About me...
























Chovná stanice


Na běžného návštěvníka by zřejmě neudělalo výpočetní středisko ministerstva informatiky příliš velký dojem. Velká, několikapatrová budova na okraji města, plná počítačů, serverů a úředníků, kterou neustále protékaly gigabajty dat. Kdyby se ovšem nějakému běžnému návštěvníkovi podařilo dostat do podzemní části pod budovou, asi by byl docela překvapený. Strohá vstupní místnost do komplexu připomínala spíše vstup do vězení, především díky několika strážným v černých uniformách, kteří byli vyzbrojeni krátkými samopaly. Několik pancéřovaných kamer a skrytá hrozba v podobě spár ve stropu označujících dvířka výsuvných věží vzbuzovaly dojem kulis televizního scifi thrilleru.
Zvláštní vyšetřovatel Martin Svoboda, který právě vystoupil v doprovodu běžně oblečeného člena ochranky, byl také docela překvapený. Překvapení nahradilo rozmrzelost, kterou v něm vyvolal Dědkův telefonát, nařizující mu okamžitě nechat vyšetřování datového úniku ze sítě ministerstva vnitra a bleskově se přesunout právě sem.
„Martin Svoboda, zvláštní vyšetřovatel Europolu,“ prohlásil a mávnul služebním průkazem. „Prý tady pro mně máte nějakou práci,“ dodal. Černě oděný ozbrojenec jenom natáhl ruku. Svoboda mu do ní se zaváháním vložil průkaz, který byl okamžitě podroben zevrubné vizuální i elektronické prohlídce.
„Položte prosím ruku na desku senzoru a podívejte se do detektoru,“ řekl po chvíli strážný suchým tónem, který měl snad nacvičený podle starých hlasových syntetizátorů. Svoboda poslechl.
„V pořádku, pane,“ podal mu strážný zpět průkaz a ukázal na kovovou schránku ležící na pultu. „Zde prosím odložte všechny své zbraně a elektronické vybavení včetně hodinek a telefonu. Podle údajů nemáte žádné vnitřní implantáty, je to tak?“
„Cože? To vám tady mám všechno nechat? Mám tady vyšetřovat, řeknete mi, jak to mám dělat bez svého vybavení?“ Svoboda měl co dělat, aby udržel tón svého hlasu klidný. Na takovéhle zacházení nebyl zvyklý. Obvyklé chování k vyšetřovatelům byla buď pečlivě skrývaná nenávist nebo servilní podlézavost.
„Je to předpis, pane, nikdo nesmí vstoupit...“
„Tohle nebude nutné,“ zarazil strážného podsaditý muž v obleku, který v tu chvíli vstoupil dovnitř.
„Pane, předpis praví...“
„Řekl jsem, že to nebude nutné, pan vyšetřovatel si své vybavení ponechá, na mou zodpovědnost, důstojníku.“
Strážný zaváhal, ale pak se postavil a zasalutoval: „Provedu, pane řediteli. Váš rozkaz byl zaznamenán, subjekt bude přes protest bezpečnostní služby vpuštěn na vaši zodpovědnost dovnitř i se svým vybavením.“
„Klidně protestujte, důstojníku, hlavně už mi pana vyšetřovatele předejte,“ řekl nevrle muž.
„Provedu. Vyšetřovateli Svobodo, jste tímto upozorněn, že jakýkoli pokus o vnější spojení bude okamžitě odhalen bezpečnostním systémem a bude spuštěn poplach. Laskavě vypněte svůj telefon a zablokujte datové přenosy svého počítače. Tuto kartičku noste neustále viditelně u sebe,“ podal mu visačku s fotografii, která vyjela z přístroje na pultu. V hlasu strážného se objevil tón potlačovaného znechucení, což už byla běžnější reakce. Přece jenom to nebude robot, pomyslel si Svoboda a vytáhl z kapsy telefon, aby ho vypnul.
„Já jsem Jaroslav Potocký, ředitel tohohle blázince,“ podal mu ruku muž v obleku. Svoboda zastrčil telefon do kapsy a ruku mu stiskl. „Svoboda.“
„Pojďte za mnou,“ vyvedl ho ředitel z místnosti.
„Víte, o co tady jde?“ zeptal se ředitel na chodbě. Byla stejně strohá jako vstupní místnost, jenom chyběly kamery a lidští i automatičtí strážci.
„Nemám nejmenší tušení,“ přiznal se Svoboda klidně. „Byl jsem odvolán ze svého případu a poslán sem. Ani nevím, kde se vlastně nacházím, o tomhle zařízení jsem nikdy neslyšel.“
„To jenom málokdo,“ pousmál se ředitel a otřel si zpocené čelo. „Tudy,“ ukázal na dveře, které se se zasyknutím otevřely. „Moje kancelář,“ dodal trochu zbytečně.
V malém předpokoji seděl u počítače další černě oděný strážný. Narozdíl od chodby a vstupní místnosti předpokoj už téměř vypadal, jakoby v něm přebývali lidé. Ředitel kolem strážného nevšímavě prošel a zavedl Svobodu do prostorné, pohodlně zařízené místnosti.
„Posaďte se. Kávu, čaj?“ ukázal ředitel k automatu stojícímu v rohu místnosti.
„Ne, díky,“ odpověděl Svoboda a sedl si do pohodlného křesla.
