About me...
























Poslední záznam

      Poznámka: Tato povídka se odehrává ve vesmíru počítačové hry Fallout: Yurop, jejíž domovská stránka se nachází na http://fallout.kelocnet.cz

 

 

      Jedna, dvě? Vypadá to, že to funguje. Ehm, kde začít....

      Jmenuju se Martin Svoboda a je mi už skoro osmnáct. Právě teď ležím schovaný za balvany mezi řídkým křovím ve své maskovací kombinéze a v jedné ruce držím PipBoye, do kterého právě mluvím. Druhou ruku mám položenou na své zbrani. Čekám.

      Mám před sebou ještě několik hodin čekání a rozhodl jsem se, že si je trochu zkrátím. Chtěl bych někde zaznamenat svůj příběh, protože je docela možné, že se mimo jiné za těch pár hodin dočkám i smrti.

      Narodil jsem se a vyrůstal v malé vesničce jménem Nové Budějovice. Podle dědy bývaly Budějovice obrovské město, ale stejně jako všechna ostatní města zemřely i Budějovice během Velké Války. Nikdo po nás nic moc nechtěl, žili jsme si sami podle sebe. V podstatě jsem až na obchodníky z Hanzy, kteří se v naší vesničce občas objevili, nikdy neviděl nikoho odjinud. A ani mi to moc nevadilo. Těšil jsem se, až budu dospělý a vezmu si svou sestřenku Moniku a budeme spolu mít spoustu dětí. Život v Budějovicích byl docela těžký, často jsme mívali hlad, ale byl tam také klid a mír. O okolním světě jsme se občas dozvídali nějaké zvěsti od obchodníků, děda a někteří další starší často vyprávěli o dobách před Válkou, i když je sami nezažili a znali je jenom od svých dědů.

      Pak se ale všechno pokazilo. Začalo to nevinně a vlastně radostně. Táta jednou na lovu objevil starý bunkr a vytáhl z něj spoustu předválečných věcí. Hlavně děda měl obrovskou radost. Zbytek vesnice také, když s tátou zprovoznili podivné černé desky, kterým říkali solární panely. Ty dokázaly přes den pít sluneční světlo a v noci ho prostřednictvím skleněných žárovek používat na osvětlování vesnice. Děda s tátou prohrabávali další věci, které objevili a zkoumali, co by se nám mohlo ještě hodit. Mně se hrozně líbila stará pistole, kterou odtamtud táta taky přitáhl. Bylo na ní vyraženo spousta znaků, ale děda tvrdil, že jméno tvoří jenom ty dva - CZ. Čezeta. Oproti mé ručně dělané lovecké pušce, kterou mi dal táta k sedmnáctinám (po tom, co vyměnil nějaké staré věci s obchodníky za starou, ale mnohem funkčnější brokovnici) vypadala skoro jako kouzelná zbraň. A oproti zbrani, na které mám ruku teď, vypadala jako starý kus šrotu.

      Jenomže pak se objevili Andělé. Něco jsme o nich už slyšeli. Obchodník Johann z Hansy o nich vyprávěl a varoval nás před nimi. Děda s ním nesouhlasil, protože Andělé byli podle něj hluboce věřící lidé, které je třeba respektovat a mít v úctě (děda fungoval tak trochu jako náš vesnický kněz, každý večer nám předčítal z bible.)

      Andělé Apokalypsy si říkají a každý z nich má na čele vypálený cejch. Nenávidím je.

      Byli jenom tři, oblečení v podivných oblecích z plastu a kovu, vyzbrojení hezkými nově vypadajícími puškami. Na tvářích ale měli sveřepé výrazy, s opovržením si měřili všechny v naší vesnici. Obzvláště vztekle se dívali na žárovky rozvěšené po většině domků. Když jsem uviděl na čelech rudý vypálený cejch, okamžitě jsem pochopil, o koho jde. Ale nejdříve mi nedocházelo, proč jsou tady.

