About me...
























Umělci nové doby

            Temná ulička vypadala tak, jak většinou temné úzké a špinavé uličky v chudinských čtvrtích vypadají. Ponuře. Nebezpečně. Ideální místo pro začátek či konec nějakého kriminálního příběhu, hororu, nebo jiné, modernější formy umění.

 

            Dva muži, kteří touto uličkou jdou, její kvality zřejmě oceňují. Kráčejí prostředkem cesty, odkopávají z cesty odpadky a polohlasně se spolu baví, i když je to poněkud podivný rozhovor.

            Jeden z mužů je malý, lehce shrbený plešatějící mužík neurčitého věku s malýma, kmitajícíma očima skrytýma za brýlemi se staromódní kostěnou obrubou. Mužovy mimické svaly jsou neustále v pohybu a vytváří tak kaleidoskop výrazů a grimas. Jeho oblečení se do slumů rozhodně nehodí – má na sobě kvalitní oblek a košili s kravatou, i kožená aktovka vypadá velice slušně. Až na šílený výraz v obličeji by mohl být přímo prototypem úspěšného úředníčka. Neklidně kráčí podivnou taneční chůzí, často se otáčí a rozhlíží a neustále něco drmolí.

            „Odporné místo, vypadá to tady jako v jednom filmu, co jsem viděl kdysi dávno. Zrovna jsem si koupil novou televizi a když jsem ji zapnul, zrovna tam pouštěli takový odporný film o nějakém hnusákovi a to místo, na kterém ten film zrovna byl, vypadalo úplně jako tady, no představte si to, ale ta televize, ta byla úplně nová, ale stejně mi ji příští týden ukradli, bylo to zrovna dva dny potom, co jsem našel na své botě přilepenou žvýkačku, nejspíš to byla nějaká hnusná mentolová, já mám raději ovocné. Nejlepší ovoce je podle mě mango, někdy bychom se měli zajet podívat, jak vlastně rostou divoce v přírodě, ale tam jsou všelijaké divoké potvory, třeba tygři, já jsem chtěl…“

            „Vždycky mít tygra,“ pokývá hlavou jeho společník, který byl už dávno přivyklý na dlouhé monology přeskakující z jednoho téma na druhé a neschopné zdržet se u jedné věci déle než několik vteřin. Druhý muž je o hodně vyšší, než jeho společník, vlasatý a vousatý. To málo, co v jeho obličeji nezakrývají volně rozčesané husté vousy a vlasy, maskují obrovské zrcadlové brýle. Na rozdíl od svého nervózního společníka kráčí vousáč po ulici naprosto klidně a sebejistě, jako by mu patřila. Těžké kožené boty drtí odpadky na cestě a dlouhý černý kožený plášť za svým majitelem vlaje, jakoby muž kráčel proti větru. Muž občas potáhne dým z dlouhé cigarety a znuděně poslouchá další litanii svého společníka. I když to vypadá, že se o okolí vůbec nezajímá, není to pravda, jeho cvičený zrak vidí každou podrobnost a detail v temných stínech, která by méně pozornému diváku zůstala utajena. Když zahlédne mrtvolu přibitou v jednom průchodu velkými hřeby ke zdi, s vyvrženými střevy naaranžovanými před mrtvolou v podivném, zřejmě rádoby magickém symbolu, uznale pokývne hlavou.

           

„No a potom jsem se snažil ten nůž očistit, ale on měl tak hroznou barvu košile, že se mi z toho zatmělo před očima, jako tenkrát, když jsme porcovali toho obrovského černocha a on mě udeřil do zátylku tou velkou palicí, co jste mu ji potom narval do krku, pane Krosiči, takže…“

            „Zlatý časy,“ zabručel „pan Krosič“ a zapálil si novou cigaretu. „To, jak jsi potom tu jeho manželku rozbrousil tím elektrickým sekáčkem na zeleninu, to bylo něco úžasnýho, Abrahame.“

            „To jsem se ale hrozně rozčílil, protože mě bolela hlava a když mě bolí hlava, tak občas dělám hrozně iracionální věci, aspoň mi to říkal můj doktor, ale toho jsem neviděl od té doby, co jsem mu v návalu zlosti rozbodal obličej propiskou, když mě označil za psychopata, to jsou takoví ti blázni, jako třeba v tom filmu, co jsem viděl, když jsem si poprvé zapnul svou novou televizi a bylo tam…“