„Jak chcete. Takže, vítám vás v naší chovné stanici.“
„Prosím?“
„Oficiální název je pochopitelně jiný, ti černí panáci z ESS to mají ve svých papírech jako Výzkumný ústav pokročilého software Alfa, ale tady tomu všichni říkají chovná stanice...“
„Promiňte, řekl jste ESS?“ přerušil ho Svoboda.
„Ano, ochranka patří pod Evropskou tajnou. Teoreticky jsme ústav Unie, ale jelikož tady děláme většinou věci pro armádu a vnitro, tak nás mají docela pod kontrolou.“
„Ach tak. Pokračujte.“
„Základ už víte, jsme takový polotajný výzkumný ústav, většina státního softu a kódovacích algoritmů za poslední tři roky pochází od nás, o dalších... aktivitách nemluvě. Něco málo jsme na základě smluv prodali i našim spojencům za mořem. Všechno, co se tady dělá, je pochopitelně přísně tajné, proto jste tady právě vy. Byl jsem vyrozuměn, že máte nejvyšší úroveň prověření pro tajné projekty. Dokonce vyšší než já.“
„Ano, dostal jsem ho kvůli nějaké předchozí práci,“ přikývl Svoboda.
„Výborně. Takže problém, kvůli kterému tady jste, se jmenuje Tereza Budischová. Nebo možná jmenoval. Dnes ráno jsme zjistili, že nám zmizela.“
„Zmizela?“
„Prostě tady není. Z objektu neodešla, nikde není. Její bezpečnostní implantát, který tady všichni máme, na volání nereaguje. ESS prohledala celý objekt, který je mimochodem větší, než byste si musel, ale nenašla po ní ani stopu. Ani v obytné části, ani v pracovní, nikde. Nejsou z toho příliš nadšení, jak asi chápete.“
„Jak mohla zmizet?“
Ředitel pokrčil rameny. „Nemám zdání. Je téměř nemožné, aby odešla, z této podzemní části vedou jenom dva východy. Jedním jste přišel, druhý únikový je stále zabezpečený, ochranka to kontrolovala několikrát. Zmizela. A to nám dělá starosti, ani ne tak kvůli ní, ale kvůli tomu, co všechno mohlo zmizet s ní. Pracovala v nejdůležitější sekci. Poskytnu vám veškerou pomoc, jakou budu moct. Váš šéf mi tvrdil, že na luštění záhad jste ten pravý.“
Dědek aby toho nenakecal, pomyslel si zachmuřeně Svoboda. Tohle zase bude případ...
„A co záznamy z kamer?“ zeptal se.
Ředitel se kysele ušklíbl.
„Jedno z mých rozhodnutí, kterého teď docela lituji. Pod neustálým dozorem se pracuje špatně. Prosadil jsem, aby byly aktivní sledovací kamery jenom u vstupu, energetického a vysílacího uzlu. Na chodbách a v některých místnostech pro případ nouze sice kamery jsou, ale jsou odpojené a zabezpečené. Tedy teď už ne, po tom zmizení jsou tady všichni jako na jehlách. Pokud Tereza nějakým způsobem utekla a pronesla něco ven, máme pořádný problém.“
Někdy se přístup Velkého bratra přece jenom hodí, pomyslel si Svoboda. Na druhou stranu, kamery v jeho vlastní kanceláři mu často lezly neskutečně na nervy.
„Dobrá,“ řekl na hlas. „Budu potřebovat nějakou místnost nebo aspoň místo, kde si budu moct sednout s PDA, přístup k vaší síti, záznamům, všemu. Co nejvíce informací. Pak někoho, kdo mě tady provede.“
„Jistě, už je pro vás připravený i pokoj.“
„Cože?“
Ředitel se ušklíbl. „Říkal jsem vám, že jsme větší, než byste čekal. Máme tady skoro dvě stě zaměstnanců. Naprostá většina s výjimkou kontrolovaných dovolených a občasných povolených vycházek neopouští ústav a bydlí přímo tady, v podzemí. Já nebyl nahoře už asi tři měsíce, a to jsem prosím ředitel. Ačkoli doufám, že nám tu záhadu vyřešíte na počkání, je možné, že tady s námi pár dnů pobudete.“
Svoboda v duchu zaklel. To teda bude případ!
„Pokud si budete potřebovat zavolat ven, bude to muset jít přes mně, jakékoli spojení ven je jinak nemožné. Stejně tak pokud budete potřebovat nějaký přenos dat zvenku, bude to muset schválit bezpečnost. Omlouvám se za takové podmínky, ale nedá se nic dělat. A za tohle se taky omlouvám, ale tohle všechno budete muset podepsat.“
Balík papírů obsahujících různé výhružky v případě prozrazení čehokoli byl pořádně velký.

Jako průvodce, hlavní informátor a zřejmě i hlídací pes, posloužil Svobodovi mladý technik s dlouhými vlasy jménem René Vikář, upovídaný, a jindy zřejmě docela veselý chlap. Tereza byla jeho dobrá kamarádka, aspoň to tak tvrdil. Stejně tak tvrdil, že naprosto nechápe, kde se mohla ztratit.
„Byla to docela fajn holka, nastoupila sem před třemi měsíci, kočka, hezká, chytrá,“ vzpomínal Vikář. „Dost jsme si padli do oka, párkrát jsme spolu dokonce skončili v posteli. Tady to tak docela chodí, jak jsme tu zavření, tak se to tu různě páruje. Občas je to tu pěkně na palici. Aspoň že říďa prosadil, aby nás fízlové moc neotra... Ehm. Pardon. Já...“
„To nic,“ zahučel Svoboda.