      Nijak zvlášť se s námi nebavili. Prostě přišli, rozhlédli se, vyměnili si mezi sebou několik gest a pak jejich vůdce popadl mého bratránka malého Tomáška, šestiletého kluka, který si před jejich příchodem hrál na návsi s dřevěnou hračkou.

      Viděl jsem to z okna, stejně jako polovina vesnice. Nejstarší Anděl s jizvou na obličeji chytil Tomáška za krk a zvedl ho do vzduchu, aby mu viděl do očí. V tu chvíli ta polovina vesnice, která už o návštěvě věděla, vystartovala na náves a vyděsila tak druhou polovinu, která pořád ještě o ničem nevěděla.

      "Kdo sem dal ty proklaté věci?" zahřměl Andělův hlas. Tomášek se rozplakal.

      "Okamžitě ho pusť," zavolal na něj můj otec a zamířil na něj svou skoro novou brokovnicí.

      Anděl se otočil a sežehl otce opovržlivým pohledem. Otec o krok ustoupil.

      Anděl povolil stisk a Tomášek dopadl na zem a začal naříkat ještě víc.

      "Který přívrženec Satanův zde rozmístil ty nečisté artefakty?" zahřměl znovu Anděl.

      "O čem to sakra mluvíš? A kdo si vůbec myslíš, že jsi?" zavolal na něj rozčílený otec.

      "Jsem Anděl Inkvizitor Barnabáš. A ty jsi určitě ten čarodějník, který toto místo znesvětil. Odhoď zbraň, padni na kolena, vzývej boha a pros o odpuštění Páně!"

      "Seberte se a vypadněte, nebo budu střílet!"

      "Vyhrožování Andělovi Páně je skoro stejně odporný zločin, jako samotné obcování s ďáblem," zasyčel druhý, mladší Anděl.

      "A obojí se trestá smrtí," dodal Anděl Inkvizitor Barnabáš.

      Ve chvíli, kdy se mu na rtech začalo tvořit poslední slovo, se svět zastavil.

      Oba mladší Andělé namířili své zbraně. Zahlédl jsem, jak se otci křiví obličej strachem a po spánku mu stéká kapka potu.

      Pak se otec přeměnil na rudou mlhu a rozletěl se všude kolem. Všechno bylo najednou rudé a...

      Ksakru....

      Cvak.

     

      Tak nic, jenom se mi to zdálo, můžu pokračovat ve svém vyprávění.

      Později, když jsem se snažil urovnat si své vzpomínky na ten hrozný okamžik, vzpomněl jsem si, že oba mladší Andělé měli automatické brokovnice a nárazy stovek broků otce prostě roztrhaly.

      Nejsem si úplně jistý, jak to potom probíhalo. Pokud si dobře pamatuju, pokusil jsem se po Barnabášovi skočit, ale srazil mě k zemi jediným úderem, který rudou mlhu halící vše kolem mě ztmavil úplně dočerna.

     

      Když jsem se potom probral, dozvěděl jsem se od plačící matky, že kromě otce zabili i dědu a strejdu Jiřího. Patrik Modrásek, ten starý hnusný křivák, Andělům vyzvonil, kdo do vesnice přitáhl umělé osvětlení, které oni považují za nečistou sílu. Pak ještě chvíli vyhrožovali odplatou svého boha, jež dopadne na hlavy všech, kteří by se znovu pokoušeli znesvěcovat zemi nečistou satanskou techniku. A odešli.

     

      Bylo mi naprosto jasné, co mám dělat. Vytáhl jsem z tátovy skrýše Čezetu. Vyzkoušel jsem ji na Patrikově hlavě, rozprskla se jako zkažené vajíčko. Dobil jsem z krabičky vystřelený náboj a šel za Anděly.

      Byl jsem hlupák, mladý nezkušený hlupák.

      A když si uvědomím, kde právě jsem a na co se chystám, asi mi to zůstalo, jenom jsem asi o půl roku zestárnul.