            „Místo, které vypadalo úplně jako tady…“

            „Přesně tak, vypadalo úplně jako tady tahle ulička, ale jak je možné, pane Krosiči, že to víte, vždyť jsme se tenkrát ještě neznali, vy jste si taky tenkrát zrovna koupil televizi? Taková televize je sice…“

            „Už jsi mi to říkal, Abrahame. Teď buď prosím tě chvíli tiše.“

            „Samozřejmě, já můžu mlčet, jenom stačí abych chtěl, nejsem vůbec nějak chorobně umluvený, nebo co, já prostě…“

            „Aby, drž hubu,“ řekl otráveně Krosič. Zastavil se a zadíval se na blízkou hromadu odpadků, která se pohnula. Lidé v této čtvrti se většinou schovávali, když tudy procházeli takoví, jako byl pan George Horghoff zvaný Krosič a pan Abraham Malkovsky zvaný pacient číslo dva tisíce tři sta sedm. Ale většinou lépe, než ten ubožák pod hromadou odpadků, nastřádaných několika generacemi obyvatel slumů.

            „Jistě, omlouvám se, už mlčím, hele pane Krosiči, nepohnulo se tam náhodou něco, to vypadá, že ano, já si myslím…“

            „Aby, prosím, zavři na chvíli tlamu!“

            „Ano, jistě…“ Abraham ústa sice zavřel, ale pořád si něco pro sebe mumlal.

            Krosič se poškrábal na zátylku, u konektoru nenáviděného, ale tolik potřebného a užitečného implantátu. Pak přejel prsty své brýle a přepnul pohled na infračervené zobrazování. Hromada hnijících odpadků vydávala díky rozkladným procesům dost tepla, ale obrys lidské postavy, zahrabané pod vrstvou páchnoucí směsi, dokonale zakrýt nedovedla.

            „Hej, ty pod těma sračkama,“ zavolal Krosič. „Vylez ven, nebo se ti stane fakt něco odpornýho.“

            „Já to věděl, že tam někdo je, já takové věci poznám, sice občas vidím něco, co vám všem ostatním uteče, ale to jsou psychotronické obrazy věcí dávno minulých, ne halucinace, jak mi tvrdil doktor…“

            „Aby, nějak se mu nechce, myslíš, že bys mu mohl z té hromady nějak pomoct?“

            „Jistě, jistě, lidé by si měli pomáhat, že ano, protože jinak ten svět dopadne tak, jako už dopadl, že ano…“ Mužík během svého drmolení sáhl do aktovky, kterou si nesl. Vytáhl velký nůž, pak ho zamyšleně strčil zpět a vytáhl malou sekerku. Přiskočil k hromadě odpadků a začal kolem ní divoký tanec, který zahrnoval mávání aktovkou, přeskakování z nohy na nohu a především divoké sekání sekerkou do odpadků a vysoké pištění.

            Asi po třetím seknutí se hromada otřásla a vyvrhla ze sebe lidskou postavu, která se okamžitě dala na útěk. Abrahama to tak rozčílilo, že začal mluvit naprosto nesrozumitelně a hrozil sekerou měsíci, zachmuřeně vykukujícímu přes hustou vrstvu smogu.

            Krosič vytáhl z pod kabátu revolver s dlouhou hlavní, zapnul laserový zaměřovač a chvíli mířil. Jakmile červená tečka přejela patu prchající postavy, vystřelil, pak lhostejně vyklopil bubínek a sáhl do kapsy pro náhradní náboj. Krosič vždy dával přednost maximální připravenosti. Než stačil dojít svým pomalým, ale sebejistým krokem dojít k zhroucené postavě, předběhl ho Abraham, který do ní začal šťouchat sekerkou a obviňovat ze spousty věcí, především ze zanedbání hygieny, porušování zákazu nočního vycházení, nemístného alkoholismu a mnoha dalších věcí.

            „Měl byste se za sebe stydět, pane.“ Úder sekerou rozdrtil sténajícímu špinavému muži rameno. „Taková špína, měl byste se někdy vykoupat…“ Čepel sekery přeťala muži triceps. „Možná by vás…“

            „Dost, Aby.“ Krosič přistoupil k sténajícímu tělu a obrátil ho nohou na záda. Chvíli sledoval obličej zkroucený bolestí a pak smutně zavrtěl hlavou.