„Ehm. Máme tady docela zařízenou malou hospodu, dostáváme zadara filmy, muziku, co si řeknem, jídlo je dobrý, ale jak se jednou upíšete, ven se moc nedostanete.“
„To musí být docela problém, ne?“
„Noo, jo a ne. Většina lidí, co tady maká, jsou nadšenci. Jsme nejlepší na světě, to na ego fakt pomáhá. Navíc nás platěj fakt dobře, až si tady odkroutím svý dva roky a vypadnu ven, tak si budu moct žít další dva roky, jak se mi bude chtít.“
„Fajn, chápu, že takovýhle výzkum je třeba mít pod palcem, ale není to trochu přehnané? A co jste myslel tím nejlepší na světě?“
Vikář se ušklíbl.
„Víte houby co tu děláme, co?“
„V podstatě ano,“ přiznal Svoboda neochotně.
„Kompy, jaký tady teď dáváme dokupy, nemaj nikde na světě rovný. I krámy, co má americká NSA, sou oproti našim sto let za vopicema. Naše mašiny sou tisíckrát silnější než cokoli jinýho, spíš i víc.“
„A v čem je finta? Kvantové počítače?“
„Jó a né. Na kvanťákách se tady dělalo dřív, ale poslední rok makáme na něčem úplně jiným. Od tý doby taky luštíme všecky kódy, lidský, genetický, rozjíždíme všechny možný simulace. Když sem tu nastoupil, už se tu zaváděl tendle režim, hlavounům z Unie je jasný, jaký možnosti nám to dává. Doufaj, že nám tendle náskok vydrží co nejdýl, proto ten režim. Nevšim ste si, jak v poslední době natíráme žlutejm zadky?“
„No vlastně ano,“ uvědomil si Svoboda. Nesledoval ekonomické zprávy příliš pravidelně, ale všimnul si, že Evropská Unie v posledních několika měsících začala v globalizační ekonomické válce získávat navrch.
„To je naše práce,“ prohlásil Vikář pyšně. „Poďte sem, uvidíte.“
Rozlehlá místnost obsahovala kromě řad normálně vyhlížejících pracovních stanic velkou drátěnou klec, chránících několik desítek podivně vypadajících kvádrů, od kterých vedly tlusté datové kabely. V místnosti bylo slyšet podivné tiché pískání, které neustále kolísalo a vzbuzovalo ve Svobodovi pocit, jakoby najednou zkoušel odposlouchávat stovku modemů.
Operátoři na chvíli vzhlédli od svých strojů a zadívali se na Svobodu, rychle se ale vrátili ke své práci. Po obrazovkách probíhaly všemožné grafy, 3D simulace, série čísel, na jedné obrazovce byl vidět podrobný meteorologický model zeměkoule. Operátor u této obrazovky se rozpačitě škrábal na hlavě a znepokojeně se díval na obrovské tornádo, pustošící pobřeží Severní Ameriky. Svoboda přimhouřil oči a s úžasem zjistil, že je na obrazovce zobrazeno datum za skoro půl roku. Operátor cosi poupravil v sérii okének a simulace se pozměnila, tornádo se stočilo před pobřežím a pomalu se rozpadlo.
Svoboda se tázavě podíval na zubícího se Vikáře.
„Tak odsud se řídí svět. Trochu teda přeháním, ale skoro to tak je. Támhle v kleci je třicet perspexů, každej s výkonem tak velkým, jako zbytek kompů na celým světě. Dokážem nasimulovat počasí za půl roku s hodně vysokou přesností, jak támdle u Patrika vidíte, odhadnout, jestli by se s tím dalo něco udělat. S tímhle si teprv začínáme hrát, ale už to má nějaký výsledky. S trochou štěstí budem brzo schopný počasí kontrolovat. Žlutý budou zírat.“
„Perspexů?“
„Oficiální jméno je samozřejmě jiný, kvazidimenzionální energetická perspexová výpočetní síť, ale každej tomu říká perspex. Víte, co je perspex?“
Svoboda zalovil v paměti.
„Vzpomínám si, že jsem četl jakousi teorii o perspexových počítačích, ale připadalo mi to jako zbytečné vymýšlení něčeho, co nebudeme nikdy moct postavit.“
„No to pravda není, perspexy se nějakou dobu už simulujou, ale je to samozřejmě pomalý jak prase, i když to postavíte hardwarově na normální elektronice, klasickej komp je použitelnější a rychlejší. Perspex je čtyrrozměrná matice, perspexovej komp je trojrozměrný pole perspexů, každej perspex se dá vyložit jako datová buňka, instrukce, neuron, záleží jak chcete. Základ je fakt primitivní, stejně jako u normálních kompů. Programovej perspex obsahuje odkaz na dva zdrojový perspexy, odkaz na cílovej perspex a podmíněnej skokovej vektor. Znásobí zdrojový matice, prskne je na cílovej perspex a podle výsledku skočí dál.“
„To si pamatuju, ale v čem je tedy ta vaše finta?“
„Ty kvádry, co vidíte, vobsahujou takovou dalo by se říct matrici, která se nabudí energií. Vznikne perspexový pole velký deset na šestou krát deset na šestou krát deset na šestou perspexů. V základně matrice je rozhraní, který umožňuje cpát data do perspexů a vybudit ty, který se maj vybudit, to jako ze kterejch se má začít dělat program. Můžete jich vybudit kolik chcete, takže je to jakoby ve stejný paměti najednou pracovalo třeba milion procáků.“
„To zní jako špatně vymyšlené scifi. Energetické pole, které se mění samo od sebe? Nic takového přece neexistuje, snad ani nemůže existovat!“
„Správně! V tomdle vesmíru!“
„Cože?“
„Hehe. Celá finta stojí na tom, že ve chvíli, kdy nabudíte matrici, tak se její obsah šoupne do uměle vytvořený parazitický dimenze, prostě bublinka jinýho časoprostoru, kde platěj jiný zákony a kde takový pole může existovat. Po určený době, většinou tak po sekundě dvou se energie zas vycucne zpátky, data vytáhnou a pošlou do normálních kompů.“
„Tomu se mi nechce věřit,“ vrtěl hlavou Svoboda.