     

      Chytili mě, samozřejmě jsem jim nedokázal zkřivit ani vlásek. Hrozně mě zmlátili, pak si mě jeden z nich, Anděl Bratr Tobiáš, hodil přes rameno a nesli  mě. Dlouho. Dlouho jsem byl v rudé mlze bolesti a nenávisti. Nakonec mě po několika dnech donesli k svatyni Andělů Apokalypsy. Tam mi chvíli říkali cosi nesmyslného, snažili se ze mě vynutit přiznání, že jsem dělal jakési bizarní věci, vůbec jsem jim nerozuměl, co to vlastně vykládají. A nakonec mě ukřižovali na dohled od svatyně. Vztyčili velký kříž a přibili mě na něj kovovými hřeby. Pamatuju si, že jeden z nich měl ke mě dlouhý proslov, ale už si nepamatuju, co mi vlastně povídal, nejspíš samé nesmysly.

     

      Opět přesně nevím, jak dlouho jsem tam visel, ale dlouho to být nemohlo, jinak už bych tady nebyl a nevyprávěl svůj příběh.

      Mám pocit, že mezi těmi nočními můrami, kterými jsem na kříži trpěl, byly i částečně skutečné vzpomínky, které se týkaly mého vysvobození, ale opravdu nevím a vymýšlet si nechci.

      Probral jsem se mezi cizími lidmi. Všichni byli oblečení v podivných overalech a ověšení spoustou zbraní a podivných technických věcí. Měl jsem ošetřená zranění na rukou a nohou a také všechny rány po bití, které jsem vytrpěl od Andělů. Nejdřív jsem nechápal, co se děje a kdo jsou ti lidé (a to mi do určité míry zůstalo dodnes), ale pak jsem pochopil jednu jedinou nesmírně důležitou věc - jsou to nepřátelé Andělů a tedy mí přátelé. Říkali si Následovníci Atlantis. Spousta jejich řečí a učení byla poměrně zmatená a v některých ohledech dokonce i podobná blábolení, které se mi snažili do hlavy narvat Andělé, ale byli docela přátelští a zachránili mi život. A také mi byli ochotní pomoct s mou pomstou na Andělech.

     

      Gladys, krásná mladá žena, která skupinku vedla, mi vysvětlila, že jsou na pravidelné hlídce, která má za úkol mimo jiné pozorovat Anděly a dívat se, jestli by se jim nedalo nějak uškodit. Atlanťané a Andělé jsou nesmiřitelní nepřátelé, jsou jako bílá a černá, dobro a zlo. Pochopitelně si obě strany myslí, že ta jejich je ta dobrá. Dlouho jsem dával za pravdu Atlanťanům. Vždyť jsem se v podstatě stal jedním z nich.

      O svém krátkém životě mezi Následovníky Atlantis vyprávět nebudu, nemá to moc smysl. Dali mi najíst, oblékli mě do jednoho ze svých obleků, vybavili mě a naučili zacházet se svými zbraněmi. Gladys byla velice potěšená, když zjistila, jak dobře umím střílet. V den svého zasvěcení jsem dostal právě tu zbraň, se kterou tady teď ležím, velkorážní ostřelovací pušku Falkon.

      Také trochu zklidnili mou žízeň po pomstě, nedovolili mi jen tak bezhlavě zaútočit na některé z velkých ležení Andělů. Nestálo by to za to, měli bychom příliš velké ztráty. V naší oblasti jsou prý Andělé docela aktivní a Atlanťané jsou na ústupu, takže se většina střetnutí odehrávala někde bokem, byly to spíš nájezdy a otravování nepřítele, než nějaká válka, jak mi o ní vyprávěl děda.

      Děda... chybí mi, stejně jako táta a máma a vlastně všichni z mé vesnice. Atlanťané se dozvěděli přes kupce z Hansy, který brzy po celé události navštívil Budějovice, že matka zemřela, asi žalem. Tehdy jsem opravdu ztratil vše a zůstala mi jenom nenávist k Andělům a pochopení, že s Atlanťany jim budu moci škodit. Začal jsem se tvářit, že věřím těm podivnostem, kterým se mezi nimi věřilo a snažil jsem se čím dál víc. Hledání starých technologií a studium mě moc nebavilo, ale o to více jsem si užíval občasné nájezdy a potyčky s Anděly. A tajně jsem pátral po Andělu Inkvizitoru Barnabášovi.