            „To je k ničemu, Abrahame. Na toho se můžeme vykašlat. Je to obyčejnej bezdomovec.“

            „Špiní ulici, měl by dostat za vyučenou, velice mě rozzlobil, jen se na něj podívejte, pane Krosiči, jak smrdí, já myslím…“

            „Doraž ho a pojď dál, Abrahame. Už je po půlnoci a s takovou dneska nic neulovíme.“

            Zkrvavený bezdomovec upadl do bezvědomí chvíli předtím, než Krosič několika dlouhými větami a přísným tónem přesvědčil Abrahama, aby se přestal flákat a dokončil „to.“ Dokončení obsahovalo několik šílených úderů do lebky bezvědomého muže. Krosič si sice uložil několik záběrů do paměti brýlí, ale jak už říkal předtím nahlas, zřejmě to nebylo k ničemu. Několik obrázků zkrvavených štěpinek kostí, které uvízly Abrahamovi na jeho vlastních brýlích, zůstaly v paměti uloženy s komentářem kost ke kosti, ale i když byl takový materiál zajímavý, nesplňoval Krotičovy přísné požadavky.

 

            O hodinu a dva pomalé bezdomovce později byl Krosič velmi nespokojený. Navíc měl velice nepříjemný pocit, občas se mu zdálo, že ve stínech něco zahlédl, ale vždy to zmizelo, než stačil lépe zaostřit. Abraham si sice blábolil o něco radostněji, zřejmě ho diskuze na téma důležitosti péče o pokožku za pomocí sekery a břitvy s velmi mladým feťákem trpícím akné rozveselila. Krosič si nespokojeně prohlížel záběry, na kterých blekotající Abraham odsekával kousky nemocné kůže z těla mladíka pověšeného za uši a vlasy na cihlové zdi počmárané nápisy s příznačnými nápisy typu Smrt Si Jde Pro Tebe, Náš Život Je Jejich Hra a podobně. Bylo to příliš tuctové a nepříliš zajímavé. S takovou letos nevyhrají. Chtělo by to nápad.

            „Akné, to je moc nepříjemná záležitost, kdysi jsem jím také trpěl, ale pak jsem se s tím smířil, protože jsem objevil v kůlně zatoulanou kočku a ta mi velice rozuměla, pane Krosiči, s tou jsem si mohl povídat a vyprávět jí, jak je na mě svět nespravedlivý, jako třeba když mě vyhodili z práce jenom proto, že mě někdo viděl vcházet do budovy těsně před tím než vyhořela, ale byl to pěkný oheň, měl podobou barvu jako ta moje kočka, která vždycky tak žalostně mňoukala, když jsem jí vyprávěl, jak se mi holky smějí, sice jsem jí musel pálit tlapky zapalovačem, který jsem ukradl tatínkovi za to, že mi nedovolil dívat se na film o tygrech. Já chtěl…“

            „Vždycky mít tygra.“

            „Ano, vždycky mít tygra, to je úžasné, pane Krosiči, jak mi rozumíte, ani ta kočka mi tolik nerozuměla, dokonce se na mě myslím i zlobila, nejspíš potom, co jsem jí zkoušel vyleptat do kožichu pruhy, aby vypadala jako tygr, protože já měl sice kočku rád, ale vždycky jsem chtěl…“

            „Mít tygra. Abrahame, podívej se támhle. Vidíš to?“

            „To je tygr! Ale ne, to není tygr, to od vás není hezké, ve mně takhle vzbuzovat plané naděje, pane Krosiči, to je pouze nějaká žena s dítětem, ale je to od ní nepěkné, že to dítě tak svírá, slyšel jsem o případech, kdy vystrašená žena své dítě strachy tiskla tolik, až je udusila, jako vy tenkrát toho bezuchého muže v přístavu, ale proč by se tato žena bála, vždyť jsme tady pouze my, pane Krosiči, že ano, podívejte se, ona utíká, to od ní vůbec není slušné, já se asi rozzlobím, já nemám rád, když přede mnou lidé utíkají, to se mi vždycky zdá, že jsem se proměnil na jednoho z tygrů, které mám tak rád a pak musím…“

            „Za ní, Aby!“ zavelel Krosič a vyběhl. Ženská s dítětem by mohl být dobrý úlovek. Měl sice zvláštní nepříjemný pocit, ale tuhle možnost si nemohl nechat uniknout.