„Jen věřte, je to tak, říkal sem vám, sme nejlepší na světě.“
„Jak rychle se zpracovává jeden perspex?“
„Pár milisekund. Za sekundu se udělá z každýho vybuzenýho bloku tak tři sta voperací.“
„Ale... to není příliš rychlé, ani když započítám tu možnost paralelního výpočtu...“
„Jiný zákony, pamatujete? Mimo jiný můžem nastavit, jak rychle v tý parazitický dimenzi potiká čas vzhledem k nám. Takže když je to něco složitýho, šup, perspexový pole je zpátky za sekundu, ale z jeho hlediska uplynulo třeba sto let. Když to nestačí, šup zpátky na víc.“
Svoboda nevěříce kroutil hlavou.
„To je na mně trochu silné kafe. Dimenze, perspexy, jiný časoprostor... Kromě toho, kvůli tomu tady nejsem.“
„Jo, jasně. Já jen abyste byl v obraze.“
„Tak mě napadá... co všechno můžete udělat s těmi dimenzemi? Můžete do nich něco přesouvat, teleportovat se přes ně?“
„Vím na co myslíte, šéfe. Tudy cesta nevede. Je to nějakej ojeb, todle vám nevysvětlím, jak to přesně funguje, ale jediný, co dokážem, je udělat bublinu, napumpovat do ní elektromagnetický pole a zas ho z ní vytáhnout. Hmota neprojde, nic neprojde. Tereza tím zdrhnout nemohla. Fakt ne. Víte co, pojďte tady kus vedle do profesorovy labiny, von vám to bude moct vysvětlit líp. Stejně s ním budete chtít mluvit, Tereza byla jeho asistentka.“

„Pane profesore, todle je vyšetřovatel Svoboda, má zjistit, co se stalo s Terezou. Pane vyšetřovatel, todle je profesor Mukorov, největší kapacita na kvanta a kompy, jakou na světě najdete,“ představil Vikář Svobodovi plešatějícího vyzáblého muže v obligátním bílém plášti. Profesor se tvářil nevrle, ale ruku Svobodovi podal.
„Já vás znám, profesore,“ vzpomněl si Svoboda, kterému byl nevrlý vědec ruského původu okamžitě povědomý. „Učil jste na Karlově Univerzitě, pak jste tam vedl výzkum kvantové teleportace a komunikátorů na Karlově Univerzitě, ne?“
„Ano. Student?“
„Ano, už je to hezkých pár let.“
„Hm.“
„Chtěl bych se vás na pár věcí zeptat, pane profesore.“
„Nevím, co se s ní stalo a proč,“ zavrtěl vědec hlavou.
„Pan Vikář mi řekl něco málo o tom, co tady děláte. Tvrdí, že dokážete teleportovat jenom to perspexové pole...“
„Ne teleportovat,“ zavrtěl hlavou profesor. „Po vytvoření bubliny a její vnitřní matrice do ní napumpujeme volné elektrony a změníme jejich kvantový stav tak, aby odpovídal stavu elektrického pole ve fyzické matrici perspexu. Stejně funguje zpětný postup. S pevnou hmotou nic takového nedokážeme. Teoreticky bychom mohli do bubliny vnést volné atomy a pozměnit je tak, aby odpovídaly struktuře zdrojové hmoty, ale to pouze teoreticky. Všechny praktické pokusy naprosto selhaly, nejsme schopní přesunout cokoli jiného než elektrony. Takže na vaši nevyřčenou otázku, ne, Tereza se nemohla teleportovat, nemohla zmizet do perspexu, ani ji nepohltil Mozek, jak tvrdí šeptanda.“
„Mozek?“
„Umělá inteligence, kterou v jednom perspexu zkoušíme vyvíjet. Je to nesmysl.“
„Aha. Máte vy nějakou teorii, co se s ní mohlo stát?“
„Ne.“
Svoboda se rozhlédl po laboratoři. Kromě dvou perspexových kvádrů a obyčejných pracovních stanic v ní byla spousta dalšího zařízení, často v dost rozebraném stavu, ale nedokázal identifikovat účel prakticky ničeho.
„Co kromě těch perspexů tady děláte?“ zeptal se.
„Teď už nic,“ odfrknul si profesor. „Původně se tady pracovalo také na kvantových komunikátorech, zkoušeli jsme vymyslet, jak teleportovat něco víc, než jenom fotony nebo kvantové stavy elektronů, spoustu dalších zajímavostí. Od objevu parazitických dimenzí a perspexů se dělá jenom na nich.“
„Ředitel mi říkal, že tomu tady říkáte chovná stanice, proč?“
„Protože většina programování perspexů probíhá na genetické bázi. Genetické algoritmy, víte co to je?“
Svoboda se pousmál, vypálena otázka mu připomněla zkoušky na vysoké před pár lety.
