,
ale tys utekla mi.

Dlouho jsem tě hledal, držel se stopy jako pes,
všude jsem po tobě pátral, konečně našel jsem tě dnes.
A tys přece utekla mi.

Popletla jsi mi hlavu,nevěděl jsem co mám dělat,
přemýšlel jsem stále znovu, proč jen tě musím milovat.
Zatímco ty ubližuješ mi.

Dál jsem tě pronásledoval, snažil se k tobě přiblížit,
ten tvůj výsměch jsem poslouchal, nedokázal jsem se zastavit.
Tak moc učarovalas mi.

Osud ten si nevybírá,
jen málokdy někomu přeje,
kvůli osudu se umírá,
žije, trpí i raduje.
Osud údery rozdává,
životy najednou mění,
osud ten vždycky vyhrává,
před ním nikdo jistý není.

Teď konečně jsem tě našel, tvé tělo v náručí svírám,
už ten okamžik nadešel, po kterém tak dlouho zmírám.
A přece už nepatříš mi.

Prorazil jsem ty zdi pevné, co zakrývaly srdce tvé,
robil jsem stěny mocné, silu dalo mi srdce mé.
Které teď žalem puká mi.

Klidně bych se životu vzdal, teď už k ničemu mi není,
jen kdyby ten úder nenastal, který vše na věky mění.
Už nikdy nebudeš utíkat mi.

Osud na věky mi tě vzal, teď v tomhletom okamžiku,
kdy už jsem tvou lásku získal, byli jsme spolu jen chvilku,
navždy už ztratila ses mi.

V mém náručí jsi zemřela, se slovy Má Lásko na rtech,
už navždy jsi mi unikla, stále slyším poslední vzdech,
ten který darovalas mi.

Chci zemřít s tebou...


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word 97