About me...
























Vilné víly
Vesele jsem si to rázoval lesem. Přes rameno jsem měl luk a teoreticky bych měl být na lovu, ale to byla jenom záminka, jak se vyhnout sezení doma a poslouchání lamentování mé drahé polovičky, sedmkrát proklet den, kdy jsem si jí vzal. Za deset let, co jsme spolu, už se mi opravdu stačila omrzet, hlavně její jedovatá huba. Takže jsem na sebe každou vhodnou chvíli narazil "lovecké" zelené šaty a s lukem a toulcem se šípy vyrazil do lesa se slovy "Jdu lovit." Většinou jsem sice něco přinesl, hlavně proto, abych nemusel doma poslouchat nářky typu: "Trajdá se po lese a je tak neschopnej, že nepřinese ani pitomýho králíka. Kde já nána nechala oči, že jsem si tě vzala, ty lenochu odpornej…" Typická řeč, kterou s obměnami slýchávám už spoustu let, začalo to prakticky hned pár dní po svatbě. Ale dobře mi tak, měl jsem poslouchat starší a rozumnější, kteří mi tvrdili: "Hochu, neber si ji. Je úplně stejná jako její máti. Teď je to samé cukroušku a drahoušku, ale jakmile tě jednou dostane, změní se na dračici, na kterou nestačí ani všichni královi rytíři!" Samozřejmě, vysmál jsem se jim a strojil svatbu. No a teď každou volnou chvíli utíkám do lesa, protože stromy my nenadávají.

Lesy samozřejmě nejsou úplně bez nebezpečí, i když okolí Ovesného Kopce je už dlouho klidné, snad až na občasného medvěda, nějaké ty otravné skřety a pár bludiček. Občas se sice povídá, že ten viděl vlkodlaka, a támhle toho sváděly víly a tomu nabízel podezřelý dědek, že mu za to či ono splní nějaké to přání, ale všichni se přece už od malička učíme, jak se s takovou havětí vypořádat, i když někdy to jde docela těžce. Víly, kupříkladu, jsou pěkné potvory. Všichni to vědí, všichni ví, jak to s chudákem, který se dá zlákat na taneček, dopadne. Ale stejně, mladí kluci mají hluboko vryté přesvědčení, že dědci jenom kecají a zbytečně straší, jako to bylo i u mě. Copak by mi takové krásky mohly nějak ublížit? Bez tak dědci varujou hlavně pro to, aby si mohli sami chodit užívat. A navíc, hormony se těžce ovládají, já to vím. Na víly jsem už jednou narazil, sotva rok po svatbě. Nebýt se mnou starej Vodřízka, dostaly by mně, mršky jedny nádherné…

To už jsem se totiž zakázaného ovoce, které mládež ochutnává tak ráda (ne snad, že by to neměli rádi i staříci, ale přece jenom - mládí je mládí), docela nabažil, se svojí Květoslavou rozhodně. A když jsem viděl ty nádherné tvary a vyzývavé úsměvy a ty průhledné šatičky a to kroucení boků… Uf. Hormony zahořely a dědek Vodřízka mě musel málem přetáhnout sukovicí po kebuli. Ale dobře jsem udělal, že jsem s jeho pomocí odolal.

V nedaleké dědině, která má ještě pitomější jméno než náš Kopec (jmenuje se to tam Jablečný Sad - nádherně poetické), je jeden, který si zatancoval. Nakonec ho zachránil lovec medvědů (podle nepodložených povídaček prý proto, že byl z jistých důvodů proti lákání lesních krásek imunní a víc se mu líbil ten chudák) a dotáhl ho domů. Teď toho chudáka musej hlídat, aby neutekl do lesa. Na svoji manželku se od té doby ani nepodíval. Prý je mu odporná. I když třeba tohle docela chápu. Já plním manželské povinnosti pomalu jenom proto, že by si jinak Květuška miláček mohla myslet, že jí zahýbám, protože každý mužský je prasák a chce to hned. A to by bylo docela nepříjemné.

Samozřejmě, že jí zahýbám, ale opatrně a jenom občas…

Myšlenky se mi přervaly, protože jsem dorazil na mýtinku, kam občas chodívám a ležím v trávě a jen tak koukám na nebe a obláčky. Zjistil jsem, že mýtinka už má nějakou nájemnici. Schoval jsem se za strom a obhlédnul situaci. Na paloučku leželo na zádech mladé děvče, maximálně osmnáctileté. Dělala přesně to co já na stejném místě - zasněně koukala do nebe, krásnou zlatovlasou hlavu opřenou o košík, ve kterém měla… oči už začínají pomalu slábnout.. ejhle, děvče si vyšlo na houby, alespoň to tak vypadá. Musí být ze Sadu nebo z druhé nedaleké vesničky, jak ona se to jenom… jo, Pískovčáky. Od nás nebyla, takovou krásku si člověk přece zapamatuje. Ale i tak, přísahal bych, že znám všechny krasavice z okolí, teda kromě těch potvor víl…

Hups! Víla? Ale ne, to ne, rychle jsem se uklidnil. Neměla tu jejich nepozemskou krásu, ze které cítil každý chlap (až na těch pár úchylných kousků) silný tlak v kalhotách. Byla to obyčejná vesnická holka navlečená v sukni a ne těch vzrušujících mňam mňam šatičkách… Hu!