„Algoritmus je sestavený podle genetického kódu, který je zpočátku náhodný, otestuje se testovací funkcí a do další generace postupují algoritmy s genetickým kódem vzniklým křížením těch nejúspěšnějších z předchozí generace.“
„Správně,“ přikývl profesor. „Díky možnostem perspexů pracovat v prostředí s milionkrát rychlejším tokem času jsme schopní teoreticky vypěstovat cokoli. Krmíme Unii kódy, simulacemi, programy. Naštěstí nám nechali alespoň něco na další výzkum.“
„Díky, už chápu, proč chovná stanice. Můžete mi říct něco o Tereze Budischové? Jaká byla?

Po několik úmorných hodin Svoboda procházel instalaci, vyptával se a zapisoval si do PDA poznámky. Pak několik dalších hodin seděl v luxusně zařízené místnosti v obytném bloku, kterou mu ředitel přidělil, a snažil se z poznámek něco vykonstruovat.
Měl poměrně přesný obrázek o tom, jaká Tereza Budischová byla. Kromě Reného Vikáře udržovala občasný sexuální vztah nejméně s třemi dalšími muži a podle šeptandy i s profesorem Mukurovem, byla veselá, oblíbená, zvídavá, ráda hrála ping-pong a počítačové hry. Teorie zaměstnanců stanice byly různé a jedna vedle druhé bizarní a šílená. Podle jedné teorie byla americká špiónka schopná psychické teleportace, kterou americké vojenské letectvo zkoumalo už několik let, podle jiné ji pohltila umělá inteligence Mozek a včlenila do svých mozkových struktur, jeden z údržbářů tvrdil, že ji profesor znásilnil, zabil, rozřezal na maličké kousíčky a spláchnul do záchodu. V jejím velice podrobném spisu nebyla žádná stopa po tom, že by snad mohla pracovat jako průmyslová špiónka, nebylo tam ani nic o možných parapsychických schopnostech. Průzkum zařízení pečlivě provedený agenty ESS nenašel nikde žádné stopy organických látek, které by snad naznačovaly správnost teorie její likvidace. Nic.
Jediná stopa, kterou Svoboda měl, byl profesor Mukurov. Z nějakého důvodu měl nejasné podezření, že mu profesor neříkal pravdu, ale nevěděl v čem a proč. Chvíli nad tím marně dumal, ale pak ho začala zmáhat ospalost.
Jelikož bylo podle hodinek blízko půlnoci, rozhodl se to pro dnešek zabalit. Přes telefon ředitele Potockého Svoboda ohlásil na ústředí, že předpokládá minimálně další den vyšetřování a rozhodl se jít spát.
Než se ale stačil uložit na lůžko, začala blikat malá konzole na zdi a vydávat tiché zvonění. Svoboda stiskl tlačítko interkomu a zeptal se: „Ano?“
„Přijďte za mnou do laboratoře, hned. Musím s vámi mluvit.“
A spojení se přerušilo. Chraptivý hlas s mírným ruským přízvukem Svoboda okamžitě poznal. Přesně podle žádosti okamžitě vyrazil chodbami do oddělené profesorovy laboratoře. Kvůli nejasnému paranoidnímu pocitu měl ruku v kapse saka, připravený pistoli okamžitě vytáhnout.
Dveře se úslužně otevřely a laboratoř zaplnila blikající záře rozsvěcejících se zářivek. Svoboda podezřívavě nakouknul dovnitř a tlumeně zavolal: „Profesore?“
Laboratoř byla prázdná. Udělal krok dovnitř a náhle ho něco ze strany udeřilo do hlavy. Zatmělo se mu před očima a ztratil rovnováhu. Vědomí ztratil dřív, než sebou stačil praštit o zem.

Tiché nejasné šeptání postupně nabíralo na hlasitosti a srozumitelnosti, až nakonec Svobodův mozek vylovil z šumu slova.
„Hej! Žijete?“
Svoboda se zmohl na zabručení. Podařilo se mu otevřít oči a mžoural do světla. Světelné skvrny se chvíli pohybovaly a měnily, až se ustálily na trochu rozmazané podobě Reného Vikáře.
„No tak, proberte se!“
„Dobrý... už... vnímám.“
Svoboda se ztěžka posadil. Pořád byl v laboratoři, po tajemném útočníkovi ani stopa. Jenom místo u dveří byl teď skoro ve středu místnosti. Kromě Vikáře byl v místnosti ještě zachmuřeně se tvářící člen ochranky.
„Co se vám stalo?“ ptal se Vikář.
„Nevím, co se stalo?“ zeptal se omámený Svoboda.
„Slyšel jsem z vedle nějaký rámus, seděl sem u mašiny, tak jsem se přišel podívat, jestli profesor něco nepotřebuje. Dveře byly zamčený, tak jsem na ně zabušil. Něco se tu uvnitř ozývalo, ale nemoh sem se dobouchat, tak jsem je zavolal tady pana vobucha a ten votevřel.“
„Někdo mě... napadnul. Profesor mě sem volal, že se mnou chce mluvit a... ksakru, bolí mě hlava.“
„Mám vyhlásit poplach?“ zeptal se suše hlídač.