            Vběhli s Abrahamem na malý špinavý dvorek, slabě osvětlený září pouliční lampy z ulice. Žena s dítětem v náručí se marně pokoušela vyrazit hrubé dřevěné dveře, vedoucí někam do spásného bezpečí. Podle pravidel mohli umělci lovit své kořisti pouze na ulicích několika určených čtvrtí a po setmění. Kdo ví, co ženu donutilo k tomu, aby se v nebezpečnou dobu dostala na ulici. Byla docela dobře oblečená a jenom mírně zašpiněná, oproti lidským troskám, jaké se obvykle v tuto dobu na ulicích objevovaly, byla přímo ztělesněním krásy. Když si ji Krosič lépe prohlédnul, v duchu zajásal. Tohle je terno, řekl si. Konečně pořádná ženská.

            Proč měl tedy ten mizerný pocit? Rychle ho zahnal a okřiknul Abrahama, který na nebohou ženu spustil svůj obvyklý výtrysk nadávek, který používal na ženy. To, že byla žena docela čistá a nevypadala jako typická obyvatelka této čtvrti, které občas potkávaly, ho přivedlo do varu. Abraham z nějakého důvodu neměl rád ženy. I do blázince ho zavřeli proto, že v záchvatu amoku nacpal své šéfce do krku její nový mobilní telefon a pak se dusící se ženu pokusil znásilnit nohou od stolu.

            Krosičovi to bylo jedno, zabíjel a mrzačil, protože to bylo to, co uměl nejlépe a co ho také bavilo. Ale když se dočetl v novinách o Abrahamovi, napadlo ho, že by nebylo špatné mít pořádně ujetého parťáka.

            „Ne, nechejte mě, to je omyl, já jsem se ztratila, já…“ žena ve vyděšeném blábolení pana Abrahama téměř překonávala. Tomu šla od úst velice působivá pěna a sekerkou kolem sebe rozmachoval, jakoby byl vtělením stroje na velmi jemnou sekanou.

            Krosič nechtěl ztratit iniciativu a nechat Abrahama udělat něco, co by mu zkazilo jeho scénář. Vytrhl ženě malé dítě, asi rok staré, chytil ho za nohu a roztočil. Po třetí otočce dítě pustil a sledoval, jak malý ječící projektil zamířil vzhůru. Jakmile se vzestup zpomalil, vytrhl pistoli a začal střílet. Koutkem oka sledoval, jak Abraham svou oblíbenou sekerkou poučuje ženu o nezdravosti porušování zákazu nočního vycházení.

            Pět výstřelů se slilo dohromady. Krosič hmátl vedle sebe, popadl zohavenou trosku ženy a strčil ji před sebe. Roztrhané krvavé dítě jí dopadlo na hlavu a srazilo ji k zemi. Krosič posledním výstřelem celou věc ukončil.

            Vypadalo to, že má v kapse i letošní mistrovství ve Splatter-Artu. Po třetí po sobě!

 

            Silné zabzučení vycházející ze střechy protějšího domu ho zarazilo. Koutkem oka sledoval, jak se pan Abraham najednou přemístil ke stěně domu a zůstal na něm viset. Cukal nohama i rukama a prskal jako vzteklá kočka, kterou jako dítě v kůlně na zahradě opaloval zapalovačem. U zdi ho držel dlouhý kříž, který ho k ní přibodl. Kříž…

            Než stačil Krosič vědomě pochopit, co se stalo, jeho vytrénované reflexy ho už otočily a donutily zamířit prázdný revolver na střechu, kde se ukrýval útočník s elektromagnetickým vrhačem. Než však stačil objevit cíl, stačil útočník vystřelit znovu, tentokrát velkou ocelovou hvězdici, která Krosičovi uřízla velice čistě nohu v koleně. Nevydržel stát na jedné a sesypal se na zem. Další tři hvězdice ho zbavily v kloubech i ostatních končetin. Bezmocně ležel na zemi, mával pahýly a sliboval tomu někomu mnohonásobnou pomstu. Mohl to být jedině další umělec. Sice to pravidla neporušovalo, naopak, pravidla jasně stanovila, že je každý na ulici v noci po zákazu vycházení lovná zvěř, ale existovala přece nějaká etiketa! Počkej, hošánku, sliboval si v duchu, tohle ti ještě vrátím. Ale cítil, že zúčtování proběhne až mnohem později. Ztráta krve ho velice oslabovala, začínal vidět černě.