Ale byla to krasavice, to se musí uznat. No, dneska jsem v lese potkal rozhodně někoho zajímavého. Mám, nemám? Samozřejmě že mám!

Uhladil jsem si vlasy, smetl pomyslné smítko z kazajky a zalitoval, že jsem se holil naposledy předevčírem. Pak jsem vstoupil na louku a sehrál překvapeného lovce, který na svém oblíbeném místečku nalezl krásnou, leč neznámou dívku.

"Oj, co to vidí oko mé? Šel jsem si střelit králíka a on se mi pod ruce dostal zajíček?" zasmál jsem se od plic starému loveckému vtipu (není to poprvé, co jsem potkal v lese samotnou krásnou mladou dívku; zda jí bude náležet i poslední přídavné jméno - chtivou - to musím teprve zjistit). "Na houbách, krasavice, na houbách?"

Posadila se a překvapeně se na mě zadívala. Zblízka vypadala ještě lépe. Usmála se a přikývla. "Ano, lovče. Nasbírala jsem babičce košík hub a teď tady odpočívám. Nepřekážím ti doufám v lovu?"

"Ale kdepak, jenom se tak procházím lesem. Tohle je moje oblíbené místo, rád tady odpočívám…"

"Je tady krásně, hned se mi tady zalíbilo."

"Jmenuju se Michal, krásko. Jsem rád, že se ti líbí na mém oblíbeném místečku. Jakpak se jmenuješ?"

"Marie, Michale. Posadíš se? Je to přece jenom tvůj oblíbený palouček, já jsem tady poprvé…" Opět mě obdarovala krásným úsměvem. Na prst si začala namotávat pramen svých zlatých vlasů, které se na slunci nádherně třpytily.

Posadil jsem se, tak blízko, jak to jenom slušnost dovolovala. "Musím uznat, že tak krásně tady ale ještě nebylo. Sluníčko tu svítívá hezky, ale tvůj úsměv to tady ještě více prozářil."

"Ó, ty lichotníku," začervenala se! To je ale kus! "Pokoušíš se mě zmást sladkými slovy a pak mě svést, viď, lovče Michale? Vidím ti to na očích."

"Oh, tak nízké mínění o mně máš, krasavice?" Na chvilku jsem se odmlčel a hrál chlapce přistiženého při loupeži ve spíži. "No, musím se přiznat, že tahle myšlenka mi hlavou proletěla, ale to by snad každému muži, který se dostane tak blízko, aby se mohl kochat tvou krásou."

Ten úsměv! Říkal mnohé. A já jsem pořád statný a docela hezký, alespoň si to o sobě myslím. Budeš má, holubičko, chceš to stejně, jako já. Vidím to. Cítím to.

"Jenom proletěla?" zatvářila se zklamaně. "To to s tou mou krásou, jak tvrdíš, nebude asi tak slavné," povzdychla si a sklopila oči.

Naklonil jsem se k ní a pohladil jí po tváři. Vzhlédla a s úsměvem mě chytila za ruku, jemně, ale pevně. A pak škubla a já rázem ležel na ní.

A zachvátila mě vášeň, ale v žádném případě tak silná jako její.

Uvědomil jsem si, že slyším nějaké hlasy. Ženské hlasy?

"Je to ostuda, že se musíme uchylovat k takovým trikům, sestry."

"Fuj, převléknout za obyčejnou smrtelnici, ještě vesničanku," zaznělo znechuceně. Hej? Co se to děje?

"Máš pravdu, Sedmikrásko, ale jinak by ten smrtelník utekl, jen by nás spatřil. Jsou učenliví ti lidé. Ale tenhle je ještě silný a plný žáru, myslím, že nám pár dní vydrží. A teď už neuteče."

Odtrhl jsem pohled od vášnivě zrudlé Marie a rozhlédl se. Kolem mě stálo šest krásných žen v průsvitných šatech, každá měla v tváři dychtivost, chtíč. Chtělo se mi vykřiknout, utéct, ale nešlo to. Podíval jsem se na falešnou vesničanku, která mě dál zpracovávala svým tělem. V jejích očích jsem za dychtivostí, kterou tam má v takové chvíli každá žena (mimo mé manželky) uviděl nelidský hlad.

Pak se na mě vrhly i ty ostatní.


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word 97