„Ne-e. Dejte mi chvilku, ať se seberu. Máte tady ty lokalizační implantáty, že jo?“ Svoboda se postavil, hlava se mu točila. Začal se šacovat, jestli mu něco nechybí.
„Ano.“
„Tak se podívejte, kde je profesor. A záběry z kamer, máte je přece teď zapnuté, ne?“
„V této místnosti ne, přímo na chodbě před dveřmi také ne. Na křižovatkách, nechám je zkontrolovat.“ Strážný vytáhl černou kovovou krabičku, otevřel ji a naťukal něco na displej. Svoboda se rozhlížel po laboratoři. Všechny počítače a vybavení s výjimkou kontrolní stanice perspexů byly vypnuté. Na kvádrech svítily signální světla, označující jejich provoz.
„Implantát profesora Mukurova je nefunkční, nebo není v dosahu,“ oznámil strážný. „Kolega prochází kamerové záznamy, v tomhle bloku by kromě nás tří a profesora neměl nikdo být. Vyhlašuju poplach.“
„Sakra, zmizel. Kam?“ zavrčel Svoboda. „Že by mě to praštil on? Proč, to nedává smysl...“
„Jestli nechal zmizet Terezu on,“ zavrčel Vikář, „tak to smysl dává. Dostal strach. Chtěl se vás zbavit.“
„To je nesmysl,“ zavrtěl hlavou Svoboda. Z chodby se ozývalo dusání dalších párů černých bot. ESS začala prohledávat okolní laboratoře a místnosti.
„Houby nesmysl. Když sem slyšel tu ránu, byla tak hlasitá, že sem ji slyšel i přes dvoje dveře, tak jsem vylez ven a začal bušit na dveře. Musel se polekat a tak někam zdrhnul. Určitě za to může von. Tereza párkrát říkala, že na ni něco zkoušel, tak...“
„Nechte už těch teorií, Vikáři,“ zarazil ho Svoboda.
„Místnosti jsou čisté,“ oznámil s klidem hlídač a vyčkávavě se zadíval se na Svobodu. Tak se předveď, frajere, četl mu Svoboda v očích.
„Tady se nikde schovat nemohl,“ přejel Svoboda pohledem místnost. Pak vytáhl z kapsy speciální brýle, nasadil si je a s ovládačem v ruce si začal pečlivě prohlížet přístroje kolem.
„Co to je, kouzelný brýle?“ zeptal se Vikář.
„V podstatě,“ potvrdil mu to Svoboda. Ačkoli se mu pořád točila hlava, snažil se vše zkoumat co nejpečlivěji, především tlačítka na přístrojích. Infračervené brýle byly dostatečně citlivé, aby dokázaly odhalit stopové teplo, které na materiálech zanechá dotek lidské ruky, pokud se použily včas. Vyznat se ovšem v barevné změti a najít jemné stopy byl ovšem problém.
Kromě jasných zdrojů tepla, čili zářivek, lidí, běžících perspexů, počítače a velké skvrny na podlaze, kde ležel, objevil slabou stopu na podlaze, jak ho někdo odtáhnul od dveří. Většina přístrojů měla téměř uniformní teplotu, až na jeden, na kterém byly stále ještě stopy po nedávném mírném zahřátí. A na tlačítkách byly stopy prstů.
„Co je tohle?“ ukázal Svoboda na přístroj, který vypadal jako testovací komora se zavřenými prosklenými bezpečnostními dvířky. Komora byla dost velká, aby se do ní vešel člověk a Svobodovi začínalo být hodně věcí jasné, včetně toho, v čem mu profesor lhal.
Vikář se poškrábal po hlavě.
„Todle je starej prototyp, jestli se nepletu, mám pocit, že sem se na to profesora kdysi ptal. Tahle mašina byla první, na který se zkoušelo votvírání dimenzí.“
Agent ESS vzhlédl od svého počítače, podíval se na inventární číslo a souhlasil. „Správně, podle záznamů jde o nefunkční prototyp dimenzionálního konstruktoru.“
„Tahle hračka mi říká, že se před chvílí používal,“ prohlásil kysele Svoboda. „Umíte s tím zacházet?“ zeptal se Vikáře. Ten pokrčil rameny a stisknul tlačítko on/off na počítačovém terminálu na straně stroje. LCD obrazovka se okamžitě rozsvítila.
„Do tý komory by se vlez chlap, kdyby se snažil. Myslíte na to co já?“
„Ano. Jak je to s tou dimenzí? Potřebuje nějaké zpětné vyvolání, nebo se může vrátit sama?“
Vikář se na něj obdivně zadíval. „Máte recht. Dimenze se dá postavit tak, že se po nějaký době zhroutí a prskne perspex zpátky. Jestli prófa dokázal tenhle krám upravit tak, aby bral normální pevnou hmotu... moh by se tam schovat.“
„Nedává to moc smysl,“ namítl Svoboda.