     

      Pak jsem byl ale svědkem, jak Gladys, ta úžasná milá žena, do které jsem byl tak trochu zamilovaný, ve vzteku zastřelila starého muže, u kterého našla jakýsi technologický nesmysl, po kterém dlouho pátrali. Muž ho rozbil, součástky vyhodil na smetiště a v kovové skřínce choval svého domácího mazlíčka, malého tlustého křečka. Toho Gladys taky zastřelila a celou chatrč nakonec podpálila. Díval jsem se na ni jako na zjevení, nechápal jsem, co to provádí. Její blábolivé vysvětlení jsem odmítl vzít na vědomí a tehdy jsem se rozhodl, že brzy odejdu a budu Andělům škodit sám na vlastní pěst. Uvědomil jsem si, že Andělé a Atlanťané nejsou dobro a zlo. Obojí je zlo, které se tváří jako dobro a i když bojují mezi sebou, sami o sobě za nic nestojí.

     

      Nějakou dobu jsem plánoval útěk, ale nakonec se udála věc, kvůli které jsem teď tady. Od nějakého zvěda, těžko říct, jestli to byl člověk, ochočené zvíře nebo nějaká technologičnost, jsme se dozvěděli, že se Andělé chystají na návštěvu hlavního města. A vůdcem toho voje bude Anděl Inkvizitor Barnabáš. Nenávist ve mě zahořela a začal jsem plamennými slovy žádat, aby mně likvidaci toho zloducha svěřili.

      Jenomže Gladys odmítla. Prohlásila, že útok na tucet těžce ozbrojených Andělů by bylo zbytečné plýtvání silami navíc hraničící se sebevraždou. Neměli jsme dostatek lidí, většina naší skupiny byla na průzkumu a měli se vrátit až za několik dní.

      A tak jsem utekl a už se nehodlám vrátit. Vzal jsem si jenom své vybavení, které jsem si myslím za své bojové snažení zasloužil. S nikým jsem se nerozloučil, prostě jsem zmizel. Nevím, co bude potom. Je mi jasné, že mě budou Následovníci Atlantis hledat jako zrádce. Pokud přežiju, zbavím se jejich šatů a většiny jejich hraček a někam půjdu, něco hledat, nevím co a kde to najdu, ale... jiné plány nemám. Snad.. možná bude objekt mého hledání naděje - budu hledat naději, že svět není jenom spousta zla v různých odstínech černé oblečená do spousty různých kabátů. Snad... nevím. Nemá cenu to teď řešit.

     

      Ležím nahoře mezi balvany a dívám se na cestu, po které za chvíli půjde jednotka Anděla Barnabáše. Mám pocit, že támhle ta černá tečka v dáli, to jsou oni. Až přijdou ještě o trochu blíž, přiložím si k oku zaměřovač Falkonu a začnu střílet. Mám výhody překvapení a velkého dostřelu, než se ke mě dostanou, spousta jich zemře. A hlavně Barnabáš, to je teď smysl mého života. Falkon v podstatě nemá žádný zásobník, o kterém by se dalo mluvit. Ve zbraní jsou nabity dva náboje, které můžu vystřelit poměrně rychle. Vedle mě leží několik dalších obrovských nábojů, připravených na rychlé dobití, ale i tak mám čas tak na pět šest výstřelů, než se rozutečou a půjdou po mě. Mám ještě i pistoli. Možná to přežiju a všechny je zabiju. Pokud se mi to nepovede, zemřu aspoň s dobrým pocitem na duši, že jsem vyrovnal účet za tátu, mámu, dědu i za sebe.

      Živého mě nedostanou. Zabiju je.

      Ano... Támhle jdou.

      Sbohem...

 

      19.6.03 Shigor Birdman, ilustrace by Boomer


Tuto povídku spáchal Shigor Birdman
shigor@volny.cz
http://shigor.mysteria.cz

Download offline verze - zazipovaný dokument MS Word
PDF verze