            Ze střechy vyletěl ještě jeden kříž, který ke zdi důkladněji přišpendlil Abrahama Malkovského, registrovaného psychopata. Potom se ze střechy spustila po laně štíhlá postava v černé kombinéze a zamířila k nim. V ruce držela pouze obyčejnou pistoli.

            „Tak se mi to… nezdálo,“ zachrčel Krosič. „Někdo nás… sledoval.“

            Abraham pouze nesrozumitelně vyl a obviňoval železné kříže ze zaujatosti a nespravedlnosti.

            „A navíc ženská,“ zavrčel Krosič. Mladá dívka pokrčila rameny a přistoupila blíž.

            „Už vás sleduju nějakou dobu, ale až dneska se mi naskytla vhodná příležitost.“

            „Děvko. Nikdy jsi neslyšela… o slušnosti?“ zavrčel z posledních sil Krosič. „Já ti ještě… ukážu.“

            „O slušnosti mezi vrahy, šílenci a podobnou verbeží, která využívá mizerné zákony tohohle města a navíc to vraždění ještě povýšila na formu umění? Ne, o té jsem neslyšela. Ale slyšela jsem o tom, že kdo vyhraje letošní mistrovský titul ve Splatter Artu, dostane půl milionu a já potřebuju na studia. A navíc vás dva opravdu nesnáším. Je mi z vás na blití.“

            „Tohle ti… neprojde…“

            „Ale projde, neboj se. Až s váma skončím, vyříznu vám implantáty, zrůdy. A řekla bych, že moje dílo s názvem Splatter Art na Druhou letos jasně vyhraje, zvlášť s tím kvalitním podkladem, který jste mi dodali. Ještě že se dá o cenu přihlásit anonymně…“

            Svá slova dokončila několika výstřely do zmítajícího se těla psychopata Abrahama. Když se tělo přestalo svíjet, bylo vidět, že výbušné kulky do jeho těla vyznačily tvar písmene S. Pak sklopila hlaveň na Krosiče, který už ztrátou krve omdlel. Na vystřílení písmene A jí náboje v zásobníku stačily.

 

            Když ale sáhla do kapsy pro další, zarazila se. Uslyšela kroky. Otočila se a rukou dál šátrala po plochém zásobníku s dalšími trhavými střelami. Z uličky vyběhl špinavý muž s vytřeštěnýma očima, jasně závislý na Instinktu.

            „To kvůli těmhle feťákům vznikly zákony, které stvořily vás dva a mě vlastně taky,“ bleskla jí hlavou myšlenka, zatímco se horečně snažila vylovit z kapsy zásobník, který se samozřejmě nějak zapletl do látky. Ustoupila o několik kroků a konečně se jí podařilo vzpurný kus kovu uvolnit.

            Ale už bylo pozdě. Narkoman hnaný zabijáckým instinktem, který v něm vyvolávala silná a nebezpečná droga, se k ní stačil dostat. Zamával pěstí, ve které svíral krátký nůž. Zacvakaly lámaná žebra a vystříkla krev. Chemický maniak jediným kopnutím práci dokončil a pak utekl.

 

            Z těla přibitého ke zdi pomalu skapává krev na zem a vytváří stružky, které tiše plynou k velké louži. Pravidelný tvar louže je narušený třemi končetinami. Čtvrtá leží nedaleko od zbytku těla, ke kterému ještě před chvílí patřila. Špičkou boty se odříznutá noha dotýká zkrvaveného těla ženy se zlomeným vazem, kterou hlavu zakrývá spousta rudé hmoty, jež kdysi vyšla z jejího těla, aby se vrátila a vzala své matce schopnost žít.

            O kus dále od čtyř mrtvol leží na zádech páté tělo a vyhaslýma očima sleduje celý krvavý obraz. Samo notně přispívá ke spoustě tělové tekutiny. V jejím případě vytéká přímo ze srdce, postava má totiž hrudník otevřený mocnou ranou velkého nože.

            Na těla se slétávají první hladové mouchy. Zatímco tři implantáty Věčný Život vysílají zoufale svůj signál, na střeše zapomenutá kamera vše zaznamenává pro další generace.

 

            Letošní ročník Splatter Artu jasně a s přehledem vyhrál anonymní účastník s dílem, které dostalo název Splatter Art na Třetí. Anonym se o svou výhru nikdy nepřihlásil.


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word 97