„Ale dává,“ zařval Vikář. „Myslete, chlape! Co se stane s lidským tělem za milion let? Hromada prachu! Jestli dovnitř zarazil Terezu a nechal to tam běžet miliardkrát rychlejc než je tady, tak pak akorát vzal ten prach a někam ho nasypal! Hajzl!“
„A proč by to udělal sám se sebou? Chápu, že by se takhle mohl zbavit mně, ačkoli mi opravdu není jasné, co by z toho měl.“
„Čas se dá nastavit tak, aby to tam běželo pomalejc, než tady! Když mě slyšel, tak to naprogramoval tak aby se to spustilo vo pár sekund pozdějc, zalez dovnitř a nechal se poslat pryč tak, aby se vrátil třeba za měsíc, zatímco pro něj to bude pár sekund. To už tady bude klidnějc a třeba by se mu podařilo dostat pryč. Ten práskanej hajzl!“
Do laboratoře přistoupilo několik dalších agentů ESS a vyčkávali.
„Ředitel je na cestě,“ oznámil jeden z nich hrdelním přízvukem, který prozrazoval německý původ.“
„Vikáři, podívejte se na ten přístroj, dokážete s ním něco udělat?“
„Koukám...“
Vikář chvíli proklikával možnosti programu, až nakonec vítězoslavně zařval.
„Koukejte na to! No koukejte na to!“
Okénko zobrazovalo stav parazitické dimenze, kterou přístroj vytvořil. Vikář zaťukal na jeden z údajů.
„Relativní čas. Pomalejší! Vobjevil by se tady za měsíc v noci, a pro něj je to akorát sekunda. Měl jsem pravdu, ten hajzl mi zabil Terezu!“
„Uklidněte se, Vikáři! Můžete ho vytáhnout zpátky, teď hned?“
„Jo, můžu. A co pak? Důležitej pan profesor, ututlá se to, aby moh dál dělat hračky pro vládu? Ten hajzl! Jak to moh udělat!“
„Pokud je opravdu vinen, bude potrestán. Vytáhněte ho ven,“ nařídil Svoboda.
„Pomalu se tam dusila, v úplný tmě. Víte, jaký to muselo být?“
„Vytáhněte ho!“
„Jak chcete!“
Vikář ťuknul do obrazu ukazováčkem a pak přejel prsty po klávesnici.
„Ne!“ zavolal Svoboda, když viděl, jaké nastavení Vikář mění. Odstrčil ho, grafické rozhraní naštěstí vypadalo dostatečně jednoduše, a tak nastavil rozpad dimenze na okamžitý. Po varování o otevřené komoře praštil do klávesnice a potvrdil, že opravdu chce návrat hned, za chybných podmínek.
Návrat neměl žádné dramatické průvodní jevy. Jednu chvíli byly za okénkem vidět jenom vnitřní stěny, pak se tam objevila zkroucená vysušená postava v bílém plášti, který se na několika místech rozpadal.
„To byla vražda!“ obrátil se rozhořčený Svoboda na Vikáře. Ten si jenom odplivnul a zavrčel: „Má je pomsta! Za Terezu!“
Svoboda zaťal zuby. Za tenhle případ pochvalu nedostane.
„Zatkněte ho,“ řekl tiše hlídačům, kteří na Vikáře mířili zbraněmi. Jeden z nich vytáhl pouta a mladého mstitele spoutal.
Svoboda se otočil zpět k přístroji. Profesorova vysušená mumie seděla v pokroucené poloze a držela se rukou za krk. Jenom jeho kovové brýle nezasáhlo století, které v jiné dimenzi strávil. Kdyby Svoboda prakticky okamžitě proces nezastavil, možná by se vrátilo to, co zřejmě zbylo ze zmizelé Terezy Budischové. Hrst prachu, a pár kovových předmětů, které by zub času úplně nezdolal ani za milion let. Zbavit se těch už by nebyl takový problém. A prach... většina prachu, který se usazuje v místnostech, tvoří odpadlé kožní buňky. Pětačtyřiceti kil jemného prachu se vrah zbavil jednoduše, mnohem snáz, než by se zbavoval pětačtyřiceti kilogramů mladého masa a kostí.
„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zamumlal Svoboda svůj vlastní citát z Bible.

„Technici už ten přístroj prozkoumali,“ rozplýval se ředitel Potocký nadšením. „Profesorovi se podařilo tajně zdokonalit proces tak, že umožňuje přenášet do parazitických dimenzí pevnou hmotu, uvědomujete si, co to znamená?“
„Uvědomuji si,“ zavrčel k smrti unavený Svoboda, „že mi Vikář před očima spáchal vraždu člověka, který možná stál a možná nestál za zmizením Terezy Budischové.“
Ředitel ho neposlouchal a pokračoval dál: „Představte si, jaké to dává možnosti! Můžeme skoro na nekonečnou dobu cokoli skladovat, nezkazí se to! Hibernace pro astronauty! Dokonce víc! Pokud se podaří zkonstruovat přístroj tak, aby se po použití komora složila, můžeme do něj naložit celou vesmírnou stanici, obsah nebude nic vážit, a tak ho na Mars dostane maličká raketa skoro zadarmo! Není to tak dobré jako přímá teleportace, ale i tak je to úžasné!“
„Posloucháte mně? Co bude s Vikářem? Úmyslně zavraždil člověka! Chápu jeho motivaci, ale i tak, zavraždil! Musí být potrestán! Navíc je tady spousta nevysvětlitelných věcí...“
Ředitel si povzdechl. „Tohle nemůže k soudu, je vám to jasné? Musíme to ututlat.“
„Proč sakra?!“
„Nemůžeme prozradit, co máme. Ještě ne. Vikáře budeme muset strčit na nějaké bezpečné místo, třeba přímo do toho přístroje, nechat ho u ledu, dokud to nebudeme moci nějak prošetřit. Navíc, dobrý advokát ho z toho vyseká. Je to obyčejný technik a programátor, na váš přímý rozkaz obsluhoval přístroj, o kterém nic nevěděl, může se hájit, že to udělal omylem.“
„Omylem!“
„Pane Svobodo, uklidněte se. Myslete. Viděl jste z naší instalace dost, abyste věděl, jak jsme pro EU a v podstatě pro lidstvo důležití. Nemůžeme, nesmíme pustit na veřejnost informace o tom, co se tady dělá a jak.“
Svoboda chvíli přemýšlel.
„Musím se domluvit se svými nadřízenými. Ale chci Vikáře přitáhnout k nám na výslech, to je moje podmínka. Chci z něj dostat, co ví. Je tady spousta věcí, které mi nehrají, chci se ujistit.“
„Nemůžete ho vyslechnout tady? Už jsem kontaktoval svoje nadřízené, projednávají, co s tím...“
„Ne. Máme na ústředí pár věcí, díky kterým ho můžu probrat až na kost. Chci si být stoprocentně jistý, že to bylo tak, jak to vypadá.“

Ředitel nakonec kapituloval, jeho nadřízení po chvíli hádky s Dědkem také. Svoboda dostal povolení převézt Vikáře na ústředí. Mladý vrah zachmuřeně mlčel a odmítal mluvit.
„Neboj, ty budeš mluvit,“ slíbil mu tiše Svoboda, zatímco mladíka ochranka pečlivě prohledávala a prozkoumávala. Odchod se zpozdil, jelikož ochranka chtěla stejné kontrole podrobit i Svobodu, zabavit jeho vybavení a prozkoumat i to. Vyčerpaný Svoboda se jenom ztěžka ovládal. Nakonec byl ale po další intervenci ředitele propuštěn.
Ve výtahu čekal agent ESS v civilu, který Svobodu i Vikáře doprovodil do garáže ke Svobodovu autu. Přes Svobodovy protesty, že jednoho zatčeného dokáže zvládnout sám si agent přisedl do vozu na zadní sedadlo k Vikáři.
To je teda případ, nadával vyšetřovatel v duchu, zatímco řídil auto k dálnici. Na druhou stranu ho vztek vybudil natolik, že ho přešla ospalost. Ale jeho pozornosti to příliš nepomohlo, jak si uvědomil ve chvíli, kdy agent ESS varovně vykřikl. To už ale bylo pozdě.
Z vedlejšího pruhu vyrazily dvě auta a sevřely Svobodovu služební škodovku mezi sebe. Vikář se začal smát.
Měl jsem si zařídit pancéřované auto, pomyslel si Svoboda ve chvíli, kdy motor auta zasažený elektrickým proudem z omračujícího „fázeru“ ztichnul. Agent ESS už mířil z okna malým samopalem, ale čelní sklo prorazila střela z prvního auta a paralyzující plyn všechny znehybnil.
Únosci stáhli Svobodovo auto ke kraji a zastavili. Vyšetřovatel nemohl ani mrknout a měl pocit, že se dusí, zůstával ale při vědomí. Koutkem oka sledoval asiata v obleku, který vystoupil z předního auta a klidně přistoupil blíž. Otevřel dveře a injekcí probral paralyzovaného Vikáře. Ten se znovu od plic zasmál, natáhl se přes sedadla a vytáhnul Svobodovi z náprsní kapsy PDA.
„Hezký podfuk, co, pane vyšetřovatel? Já tady ty žlutý kamarády moc nemusím, ale platěj moc dobře. A nebojte, necháme vás žít, dneska se přece válčí civilizovaně.“
Myslíš si, že tě Číňani nechají naživu a mluvit? Svoboda o tom pochyboval.
„Ani nevíte, co to dalo práce. Vymysleli jsme podobnej podraz, ale nakonec nám profesor s tou svou mašinkou zahrál do ruky ještě líp, než bych čekal. Předpokládám je vám jasný, že do tý palice jsem vás praštil já,“ povídal Vikář, zatímco manipuloval s PDA.
„Tak, tohle jsem potřeboval. Kompletní záznamy, co se mi podařilo pobrat. Je tam všechno, akorát ten poslední profesorův vynález ne. Ale to tady kamarádi nějak vyřeší. Je vám divný, jak se to všecko vlezlo do prťavý gigový paměti PDA? Že jste si toho vůbec nevšim? Hehe, je to jedno jediný číslo, sice hodně velký číslo, ale stačí ho nacpat do jednoduchýho algoritmu na generování pseudonáhodnejch čísel, kterej si moc dobře pamatuju, a vyleze vám dlouhej a moc podrobnej dokument. Perspexu trvalo dva miliony reálnejch let, než to zkomprimoval, ale pro mě to bylo pět minut čekání u jedný mašiny. Tady máte, užijte si to ve zdraví!“
Svoboda bezmocně sledoval Vikáře nasedajícího do auta i s čínským agentem. I kdyby paralýza povolila během deseti minut, už s celou situací nestihne nic udělat.
Když tak přemýšlím... schopnost perspexů vypočítat a vymodelovat téměř vše celou situaci hodně změní, říkal si Svoboda v duchu. Z hlediska lidstva bude možná lepší, když ji nebude mít v ruce jenom jedna skupina. Ale je to slabá útěcha, když si uvědomím, jak dokonale mě převezli a využili. Možná mě fakt měli zabít. Ale Dědek to asi udělá za ně.

17.2.2005, Brno

Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word